Na návsi ještě tma, z otevřeného okna dýchá chladný vzduch. Pocit, jako že jsou v domě cizí lidi. Poslouchám zvuky, ale nic neslyším, cítím jen podivnou stupňující se tíseň, potím se, nemůžu popadnout dech, musím něco udělat, ale nemohu se pohnout, jsem jako paralyzovaný a najednou je všude hluk, ostrá světla, do místnosti vtrhnou nějací uniformovaní maníci v červených čepičkách, kdosi mne strhává z postele, štěkot psů, chaos. Z okolních domků vybíhají lidé, kdesi, možná v hospodě, hraje dechovka. Jako by se utrhl kus pevninské kry a se strašným rachotem sjel o stupeň níž, vytvořit nový svět, ve kterém se, alespoň zpočátku, nebude dát žít. Někdo mi bolestivě zkroutí ruce za zády a já v komických přískocích vybíhám ze svého domu jako z ministerstva švihlé chůze, sám přitom vůbec neutíkám, to oni mne utíkají, nějakými zvláštními hmaty mě popohánějí, uvědomuji si, že běžím po dlažbě jen v ponožkách, je mi to trapné, protože mám na palci díru, vybíhám z domu a najednou v tom hluku a třeskotu rozbitých okenních tabulek zaslechnu jasně artikulovanou otázku: A strejdo, kam pojedeš o prázdninách, doprdele, co tu dělá Markétka, ta teď má přeci spát, proč ji Pavel pustil z domu, bleskne mi hlavou a pak zahlédnu statnou potetovanou lesbu s kroužkem v nose a zvlhlýma nenávistnýma očima, jak k sobě Markétu vášnivě tiskne, jako by ji před něčím strašlivým chránila. Je mi okamžitě jasné, že to je školní psycholožka. Také vím, že tu někde ve tmě postává Markétina třídní učitelka a na úrovni konverzuje s velitelem zásahu, slyším jen útržky slov: „pojala podezření… fotograf… na jídlo… chudák holka… ponese na celý život“. Na snech jsou možná nejpodivnější jakési znalosti, kterými člověk ve spánku disponuje. Jako by sny čerpaly z nějaké informační databáze, která je v bdělém stavu nepřístupná. Třeba tu třídní bych za dne určitě nepoznal. Vím o ní jen to, že učí angličtinu, kterou sama neovládá. A od minulého týdne se mi navíc vrací ve snu.

– A strejdo, kam pojedeš o prázdninách? vyzvídá Markéta.

– No kam bych jezdil, na světě je všude pěkně, udržuju roztržitě konverzaci.

– Ale u babičky je to nejlepší, zajíkla se. Proto položila tu otázku, aby se mohla pochlubit, že pojede k babičce. Aby se mohla začít těšit. Anebo spíš pokračovat v těšení i při doučování. To se mi na Markétě líbí, jednou ji to možná zachrání. Ta sociální inteligence. Schopnost domluvit se, roztomile a nenásilně dosáhnout svého. A druhým ještě k tomu udělat radost. V jejich rodině to je asi jediná možná strategie. Tatínek, sympatický sociopat pracující v třídírně odpadu, Hanťa 21. století s encyklopedickými znalostmi českých i světových dějin a maminka s papíry na hlavu, těžce zápasící s abecedou. Vlastně je tu ještě druhá možnost, tu zvolila její sestřička. Zavřela se do svého světa plného sedmikrásek, které celé dny trhá, velice podrobně si je prohlíží, vytváří z nich jakési podivuhodné geometrické skrumáže a někdy, ovšem jen výjimečně a se strhující vážností, někomu jednu daruje. Má jich přitom nastřádaných stovky, pomalu uvadají v různých koutech jejich statku, ale zřejmě se nějak nedostává těch, kteří by si je zasloužili… nějak není na světě komu. Ještě nikdy na nikoho nepromluvila. Autistický syndrom, ale to jsou jen taková slova. Jde přeci o to nějak přežít.

