Jak se Tim Postovit narozený v Kyjevě ocitl u nás a stal se básníkem píšícím tak skvělou češtinou? Mohl bys trochu popsat svoji odyseu?

Byl mi přibližně rok, když se rodiče rozhodli, že Ukrajinu opustí. Na sklonku devadesátých let byla Ukrajina stále ještě sužována všemi symptomy země v přerodu. Totalita už sice byla minulostí, nahradily ji ale zákony džungle. Panovala nejistota, jíž tamní společnost čelí dodnes. Staré struktury si zoufale snažily udržet vliv. Týkalo se to i oblasti umění. Můj otec je sochař a coby člověk s vlastním viděním měl doma celkem mizivé perspektivy. Máma je dobrodružná povaha. Společně se rozhodli využít práva návratu do Izraele. Se zastávkou v Čechách. Moje babička, etnická Češka, se totiž za svobodna podepisovala Krzivanek. Paní Křivánková. Přiletěli jsme do Čech, táta tu ztratil portfolio s fotografiemi svých soch, já dostal zápal plic. Pokračovali jsme v cestě. V Izraeli rodiče záhy zjistili, že má tato země, kolébka všemožného krásna, pramalý zájem o umění. Veškeré síly izraelské veřejnosti se upínají ke vzájemně provázaným disciplínám: technologiím, medicíně a válce. Tak jsme se se starší sestrou ocitli jako jediné děti ve svérázném kibucu Sa-nur, kam se rodiče uchýlili, aby mohl otec pracovat. Nebyla v tom ani kapka politiky. Tato osada v poušti byla domovem pro umělce všeho druhu převážně z bývalého SSSR. Obklopovaly ji palestinské vesnice. Za ostnáčem tábořili beduíni. Zanedlouho se narodila mladší sestra. Když začala intifáda, palestinské povstání, žili jsme chvíli v obležení. Poté se rodiče rozhodli, že to stačilo a vrátili se do Čech. Prvních deset let jsme žili v Českém středohoří. Usadili jsme se v Praze. A hebrejštinu ve mně rychle vytěsnila čeština.

Mohl bys čtenářům Tvaru trochu přiblížit život v kibucu?

Byl jsem malé dítě, takže si toho moc nepamatuji. Také se musím zmínit, že nešlo o kibuc v pravém smyslu slova. Lidé se tam příliš nestarali o hospodářství, většina z nich neobdělávala půdu. Tvořili umění, to je živilo i jednotilo. Jelikož se nic nepěstovalo, tak se v době míru jezdilo pro potraviny do palestinských obchodů, protože byly nejblíž. Mezi moje první dětské vzpomínky patří obraz pouště, sálajícího slunce a neskutečně hvězdné noci… Jako bych si to vymyslel! Sám bych si přál poznat opravdový kibuc, ale vím, že se ve většině z nich dnes už rozdávají výplaty. Jen malá část z nich si uchovala původní ráz. Privatizují se jako podniky.

A jak prožíváš svoji židovskou identitu? Co je z ní pro tebe podstatné?

Teď už docela v klidu. Když mi bylo patnáct, nosil jsem ještě občas kipu a věřil v sionismus, o němž jsem byl připravený se hádat. Mou mysl svazovala potřeba dostát jakémusi mýtu a být hrdý. Odešlo to, když jsem se začal více zabývat svým vnitřním světem… Nyní si hlavně chráním vědomí svých předků a chci, aby mi veškerá jejich minulost svítila na cestu. Ne ostatním do očí.

Jak vnímáš mísení jazyků ve své duši? Co v tobě rozevírá? Já jsem odmalička mluvil dvěma jazyky a mám pocit, že to poznamenalo i moji poezii, alespoň v rytmu a naladění…

