„Ale víte, proč já tady dneska doopravdy jsem?“ povídá
pán v bílý košili, co stojí pod pódiem v čele sokolovny.
„Proč?“ ptá se ho paní ve žlutých šatech, která stojí
vedle něj. Je to jeho manželka, ovšem dvojice nám
právě předvádí dialog mentora (on) s publikem (ona),
protože publikem (my) si nemůžete bejt nikdy jistý.
„Celé tohle sezení vás má inspirovat k tomu, abyste
získali odvahu!“
„Odvahu k čemu?“ zvýší hlas paní ve žlutých šatech.
Madla si vedle mě cpe celou pěst do pusy.
„Odvahu žít svůj skutečný život!“ zvolá pán v bílý
košili. Nastane něco, co má představovat nejspíš katarzní
chvilku, kdy se očekává vzrušená reakce od
reálnýho publika. Rozhlížím se po ostatních v židlovým
půlkruhu, dvě třetiny opět jen ženský. Nikdo nereaguje,
a tak to paní ve žlutých šatech znova vezme
za celý osazenstvo a zatleská. Tak teda tleskáme taky.
„Slyšeli jste už někdy o havajské technice Hó oponopono?“
ptá se pán v bílý košili. Ticho. „Než vám
řeknu něco k tomu, jak tahle technika vznikla, řeknu
vám to základní. To nejdůležitější! Jste připraveni?“
„Ano!“ zachvěje se paní ve žlutých šatech.
„Tak pozorně poslouchejte. Ale opravdu — pozorně
poslouchejte,“ říká pomalu, „je to to nejdůležitější,
co tady dnes zazní. Je to přesně to, co vám může
změnit život.“
Všichni tedy mlčíme, napjatě čekáme, chceme změnit
svůj život.
„Miluji tě,“ říká pán v bílý košili s pohledem na paní
Starostníkovou. „Omlouvám se,“ říká pak a podívá se
na Boháčkovou. „Prosím, odpusť mi,“ pokývá hlavou
na Boháčka. „Děkuji ti,“ povídá s pohledem upřeným
na Madlu, která si pěst povytáhne z ústní dutiny ven.
Následuje opět krátké ticho. Odkašlání. Ošívání.
Starostníková se tahá za vole. Paní ve žlutých šatech
vypadá tajnosnubně.
„Že na těchto větách není nic divného? Říkáte to
přeci skoro každý den, že?“ říká pán v bílý košili.
„To tedy ano!“ praví paní ve žlutých šatech.
„Tyhle čtyři věty, tyhle zdánlivě prachobyčejné věty
ale můžou také přispět k čištění našeho podvědomí.
Můžete s nimi rozpustit skryté programy, které nás
ovládají, které nám brání v naplnění našeho poslání
na tomto světě. I v dosažení našich přání. Díky těmto
čtyřem větám se můžeme dostat do takzvaného nulového
stavu, do stavu, kde neexistuje nic a možné
je všechno. V tomto stavu nejsou žádné myšlenky,
slova, vzpomínky, žádná přesvědčení. Prostě nic. Je
to stav prázdnoty, stav, kterého se snaží lidé dosáhnout
různými způsoby už celá staletí, celá tisíciletí.“
Pán v bílý košili se snaží vypadat, že to tady spatra
formuluje, ale je znát, že ví moc dobře, co povídá,
povídá to asi často. „Víte, co je nulový stav? Ne? Stav
čisté lásky, co nemá žádná omezení. My všichni tady
máme takovou čočku, skrz niž pozorujeme svět, jenže
tahle čočka je plná nánosů. Víte, co tím myslím.
Předsudků, iluzí, vzpomínek, zajetých vzorců chování,
toho je potřeba se zbavit. Vyčistit to ze sebe.
A pokud budeme čistit a čistit, vstoupíme do prostoru,
který se dá nazvat světem bez hranic…“ Madla si
začne potichu broukat melodii Her bez hranic. „…naleznete
svoje vlastní Já, zbavíte se negativní energie,
a vámi tak můžou proudit jen čisté myšlenky a slova.
Takže proč zrovna tyto čtyři věty? Miluji tě. Omlouvám
se. Prosím, odpusť mi. Děkuji ti. Protože jsme
zaneřádění negativitou a emocionálními bolestmi!
Ty v nás vyvolávají nerovnováhu! Nemoci! Jenom
procesem pokání, odpouštění a následné proměny
se z toho můžeme vymanit. To je Hó oponopono.“
Pán v bílý košili povídá, že skrze slova „miluji tě“ se
propojujeme se stvořitelem, podstatou je milovat vše,
i svou nadváhu, i všechny šílený myšlenky, co nás
napadaj, řekněme jim prostě „miluju vás, drahé myšlenky,
miluju tě, nadváho“. Pán v bílý košili povídá,
že slovy „omlouvám se“ uznáváme, že se do našeho
systému dostal nějaký virus, neprosíme stvořitele,
aby odpustil nám, ale aby nám pomohl odpustit sobě
samým. Pán v bílý košili povídá, že prosíme-li o odpuštění,
prosíme zároveň o transmutaci negativní
energie ve světlo, prosíme o proměnu našeho podvědomí
v prázdnotu, abychom díky tomu objevili svý
vlastní já, protože to jde najít jenom v nulovým stavu.