– A co budete s babičkou o prázdninách podnikat? vyzvídám, aby řeč nestála.

– Budeme uklízet! vyhrkne nadšeně Markéta a rozzáří se nad tou exotickou představou. Nad tím dobrodružstvím tam daleko, v Nymburce u babičky. Tam, kde se dělá tolik nových a krásných věcí. Kde jsou vždycky prázdniny.

– Tak ukaž žákovskou a připrav si angličtinu, vplouvám do role a stavím si na kafe. Vlastně se mi dneska vůbec učit nechce, a to ani s vidinou dříví, které mi za to Markétin tatínek naštípe. Ale odřekni hodinu dítěti, které se na ni celý týden těší. Každou sobotu pět minut před desátou stojí vzorně před vrátky a fixuje vteřinovou ručičku. Dobrovolně dělá úkoly navíc. A stačí jí to ke štěstí. Vlastně ještě internet, ale to začalo teprve nedávno. Na doučování chodila i bez internetu. Asi jsem pro ni v čase mezi prázdninami něco jako babička. Babička všedního dne.

– Vitamíny jsou zdravé, viď, strejdo? zeptá se chytře.

– Samé jedničky! No to tě musím ještě naposledy před prázdninami pochválit. Vezmu skleničku, vhodím do ní šumivou tabletu a postavím nápoj na stůl.

– Děkuju, strejdo.

– A ségru bereš k babičce s sebou?

– Ségru ne.

– A pročpak?

– Babička nechce. Ona jí minule uškrtila kachňátka, vysvětluje věcně Markéta a z penálu vymetá několik sedmikrásek.

– A Milana bereš? měním téma.

– Néééééé! Milan je strašnej. On po mně všechno opakuje!

– Ale vždyť jsi mi říkala, že se chcete vzít?

– No to jo, ale až budeme dospělí. Teď ještě ne, strejdo. Až nám bude patnáct.

– Tak to budeš mít ještě dva roky klid.

– Jo! A Milan taky!

– Tak jo. A kterou lekci teď berete?

Markéta chodí do zvláštní školy. Když ráno postává ve frontě na autobus, někdy na mě zamává a volá: Tak strejdo, pěkně pracuj, ať zbohatneš. Pak nasedne do autobusu a odjede do školy pro děti, které nezbohatnou. I když instinkty mají proklatě dobré. Ve druhé třídě to vypadalo, že by ji mohli přeřadit zpátky na základku, ale jak o tom uslyšela, dostala hysterický záchvat. Potom ještě nějakou dobu pro jistotu nosila špatné známky. A tak si ji ve zvláštní škole nakonec nechali jako premiantku. Jako takovou zvláštní hvězdu.

– Prázdniny?

– Holidejs!! zatleská nadšeně rukama.

– Koníček?

– Hoby.

– Pohádka?

– Ferytejl přece.

– Čarodějnice?

– Wič. To já znám, já si stahuju filmy o malých čarodějkách. Strejdo, existujou čarodějky?

– Vždycky nějaké existovaly, ale pokaždé se jim říkalo jinak.

– Jak třeba?

– Třeba kulak. To byl tvůj děda.

– Děda byl čaroděj? Hustý! To až řeknu Milanovi! Strejdo, že je na myšlení důležitý cukr?

– Jasně.

– Ale cukr není moc zdravý, babička říkala, že zdravější je med.

Ukrojím krajíc chleba, namažu ho máslem a medem a položím před Markétu. Kdybych to neudělal, nic by neřekla. Je vychovaná, bere, co jí svět dává. Ale ví, že je dobré světu naznačit. Aby věděl, kdyby chtěl. Aby to nepopletl.

– Děkuju, strejdo.