Jistě! Ještě než jsem si to mohl plně uvědomit, byl jsem „roztřetěn“ jazyky, které tvořily navzájem pramálo provázané ovzduší. Moje vnímání skutečnosti se pozvolna složilo ze střepin kultur, z nichž každá hraje vlastním odstínem. Jsem v podstatě šťastlivec, který je neustále překvapený zabarvením vlastního prožívání. V tomto smyslu neznám stereotyp. Na druhou stranu se nemohu jednoznačně odkázat k žádným kořenům, aniž bych tím nezapřel nějakou svoji část. Ruština je jazykem teorie mého psaní, čeština je jeho realizací. Hebrejštinu jsem v uvědomělém věku zažíval jen během bohoslužeb v synagoze. Slyšet však kadiš z úst pozůstalého nebo vítání šabatu coby nevěsty za setmění, „Lecha dodi“, to jsou zvláštní příležitosti k prožití poezie v její nejčistší podobě, protože jsou provázané s neochvějnou důvěrou v sílu pronášených slov, byť nevlastních, avšak věčně živých napětím okamžiku, který propojuje generace napříč tisíciletími. Tuto svou vnitřní mnohost vnímám jako jakési očkování proti tomu lepkavému eklektismu postmoderny, který nás všechny obklopuje. A tak, ač vnitřně rozdělen, necítím se být roztříštěný. V lese, kde jsou všechny kořeny vyvráceny, určitě přetrvávají mycelia. Ta prý ostatně přežijí i v otevřeném vesmíru. Tak to vidím, mé jazyky jsou má mycelia.

I když většina tvých básní není v pravidelném metru, přesto mám pocit, že je tvoje poezie výrazně rytmičtější, než je to v Čechách obvyklé. Je to spodním vlivem ruštiny?

Když mě poprvé napadla báseň, byla v mateřské ruštině. Za mých dětských pokusů o vyjádření mě uvláčela doktrína metriky stříbrného věku, kterému jsem naprosto propadl. Okouzlení ritem mi umožnilo nějaký čas nedbat na nutnost odpovídajícího obsahu. Donutilo mě to nezaleknout se vlastní duševní nevybavenosti. Ani jsem se nesnažil porozumět jednotlivým významům, protože k tomu nebyl prostor: Počítal jsem slabiky a spojoval je. Potřeboval jsem vědět, jak napodobit hudbu, kterou jsem za nimi slyšel. V roli nástroje vstoupila čeština do mého života dlouho poté, co jej opustil ruský přízvuk. Tou dobou, v šestnácti, jsem už uměl docela obstojně vázat verše jako věnce. V ruštině. Její důrazy jsou pro vázání opravdu povolné jako květiny. První báseň v češtině přišla takřka bez námahy. Každá další ovšem znamenala velkou práci, protože oproti věncové ruštině je český přízvuk na první slabice principem neohebným jako železný prut. Tak mi to připadalo. Došlo mi, že i když se mi ony pruty netvarují po vůli, stejně musejí znít. Jako struny. Tak si od nich snažím vyžádat hudbu, která mě odmala fascinuje. Občas se to podaří, většinou jsou to ale verše-míšenci, žijící na půl cesty mezi mou představou a vlastními schopnostmi…

V tvé poezii cítím hodně vliv Majakovského. Pokud to tak je, čím tě oslovuje? Mě vždycky fascinovala přesnost jeho metafor. Miluju třeba jeho verš: „Nervy se rozeběhly po pokoji.“

Metafory Majakovského jsou plné citu a zároveň monumentální. Jsou mezní a opájejí čtenáře napětím rozporu. Současník Majakovského Daniil Charms říkal, že báseň má být napsána tak, že je-li hozena do okna, roztříští sklo. Verše Majakovského to dokážou. Je docela zajímavé, že je také jedním z obyvatelů panteonu básníků ruského internetového mainstreamu. Zcela podobně jako anglojazyčný Atticus na Západě. Lidé si ho rozebrali na součástky-citáty jako opuštěnou továrnu na metafory. Někdo by namítl, že je to smutné, nicméně jeho verše slouží. Lidé si pomocí nich masově ujasňují, co vlastně cítí. Je to možná tím, že byl ve své nejsilnější poloze veskrze lyrický a také milostný. Učí se o něm, že to byl angažovaný bijec, jenže jeho básnická pozice nebyla hřímavá z pouhé konformity. Veršoval například o tom, že by si měli lidé mýt ruce. Podobně jako Ovidius básnil o stříhání nehtů. Oslovuje mě tedy kromě své lidskosti i tím, že uměl zúročit své řemeslo humanitárně. Možná právě proto jej nazval současný ruský básník Dmitrij Voděnnikov zrádcem. Zradil prý své učitele. Já ho nazývám spojencem, protože si myju ruce a stříhám nehty, stejně tak samozřejmě jako miluji své bližní a nenávidím zvůli. Vzhlížím k němu za schůdkovitý verš, který není pouhou metrickou gymnastikou, ale dokonalým postihnutím způsobu myšlení jeho současníků. Za celou báseň „Liličce“, za unaveného slona carsky ulehnuvšího na rozžhavený písek.

