kosa

V teplém letním ránu seču kosou sídlištní trávu. Pokosená stébla a žluté květiny padají k zemi. Ty žluté květy zaplaví vždy tbiliské sídliště Varketili zcela nečekaně: na jaře, v létě, na podzim; po dešti, nebo když je dlouho sucho; za ty roky se mi nepodařilo vystopovat žádnou pravidelnost; nevím také dosud, co je to za rostlinu. Ani stařík, který mi kosu půjčil a teď hlasitě přizvukuje, jak dobře mi to jde, neví, jak se ty květiny jmenují. U nich prý takové nerostly; v jeho jihoosetské vesnici, z které s celou rodinou utekl za války v roce dva tisíce osm, rostly úplně jiné květiny…

Když jsem šel kolem té bývalé, polorozbořené školky, kterou uprchlíci z Jižní Osetie před pár měsíci obsadili, uslyšel jsem povědomý zvuk. Zvuk ostří, které kosí stvoly; pravidelné jako dech, jako mořské vlny. A stejně jako od mořských vln jsem nemohl odtrhnout oči od lesklého kovu, který se míhal vysokou sídlištní travou. Seschlý stařík sekal s mrštností a mechaničností, která prozrazovala, že za svůj život pokosil již mnoho a mnoho luk. Jakmile mě uviděl, přestal, pozdravil mě (jak zvláštní pocit na tomto sídlišti, kde nikdo nejen že nezdraví, ale nikdo na pozdrav ani neodpoví). „To už dneska málokdo umí.“ Kývnu. „Skoro nikdo už neumí pořádně zacházet s kosou.“ (Gruzínské slovo celi jsem do té doby neznal.) „Chceš cigaretu?“ Ne, děkuju. Stařík si sedne na schod, zapálí si a rukou poklepe na místo vedle sebe. Chvíli zaváhám, a potom si přisednu…

Všechno tu vysázel: zeleninu, vinnou révu; všechno vysázel on sám, ač je mu skoro osmdesát let. Jeho nejmladší dcera jen sedí doma a maluje se. O dítě, vnučku, se musí starat jeho žena. Teď všichni ještě spí. A jeho dcera bude spát až do oběda. Vstane a hned se rozeřve, že chce kafe. Jako by jí bylo pět let; jako by nebyla matkou jejich vnučky, ale její sestrou: její rozmazlenější a línější sestrou. Ostatní děti jsou díky Bohu dávno z domu, ale tahle… Vdala se za strašného grázla. Ten z kriminálu jen tak nevyleze. Stařík a jeho žena musí živit dceru i vnučku. Jeho dcera jen chodí do zkrášlovacího salonu. Vlastnímu dítěti by vytáhla z úst sousto chleba, aby měla na umělé nehty. A teď si usmyslela, že si nechá zvětšit prsa (stařík si rukama povytáhne kostkovanou košili na hrudi); těch peněz, těch peněz, a naprosto za nic. A co když ještě bude mít dítě? Může tím kojit? Dá se tím vůbec kojit? Myslí si, že bude modelka nebo co; vždyť je jí skoro třicet. Jako první věc tehdy do těchhle ruin dotáhla takové to — stařík neví, jak se to jmenuje. Takové to kolo bez kol; šlapeš na místě; jedeš a jedeš a nikam nedojedeš. Rotoped, zašeptám. Kvůli postavě. Tolik energie vyplýtvané úplně na nic. On a jeho stará žena se můžou udřít, a ona šlape na místě na tom krámu. Kolik peněz to stálo; kolik brambor a chleba by se za to dalo koupit! To dřív nebývalo. Takhle to dřív nebývalo. Tam u nich na vesnici to bylo úplně jiné. Myslelo se na rodinu. Ve všem to bývalo zcela jiné…

Stále se diví, že mluvím gruzínsky, když jsem Čech. Stále kroutí hlavou. „A proč žiješ tady?“ Rukama mávne kolem sebe: na paneláky s černými děrami vymlácených oken. Nevím. „Nevíš? To je dobré; nevíš, proč tu žiješ,“ směje se… Češi mají dobré pivo; moc dobře zná české pivo. „Támhle u Jekatěriny mají české pivo. Nevypijem si jedno?“ Kývnu. Dojdu do obchůdku, který je v nedaleké garáži, a koupím od ruské babky dva Velkopopovické Kozly (láhve si vezmu z ledničky, která však není zapojená do elektriky). Stařík odkudsi vytáhne šroubovák, láhve otevře. „České pivo je dobré, moc dobré.“ Pěna nám teče po bradě. „Můžeš tu pít vaše pivo; máš tady aspoň něco tam od vás.“ Přikyvuju; neřeknu mu, že se to pivo dříve vařilo na Ukrajině a teď se vaří přímo v Gruzii. Po českých písmenech na vinětě stéká pěna. Na šňůře mezi dětským oblečením visí za uši pověšený plyšový pes. Z oplocené zahrádky zakokrhá bílý kohout. Modrásci se třepotají nad skosenou travou. „Já tady od nás nemám nic. Vůbec nic. Vzal jsem rodinu a utíkal jsem jako první. Jako první z celé vesnice. Už jsem s nima jednou bojoval, a to mi stačilo; to mi navždy stačilo. Nečekal jsem na bomby, nečekal jsem na kozáky. Hnal jsem před sebou ženu a dceru: pryč, daleko; k příbuzným do Sagaredža. Pak jsme bloudili po dalších příbuzných; a teď jsme tady. Odtamtud jsme si nepřinesli vůbec nic. Mysleli jsme, že se vrátíme. Ani tahle kosa není odtamtud. Dal mi ji příbuzný z Kachetie. A teď neprojdeš. Zpátky se nedostaneš. Ostnatý drát a ta ruská banda. Umíš rusky?“ Kývnu. „Víš, co znamená gruzínské slovo gareth?“ Kývnu. „A jak je to rusky?“ Na ulice. „Na ulici; to je blbost, co? Ve vašem jazyce existuje takové slovo gareth?“ Kývnu: venku. „Ven-ku,“ odslabikuje česky. „Rusové nemají takové slovo. Všechno sežerou a nic už nepustí ven. Jak se s nima chceš domluvit, když jim to ani nemůžeš říct jejich jazykem? Co jste jim tehdy měli v Československu říct: My chceme na ulici z Varšavského paktu? Nebo my: Chceme ze Svazu na ulici?“ Přikyvuju, směju se; neřeknu mu, že na otázku Kam? ve skutečnosti taková slova v ruštině existují, například slovo von. Že celá jeho teorie je chybná (i proto, že gruzínština nerozlišuje mezi otázkou Kde? a Kam?). Ale mlčím. Srkám na lačno vlažné ranní pivo a vdechuju vůni posečené trávy. Ukážu na kosu. Můžu to zkusit? „Už jsi to někdy dělal?“ Kývnu, že ano…