Učím ji matematiku, češtinu, angličtinu a život. O život se jako pedagog dělím s babičkou, o to ostatní se školou. Už se to nějak tak zavedlo. Od té doby, co přišla poprvé jako čerstvá školačka, která ze školy nosila modřiny a pětky. Od té doby, co zjistila, že svět nekončí za dveřmi podivného statku, kde na sebe lidé křičí. Že jsou i místa, kde je ticho, vitamíny a med. A taky internet. To, že Markéta prorazila trouchnivějící vrátka vesnického statku s plechovou schránkou polepenou vytrženým kusem sešitu s bezmála magrittovským nápisem „ZCHRÁNKA“ a vyrazila do širokého světa plného víl, čarodějek, písniček a onlajn „her pro dívky“, se nejdříve projevilo na mé předzahrádce. Uprostřed tulipánů, hned před mým oknem, vzniklo malé udupané náměstí. Nový veliký svět začínal Markétě tam, kde mně končil signál wifiny. Než jsem si změnil heslo, dokázala tam prostát hodiny. A tak jsem, jako správný učitel, začal využívat Markétina nového zájmu k vydírání.

– Ještě přelož cvičení bé.

– A pak můžu na internet?

– Když to budeš mít správně.

Nechal jsem ji napospas cvičení a gúglu a vyrazil okopávat předzahrádku. Vyplít trochu, zalít kytky. Zrýt malé udusané náměstíčko. To opuštěné letiště do jiného světa. Asi za hodinu se Markéta vyhrabala z kuchyně a strčila přede mne vyplněný sešit.

– Tak já už jdu. A zašij si ponožku, strejdo.

– Ahoj, Markéto, pozdravuj doma… Vlastně, co jsi dělala na internetu?

– Hrála jsem si na číšnici a pak jsem stahovala.

– A co sis stáhla?

Markéta mi hrdě podává flešku. Jsem zvědavý a tak zajdu do domu a zapnu počítač. Uvnitř pěkně uspořádaná adresářová struktura, tak jak jsem to Markétu naučil. Všemu vévodí superadresář ODSTREJDY. Rozkliknu ho a v něm dva podadresáře: MARKETA a MILAN. Pochválím pěknou strukturu, rozkliknu MARKETU a vstoupím do jejího světa plného pohádek o vílách a čarodějkách. Vrátím se z něj zpátky a vejdu k MILANOVI, vstoupím i do jeho třináctiletého světa, kde narazím na pozoruhodnou sbírku vypíčených blondýnek. V duchu musím Markétu pochválit, porno stáhla ve slušné kvalitě, a to jak po technické stránce, tak i po obsahové. Navíc bylo evidentní, že se snaží držet určitého konkrétního vkusu. Brunetky ji nezajímaly.

– Co to je, Markéto?

– To je pro Milana, on to má rád. Ukážu mu to ve škole, Milan bude mít radost… zajíká se Markéta nadšením. Na čele mi vyrazil studený pot. Promázli jsme to, ale těch snů se stejně nějak nemůžu zbavit.

Znovu zvláštní ticho, narůstající tíseň, ale tentokrát cítím, že nejsem doma, ale do prdele, kde to teda jsem? Vidím sám sebe v jakési malé neútulné místnosti, ale nejsem tu sám, je tu se mnou na prázdninách ještě někdo, nějaký obrovský potetovaný golem s kroužkem v nose, vypadá trochu jako starší brácha školní psycholožky, ale tím si jistý nejsem, zato o něm v tom snu vím celou řadu jiných pikantních faktů. Je to sériový vrah důchodců, na které číhal na poštách, pak je dlouze a opakovaně škrtil a přitom se na nich ukájel, a když je nakonec zardousil a okradl, zakopával jejich těla pod uhlí, bojí se ho i dozorci, má přezdívku Pošťák a jako chlapec zpíval ve sboru, kurva, kde se všechna ta fakta berou, vidím jak se ke mně blíží, jeho dojetím vlhké, baziliščí oči mne hypnotizují, celá jeho tvář vyjadřuje neskrývaný hnus a morální opovržení, ruku svírá v pěst a ještě než ji vymrští, promluví ke mně chladným sametovým tenorem: Takže doučovat holčičky se ti zachtělo…