Jan Škrob u tebe objevil post-beatnické motivy. Máš rád beatniky? A jaké další autory?

Moje první sbírka Magistrála stojí zčásti na fenoménu spoken word, tedy určité a v dějinách neměnně přítomné formě básnického vyjádření. Proud je více než říční koryto. Toto podle mě zčásti naplňovala i poezie beatu. Vážím si na beat generation zejména její takřka folklorní tradičnosti. Jinými slovy beatnici nádherně zakořenili v čemsi nadčasovém, co ožilo již tenkrát u ohně v jeskyni a bude určitě živé i za kolonizace vesmíru. Věřím navíc živelné síle tohoto druhu básnického projevu a sám se ji snažím uplatnit. Post-beatnikem jsem proto stejně dobře jako post-lovcem zpívajícím ve stepi. I když byli všichni velcí, z beatniků mám nejraději letos zesnulého Ferlinghettiho, který se snad za beatnika ani sám nepokládal.

Z žijících autorů mě nejvíce uchvacuje Kae Tempest. Která*ý [Tempest se identifikuje jako genderově nebinární osoba, a proto se používá u variant zájmen a koncovek symbol *, pozn. red.] sdílí poezii prostřednictvím rapu, knih a víceméně klasické recitace, aniž by to působilo jako jalová neurčitost. Poslední její*jeho rapové album The Book of Traps and Lessons je manifestací současných možností poezie. Její*jeho Brand New Ancients je podle mě zase apoteózou spoken word poezie v psaném záznamu. Kae Tempest se neomezuje momentálními možnostmi literatury a dokáže tak být pro recipienty úplná*ý. Zmiňuji Tempest, protože je svým přístupem vlastně úplně post-beat, post-minstrel a post-antická*ý. Průkopnictví znamená často jen uvědomění si kořenového systému vlastního řemesla.

Jak vnímáš rozdíl mezi svojí lyrickou a slammerskou tvorbou? A jaké jsou vůbec možnosti slamu? Čím může být pro básníky zajímavý?

Když se chystám vystupovat na slamu, vybírám si texty tak, abych vyhrál. Pokud během vystoupení neslamuji texty z Magistrály, vystupuji s těmi, které jsem napsal výhradně pro slam. Vyznačují se šantánovou prostotou: chytlavým rytmem a motivy starými jako svět. Dopočítal bych se jich na prstech obou rukou. Ze své připravované sbírky například slamovat nebudu, protože by se to nesetkalo s očekáváním publika. Jsou to vesměs kratší věci, dříve, než se posluchač naladí, je báseň pryč. Slammerský výstup trvá zhruba tři minuty. Je dobrým zvykem tento čas naplnit jediným textem.

Slam poetry je zajímavá především jako další platforma, již si účinkující přetváří k obrazu svému. Mě osobně navíc láká ten tuzemský rozměr šantánové poezie, kterou se inspirovali i Villon a Alexandr Blok. Nemusí to ale být jen tak. Když na klubová pódia vstupují světoví slammeři a slammerky, představují se: „I am a poet…“, protože to, proč přišli, je zkrátka recitace poezie.

V současné české poezii jsou i další mladí básníci, kteří mají v podloží své řeči ruštinu. Napadá mě třeba Honza Kistanov, jehož poezii máme v tomto čísle také, nebo Nikolaj Ivaskiv. Sleduješ jejich tvorbu? Respektive s kým dalším cítíš případně příbuznost?

S Nikolajem se známe a jeho poslední básní, kterou jsem slyšel, bylo „Putování Saturna“.

Zvětšovací sklo louže, lupa, kterou na nás hledí čas…

To je verš, který mi utkvěl v hlavě. Krásná báseň. Na ty od Honzy Kistanova se těším! Jinak nemohu říct, že by byla moje pozornost v tomto směru vázaná na konkrétní osoby.

