Začneme místně. Jsi z Valašského Meziříčí. Jaký máš k němu vztah? Jaký je Valmez tvé duše?

Ve Valmezu jsem se narodila, ale vyrůstala jsem v Rožnově pod Radhoštěm, což znamenalo blízký kontakt s nádhernou přírodou Beskyd a všudypřítomný folklór. Moji rodiče se seznámili v práci jako zaměstnanci Valašského muzea v přírodě. Do Valmezu jsem se pak „vrátila“ až na druhý stupeň ZŠ a postupně, i díky přátelům, pro mě začal znamenat stále víc. Valmez jsou pro mě první opravdu pevná přátelství, první možnost sdílet nadšení z poezie s vrstevníky, nekončící hospodské filosofování, první veřejná čtení. Valmez je Přístav, M-klub, Schlattauerova kavárna, místa, kde se setkávají generace spřízněné touhou po tvůrčím aspektu bytí. Ten přechod od dětství k pubertě a poté k dospělosti je vždycky naprosto zásadní, a v mém případě se vlastně ve Valmezu dost odehrával.

Mandelštam říká, že dětství je strašná doba. Jaké jsi měla dětství?

Mně přijde děsivé – ale vlastně v pozitivním smyslu – to, jak se sebenepatrnější vjemy z dětství, dost často nějak podvědomé, hluboce zakořeňují a postupně rozvíjejí. A v dospělém věku nás často přivedou k něčemu zásadnímu pro náš vývoj. Dodnes se mi vybavují úplně banální okamžiky a výjevy, vůně, dnes by pro člověka vůbec nic neznamenaly, ale tehdy se zasekly drápkem a pevně přichytily. Moje dětství bylo plné knih, pamatuju si třeba, jakým obřadem pro mě bylo prohlížet si s některým z rodičů Pijoanovy Dějiny umění, vždycky jsem si předtím šla umýt ruce, respekt ke knihám mi byl vštěpován se stejnou důležitostí jako respekt k lidem a nejstrašnější výprask jsem dostala, když jsem v nějakém zuřivém dětském amoku natrhávala stránky v knihách. Myslím, že jsem jako dítě měla dost silnou intuici a některé své pocity, přesvědčení a sny začínám v plné míře chápat až teď a smysluplně se mi spojují. Byla jsem přecitlivělá a podle některých jsem „moc přemýšlela“, ale teď už to naštěstí nevnímám jako nějakou chybu ve vývoji. Působí to idylicky, ale tak to rozhodně nebylo. Hodně věcí se odvíjelo od kvartálních excesů mého otce. Byl to vzdělaný člověk a nikdy nebyl přímo agresivní, ale s alkoholem rodina prostě fungovat nemůže, takže to byly takové sinusoidy. Nakonec ale vše vyústilo v nesmírně zlé a po všech stránkách vyčerpávající období, jenže to už se trefilo spíš do let mé puberty. Moje máma je velká bojovnice, a nejen že se nezhroutila, ale dala mi do života velký příklad statečnosti, víry a odhodlání.

V tvé duši musí být i jakási námořnická nota, když tě tvé básnicko-odborné větry nasměrovaly do hispánského světa. Jak se zrodil zájem o Pabla Nerudu, o němž jsi před pár lety vydala pozoruhodnou knihu?

Tenhle směr vanutí básnicko-odborných větrů je vlastně teprve důsledkem jakéhosi uhranutí, které přišlo dávno v dětství. Už ani nedohlédnu, kdy ta fascinace mezoamerickými a jihoamerickými kulturami začala, ale odjakživa mě k nim něco silně přitahovalo. Nejprve samozřejmě k výtvarným projevům, které dětský zrak vstřebává jako první, později k mytologii jednotlivých národů a etnik. Pamatuju se, že k osmým narozeninám mi babička dokonce věnovala knihu mýtů národů žijících na území dnešního Mexika, a nebyla to žádná „učesaná“ a převyprávěná verze, šlo o vědecké vydání s analytickým doslovem. Samozřejmě to byly archetypální příběhy plné krve, smrti, bojů, hledání smyslu existence, a mě fascinovaly. Velmi mě v té době zasáhl jeden z mýtů o vzniku nového Slunce, v němž se vysoce postavená a mocná božstva přela o to, kdo z nich má právo stát se novým Sluncem a navzájem měřila své síly i lesk. Jenže k tomu bylo potřeba oběti – vskočit do ohně a v něm se proměnit v životodárnou sílu, a do toho se nikomu kvůli strachu z neznáma a možnosti ztráty sebe sama nechtělo. Nakonec se toho úkolu ujalo docela nenápadné božstvo kdesi z okraje „pantheonu“, a když se ti dokonalí a úžasní, zaslepení pýchou pořád dohadovali, rozběhl se tenhle bůh, kterého možná mnozí ani neznali jménem, a vrhl se do plamenů, aby se vzápětí stal novou nadějí pro existenci světa i pro lidstvo. Tento příběh je samozřejmě v určitých obměnách přítomen u většiny dávných kultur, což je neméně fascinující jako samotné jeho poselství. V lidských dějinách ho vídáme neustále a to, co nám říká, je v každém okamžiku hluboce aktuální. Můj zájem o kultury a dějiny Latinské Ameriky a později i o literaturu stále vzrůstal, na FF jsem si pak zapsala mezi volitelnými předměty i umění Latinské Ameriky.

Pablo Neruda už mě provází více než půl života a začalo to úplně nenápadně, když jsem na přechodu dětství a puberty hltala všechny knihy poezie, které jsem doma našla. Narazila jsem na překlad jeho Kapitánových veršů, bylo mi tehdy třináct let a zase přišlo to zvláštní uhranutí. Pak jsem se v městské knihovně tajně plížila do dospělého oddělení, abych si mohla přečíst další jeho knihy. Než jsem přišla na univerzitu, věděla jsem, že pokud to jen trochu půjde, chci o něm psát diplomku. A taky jsem si řekla, že se musím začít učit španělštinu, abych si ho konečně mohla přečíst v originále. Protože jsem studovala bohemistiku, zaměřila jsem téma diplomky (aby prošlo) právě na recepci Nerudova díla v českém prostředí. Mám pocit, že s básníky, nebo možná lépe s poetikami jednotlivých autorek a autorů je to stejné jako s nacházením přátel a lásek – člověk míjí bezpočet lidí, a jen s některými má ten pocit určitého propojení, aniž by měl pro to v daný moment nějaký empirický předpoklad. A jen ti někteří v životě z nějakých důvodů zůstávají přítomní trvale.