V magii existuje jeden užitečný pojem – égregor, zvěděl jsem onehdy. Ve svém slovutném lexikonu, ozdobeném hrůzu nahánějící hlavou Mendézského kozla, jej profesor Nakonečný definuje takto: „Pojem vyjadřuje existenci astrálních útvarů, které jsou vytvářeny skupinovými představami, idejemi a pocity.“ Existuje tedy égregor fotbalového klubu, tak jako égregor politické strany nebo třeba církve. Tento útvar či spíše shluk útvarů se sytí vírou, představivostí i činy těch, kdož do jeho astrální náruče náleží.
Nuže, zajisté musí existovat i égregor Magnesie Litery – našich výročních literárních cen, jejichž třpyt tak jistě koexistuje s perlivostí slavné kyselky; řekl jsem si nahlas a po tomto zjištění jsem se napil bublinkové vody s úlevou. Konečně vysvětlení, proč tak často z nominací vypadávají zásadní tituly. Zdejší égrogor některé výjimečné zásadní knihy nemá rád, a tak se zmocní porotců, zamlží jejich vnitřní zrak a tyto knihy skryje či zpola zahalí mlhovinou. A podivný zvyk neoceňovat a někdy ani nenominovat tyto knihy se může předávat z poroty do poroty takřka bez povšimnutí. Někdy si ovšem náš Égregórek trochu zdřímne, a tento div nenastane.
Jak jinak si totiž vysvětlit třeba to, že letos nebyl nominován Martin Stöhr? Vždyť jeho Užitá lyrika je možná vrcholem jeho dosavadní tvorby. A je to kniha čistá jako hvězda nad hlavou dítěte a řeč svoji ovládá přímo bravurně. Sbírka tak čirá a citlivá a lyrická, že se mi při ní chtělo brečet i smát se.
A také teorie égregoru vysvětluje, proč například nedostal nikdy Literu Petr Borkovec. A že si ji už tolikrát zasloužil. Ve skutečnosti náš égregor umožnil Borkovce nominovat poprvé za poezii až v roce 2019 za Herbář k čemusi horšímu. A ani tehdy ji Borkovec nedostal, neb ji obdržel za nikterak výraznou knihu jiný – do té doby ignorovaný – velikán české poezie.
Letos náš égregor blahosklonně umožnil, aby byl Borkovec nominován v kategorii prózy za knihu Sebrat klacek, což je jistě knížka kouzelná, leč jen rozvíjí předchozí mistrnou sbírku sloupků a kratších próz Petříček Sellier & Petříček Bellot. Ta ovšem nominována nebyla, protože byla chybně zařazena do žánru publicistického, kam se věru moc nehodila. A tak mě v této souvislosti égregor uvedl do ryzího zmatku, neboť si nejsem jistý, zda mám Borkovcovi držet palce, když vím, že napsal a dozajista ještě napíše lepší knihy.
A konečně mi tato stará magická pravda vyjevila, proč nikdy Literu nedostal třeba takový Petr Král, což se s odstupem od jeho smrti jeví jako poněkud tristní. Ještěže v případě jeho přítele a básnického bratra Dvorského náš égregor zrovna dřímal.
Neříkám, že náš astrální kolos nemá nikdy vkus, ale povážlivě často mine díla velká a výrazná. Taková se mi jeví jeho magická povaha.
-
Adam Borzič
(1978) je básník, esejista, terapeut, šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, ...Profil
Souvisí
-
Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.
-
Sborník Vše kolem mne jako já žije, cítí… přináší svěží a revoluční pohled na vztah lidství a přírody, autentickou vizi, která by mohla obnovit svět.
-
První báseň v češtině přišla takřka bez námahy. Každá další ovšem znamenala velkou práci, protože oproti věncové ruštině je český přízvuk na první slabice principem neohebným jako železný prut.
-
Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.
-
K té básnické blízkosti bych ráda podotkla, že si moc nevím rady s charakteristikou své básnické generace, přijde mi, že žijeme v básnickém mnohohlasí. Nebo na souostroví.