Se současnou českou poezií se v poslední době bohužel seznamuji spíše nahodile. Svou příbuznost s ostatními chápu nikoli jako věc forem či světonázoru, ale jako společný problém. Za takový problém považuji například otázku, jak popsat kámen ležící na poli nebo rozpad lidské komunikace. Jak třeba popsat radost ze slunce, když v říjnu ještě pálí? A jak uchopit vlastní život, jehož energie směřuje k takovým otazníkům? Mohu zmínit například F. Ř. Jemnického, básníka ústraní a hloubky, jehož poezie jako by byla svou vlastní mytologií. Ondřeje Hrabala, jehož druhou sbírku Racci jsem četl jedním dechem. A Kláru Goldstein, jejíž básně jsou plné jako orchestry a pokaždé, když se k nim vrátím, hrají trochu jinak.

Sleduješ současnou ruskou poezii? Pokud ano, co tě z ní oslovuje?

Ano. I když ruskou filologii studuji, tak mi přijde, že té zemi pramálo rozumím, tak se ji snažím otevřít pomocí mně srozumitelných klíčů. Moc se mi to nedaří, ale aspoň se dostávám k dobré poezii. V poslední době mě velmi zaujal projekt Živyje poety. Jeho autorem je Andrej Orlovskij, který deset let cestoval po Rusku a sbíral básně nejrůznějších lidí nejen na okraji kulturního spektra, ale třeba i Borise Grebenšikova, aby je poté vydal v antologii, která je velmi neotřelá a přehledná. Sám Orlovskij je výtečný básník, mistr vázaného verše. Kdysi jsem sledoval básníka, tuláka a bloggera Semjona Isajeva, který také píše vázaně, ovšem jaksi nově. Inspiroval mě v mých slamových začátcích. A když už jsme zase u slamu, tak tomu ruskému jednoznačně vévodí Alexandr Delfinov žijící v Berlíně, se kterým se mi dokonce poštěstilo vystupovat v P.A.N.D.A. Theater spolu s Anatolem Svahilcem v prosinci 2019. Mluvím o něm jako o slammerovi, přestože se sám označuje za autora textů. Je bezpochyby vynikajícím básníkem, který se věnuje nejen sociální tematice. Jeho básně jsou takové moderní psychedelické balady. Ostatně pokud se na Západě již úplně stírá hranice mezi slamovým a básnickým projevem, v Rusku snad ani nikdy neexistovala.

Co má v dnešním světě básník ztělesňovat? A jak se má poezie vztahovat ke světu? Může poezie svět léčit?

Dnešní doba nese známky sémantické vyprázdněnosti. Básník by proto měl dbát na slovo, měl by mu poskytovat bezpečný přístav v moři plném velkých demagogických ryb a manipulativních mikroorganismů. A taky mít oči otevřené tak, jak o tom psal Václav Hrabě, čili všímat si věcí, které vypadají jako kus nenapsané básničky… Ať už je poezie cokoli, věřím, že je podvědomou Severkou lidstva.

Zmínil jsi účast na obřadech v synagoze. Stále praktikuješ judaismus? Co tě z židovské duchovní tradice inspiruje?

S rodinou jsme do synagogy chodili pravidelně. Některé modlitby znám doposud dobře. Současně se ale vracím pouze k té, jež se pronáší ihned po probuzení. O tom, že se duše vrací k tělu. Praktikovat jsem přitom přestal před několika lety a žádná prázdnota ve mně nenastala. Až loni na svátky v zimě jsem zapálil v okně chanukii, symbol naplnění naděje.

Mohu říct, že mě judaismus inspiruje právě takovými doprovodnými symboly, jejichž metaforika neselhává ani ve chvíli, kdy je vše ostatní podivně rozpité. Jednotlivé významy těchto symbolů jsou navíc určitě získané, nikoliv platné od začátku. A právě tento jejich původ je pro mě nejvíce inspirativní. Obracím-li se proto ke zvykům, obracím se především k lidem, kteří jim dali smysl. Třeba tím, že se jejich prostřednictvím učili naději.

A jak se vztahuješ k budoucnosti? Má svět ještě nějakou budoucnost?

Věřím, že ano. Pravděpodobně však bez nás nebo alespoň bez nás, jací jsme nyní. Přeji mu to. Pokud jde o mě osobně, vyhlížím léto. Přál bych si během něj číst ze své nové sbírky a vandrovat!

Jak prožíváš pandemii? Ovlivňuje nějak tvé psaní?

V poslední době cítím napětí, které nepotlačuji, nýbrž promítám do básní. Myslím, že se cítím podobně jako ostatní. Snažím se proto své pocity pojmenovat. Třeba to někomu k něčemu bude.