Když říkáme, že děkujeme, povídá pán v bílý košili,
vyjadřujeme tím stvořiteli svou vděčnost a víru v to,
že se vyčistíme. Pán v bílý košili říká, že Hó oponopono
není životní koncept mekáče, kde u okýnka hned
dostanem hotový jídlo, povídá — stvořitel není sluha.
Je třeba čistit, čistit, čistit, vymazávat, nalézt svou
vlastní Šangri-lu, čistit, mazat, čistit.
„Není rychlejší ňáký projímadlo?“ nakloní se ke
mně Madla.
„Co myslíš, že je Šangri-la,“ říkám jí.
„Zabij mě,“ zašeptá ještě Madla. „Poděkuju ti, fakt.“
Pán v bílý košili říká, že si o tom zazpíváme, že si to
totiž zpívají lidi po celým světě, že možná díky tomu
pochopíme, jak je to očistnej proces. Paní ve žlutých
šatech jde pro futrál s kytarou. Madla si opět pomaličku
zasouvá pěst do pusy.
Pán v bílý košili hraje na kytaru a společně s paní
ve žlutých šatech zpívají furt dokola ty čtyři věty, než
dojde na refrén (hó oponopono, hó oponopono atd.),
a povzbudivě vyhledávají oční kontakt s publikem
(my), jakože ať se přidáme.
Pozoruju Mršiňany v půlkruhu. Sleduju ty, který
mají zavřený oči a usmívají se, sleduju ty, co jim
tečou slzy, sleduju ty, co spíš nezaujatě zírají před
sebe, sleduju ty, co zpívají bez rozpaků, i ty, co se
váhavě přidávaj, sleduju Bartákovou, co si čistí špínu
za nehtama. Jenže! V tu chvíli, do havajskýho rytmu
písně o milování, odpouštění, omlouvání a děkování,
do rytmu písně o hledání smyslu života, do písně,
kterou se čistíme, do sokolovny vtrhne terorista.
Běží nejdřív k Bartákový a urazí jí ruku mačetou,
tu, na který si ňoumala špínu za nehty. Pak běží ke
Starostníkový a probodne jí hákem vole. Krev cákne
na bílou košili pána v bílý košili, on ale pořád drnká
do kytary, jen mu trochu zamrzne úsměv. Dovnitř
doběhnou další teroristi, je jich aspoň deset, dva
z nich na sobě mají bombu. Na moment se ale zastaví,
zaposlouchají, začnou se houpat do rytmu, pobrukují
si spolu s pánem v bílý košili a paní ve žlutých
šatech. Pak si ale uvědomí svý vlastní já, svůj vlastní
smysl života, poděkují svýmu stvořiteli a poručí nám,
ať si lehneme na zem. Křičí, mávaj zbraněma, párkrát
vystřelí, všichni kňučíme, vyděšeně po sobě vrháme
pohledy, bojíme se, že umřeme. Teď a tady. Už se
nevrátíme domů. Umřeme tady. Takhle. To. Skončí.
A v tuhle chvíli v myšlenkách smlouváme, protože
v tuhle chvíli taky víme, na čem doopravdicky záleží.
Bartáková ví, že to, na čem záleží, je třeba ruka, doteď
ji to nenapadlo. Všichni rázem vědí, co jsou věci důležitý
a co jsou věci míň důležitý, všichni si přejou bejt
na jiným místě, každej má to konkrétní místo v hlavě,
každej má konkrétní lidi na tom konkrétním místě
v hlavě. Teroristi pak přetáhnou pána v bílý košili
kytarou přes hlavu a vypadnou, nechaj nás naživu,
protože jim dojde, že v týhle vesnici jsme nebezpečně
blízko nulovýho stavu.
Takže všichni žijeme, sice nějaký ty posttraumatický
šoky a pochcávačky v posteli, ale všichni z toho
čerpáme, vlastně až teprve po tomhle zážitku doopravdicky
žijeme. Krásnej rok dva. Milujeme, omlouváme
se, prosíme o odpuštění, děkujeme.
A pak po dvou třech letech… pak vyprávíme příběh
o tom, jak nás jednou v Mršině přepadli v sokolovně
teroristi na kurzu Hó oponopono. Vyprávíme o tom
pak už celej život — tu část, co z něj zbyde — spoustě
lidí, byl to totiž fakt otřesnej zážitek, povídáme
na vánočním večírku se sklenicí sektu. A pak jdem
domů, doma na počítači rozesmolenej motivační dopis
a rozklikaných dvacet nabídek na jinou práci na
jobsech, protože v tý stávající to začíná bejt stereotyp
a není kam růst, bezradnej pohled do plný lednice,
rozčetovaných pět borců na messengeru, protože
všichni můžou bejt ten pravej, ale kterej to je? kterej??,
další kolečko od hrnku na stole — kolikrát ti mám
říkat, ať si pod to nádobí dáváš tácek!, mačkání špeků
na břiše před zrcadlem v koupelně, od zejtřka nežeru!,
před ulehnutím odeslat poslední pusinku pusinku
a chybis mi a smutnej smajlík, a než se zhasne, jednu
pusinku taky tý, co leží vedle, no a představ si to!, zase
zdražili máslo, to snad není pravda!
Tadam.

Lucie Faulerová, Smrtholka, Torst, 2020