Zamrzlo

V lesích zarputile mlčí mráz
a psy i jejich pány zavřel ras
za rám zátiší;
tenkými jazyky
sníh olizuje led
snad to ani nyní
není naposled

Kartáči holé borůvčí
tře šeru záda
ve stráni průhledný kouř
volá mě pryč
kotví mě tu;
jsou teď zaobleny hrany
zacelená kýla vědomí
a zaplivané podpalubí spí

Buky splynuly s nebem
nebe s polem
a po kopcích kolem
tváří se hole výchozy skal
od doby
co světlo semklo rty

Suché ostřice
stařeckým hlasem
pro sebe si opakují:
čas se sype suše
sýc úkosem sleduje vše

Pak po půlnoci
ochočené, sešlé slunce
ovíjí stěny výběhu;
stále vychází
nad měsíční krajinu peřiny
a víčka cejchuje
obrazci naděje

Paseky

Co strom
to desítky kruhů
do nichž jsme nadýchali:
když je rozložíš
kouzelným hranolem
uvidíš tři sta odstínů nebe

Odvětvit
odkornit
naštěpkovat
spálit
přítmí paměti mizí
a v mém mezihrudí
šíří se paseky
vyprahlé ve výhni slunce

Odumřelé kořeny
a rozježděná vlákna
která se s nimi
kdysi spájela
vůně zaplacená
vlastní mízou
libý pach smrti

Tahle zeměkoule má brouka
z jejího lýka
zbývá změť chodeb;
smíšené s trusem
padají piliny
k nohám Vyměřitele

Mrholení

Začne-li slunce
klesat pod rovník
a zanechá dům panny
napospas stínům
a vítr hraje
na píšťaly země
stěží lze věřit
na chléb vezdejší;
leda snad
když mrholí
do noci před výčepnou
a světlené růžence
chrastí na loužích
chladných jak prázdno
mezi hvězdami

Za zdí

V přestávce při kličkování
mezi jámami pohřbů
lížeme zmrzlinu
a někde za zdí hřmí
jak se převalují dějiny

Třeba to půjde bokem
třeba to zpustoší
sady jiných sadařů
napadne ty, co to slyší

Nechápu
jak můžou být mraky tak netečné
povznesené
nad ty hrůzy pod sebou
a když je nejhůř
prostě se rozpustí
v krutou modř

Strach jsou zčernalé šlépěje lásky
povstalé v podobě
pochmurného rytíře
ochránce slabších:
někdy, když hvězdy pohasnou
narostou mu dračí šupiny
a křivou svou dýkou
uřeže hlavu svému pánovi

Písně kosmické

Odulá lebka měsíce
pozpátku koulí se hřbitovem noci
vytřeštěnými důlky civí dolů
na rozpálené podloubí země
na tratoliště černé žluči
až nakonec oknem zapadne
do márnice
do níž se chodí modlit ďas

Stříbrná opona spadne
za ní černé jeviště:
v nadýmajícím se střevě prostoru
hvězda vysává hvězdu
v přeslenu přitažlivosti
rodí se nová
křičíc při zážehu
termojaderné fúze

Ve zrádně známé nicotě
trhliny a výmoly
po jejichž okrajích
klopýtají i paprsky
parsek za parsekem

A tak letíme
vzduchoprázdným tichem
a naše útroby prosvicují
šílené majáky z dob
kdy byl vesmír mladý
dokud nás v agonii
nespolyká vlastní Slunce