Fí zpíval vítr, vrány lály skars

Možná se ta kráva zaběhla,
když hledala opilá jablka,
ale na konci podzimu našla
jen sníh skřípající jako zuby.

Díval jsem se na to zvíře na poli,
zatímco prastarému lomozu
široce odpovídala sekera.
Od nebe, ke kmeni,

až k botám otce.

Jednou čepel vynechala kmen a
snesla se rovnou
k otcově noze.

Šel jsem napřed.

Zatímco za otcem až domů klopýtala
ta opilá kráva s rudým jazykem
plazícím se po sněhu.

Až když jí ho otec přivřel domovními dveřmi,
v domě nastalo nadobro teplo.
A na otcově palci jizva –
jako bříza na sněhu.

Pomeranče

Kluci natáčejí, editují a ořezávají díla.
Veškeré kamery mají připravené,
nechají to namluvit Adélou,
která zahořela pro projekt.
Achmatovová
botou jako lodí hasí
dlouhé papierosy světla
lesklých černých Marusjí.

Kluci ladí staré playlisty,
okouzlení novými místy.

Kde ta půda horká
jako oheň spolkla
svoje plody.
Tam, kde

pomeranče, četa,
spočítaný Lorca.
Karavana světa,
za bednami čórka.

Ema Destinnová

Za zimního slunovratu
malé děti svítí baterkami
do výlovy starožitnictví.

Vidí mnoho krásných věcí,
které by však nevydaly
za jedinou

hlubokookou Emu Destinnovou.

Šperky a hvězdy, znaky obcí.
Uherské šavle, kazety, zuby šelem.
Za jedinou s vavříny namísto vlasů,
která má rty plné jako hradby Uru,
na stráži tajemství božího hlasu.
Žádné krásné věci,
nevydají za rybniční zeleň
stínující dvoutisícovou bankovku.

Nejstarší z dětí vyplo baterku.
Na kitajské sociální síti
nese na profilovce hlavu šelmy
na vlastních ramenou.

A žije v takovém lese, ve kterém kdyby se
ztratila Ema Destinnová,
musela by ji hledat
tajná služba.

Sv. Valentýn

Tunelem se valí vagon.
To je celé.

Ale nakloní-li se nalevo,
zády se opřeš o stejné dveře
jako Diana, boa, bohyně lovu slevy.

Zvrátí-li se, napravo problesknou světla.
Čelem ke dveřím stojí bůh kozel,
s ním počkáš stěží,
má plné zuby peří.

Vyrovná-li se vagon, vodoměrka ve víru,
v uličce staneš jako pěvec. Věc veřejná
bude lyra tvá zkurvená.

Ve stanici vypadneš ven,
vyděsíš Kerbera za sklem.
Střepem v ruce připomeneš
netvorovi jarní tání, gerbery.
Na peróně počkáš
na příjezd policie.

O ledu

Chůzi chodit. Do konce života
myšlenku myslet, vodit ji
ji k vodě –

v jedné ruce provaz,
ve druhé rukojeť a

čepelí námět ze sna
do ledu nádrže
rýt s nadějí: až praskne,
zkusíš to vydržet.

Modlitba

Teče potok jako řeka
jako moře.

Bože, plný jeho proudu
jako elektrický stožár
povečeřím z nože.

Pořežu se o les.
Položím se v poli.
Pomodlím se z pustin.

Ale ty mi pověz, kde ty proudy ústí,
které jako potok jako řeka jako moře,
v němž jsi hasil města, která měla hořet.