Na brdské louce, kde jsem v osmdesátých letech trávíval s polabskou babičkou, dědečkem a sestrou prázdniny, kosíval louku pan nadlesní Vašák; později též můj postižený kamarád Milan. Když jsem povyrostl, Milan mi kosu občas půjčil. Ukázal mi, jak ji držet. Jak se rozmáchnout. Když jsem pak mnohem později žil v rumunském Banátu, občas jsem s místními sekal trávu kosou; divili se, odkud to umím. A divil se i stařičký uprchlík. „Ty to umíš, maladěc. Akorát to špatně držíš.“ Ukazuje mi, že levou rukou mám kosu držet zespod, a ne svrchu (v gymnastické terminologii, která mi náhle zastraší v hlavě, by mi radil, ať si přehmátnu z nadhmatu do podhmatu). Vysvětluju mu, že kosa se u nás drží jinak; takhle. „Takhle se u vás drží kosa?“ Kroutí hlavou. V Rumunsku ji drží stejně jako vy, utěšuju ho. „V Rumunsku drží kosu jako u nás?“ Jo; i v Srbsku, i v Albánii. „A proč vy ji držíte takhle špatně?“ Nevím. I na Slovensku občas drží kosu tak jako vy. Kroutí hlavou: „I na Slovensku… A ty jsi byl na Slovensku?“ Jezdím tam často. „A vy Češi už můžete jezdit na Slovensko?“ Samozřejmě. „To je dobře,“ kýve. „A kolik lidí tenkrát vlastně umřelo, když se Československo rozpadlo?“ Nikdo; nikdo neumřel. „Nikdo? To mi neříkej; přece když je válka, tak vždycky někdo umře.“ U nás nebyla žádná válka; nebyla žádná válka mezi Čechy a Slováky. „Nebyla? Ale Československo už neexistuje?“ Neexistuje; ale dohodli jsme se; nikdo neumřel; žádná válka nebyla. „Dohodli,“ brumlá a stále kroutí nevěřícně hlavou…

Odložím kosu a přisednu si opět za ním. Podá mi ruku: „Merab.“ Mate. „Mate? Máš gruzínské jméno.“ Česky je to Matěj. „A příjmení?“ Horžava. „Horžava? Tak to nejsi Čech; to jsi Megrel! To jsi odněkud ze západní Gruzie. To je megrelské příjmení; všechna megrelská příjmení končí na a: Beria, Gamsachurdia, Kostava, Ležava; a taky Horžava.“ Ne, není to megrelské jméno; česky je tam ř, Hořava. Kouká; a pak zkusí vyslovit jméno mých předků: „Hořava.“ Naprosto čisté české ř mu na první pokus zadrnčí z úst… „A jak se ti tu líbí?“ Kývnu. „Doma je líp, co?“ Kývnu. „Oba jsme tak daleko od domova.“ Opět kývnu; ale vím, že to není pravda. Představím si, že bych hned teď vstal, šel do svého nedalekého přízemního bytu, ze šuplíku psacího stolu vytáhl cestovní pas a platební kartu. Mávl bych na taxík, dojel na letiště. Tam bych jistě sehnal letenku do Istanbulu na dnešní odpoledne, na dnešní večer; a snad i nějaký spoj z Istanbulu do Prahy, nebo do Vídně, do Mnichova, Budapešti. Do čtyřiadvaceti hodin, nanejvýš do osmačtyřiceti hodin bych mohl stát na té brdské louce, na které jsme kdysi dávno se sestrou skákali do kupek sena. Zítra, nejpozději pozítří bych si mohl od svého postiženého kamaráda Milana půjčit kosu (pan nadlesní Vašák už leží na hřbitově ve Starém Rožmitále)… Stařičký uprchlík by taky mohl mávnout na taxík; a za hodinu by byl u žiletkového drátu, za nímž — na dohled, na dosah — leží jeho ruskou armádou okupovaná vesnička; u žiletkového drátu, za nějž se stařec už nikdy nedostane…

Sedíme a mlčíme. Já ze setrvačnosti kývu hlavou na souhlas. On ze setrvačnosti kroutí nevěřícně hlavou. Potom jedním dlouhým lokem dopije pivo, vstane. „Rád jsem tě poznal; musíš někdy přijít, až budu mít víno. Zahrajeme si vrhcáby; zahrajeme si karty. Musím to teď dodělat. Má dcera vždycky říká: Kdy už se konečně uklidníš? Hrozná dcera; hrozná. Ta se nepovedla. Ostatní děti se povedly. Tahle poslední už se nepovedla. Nedávno jí to žena ve vzteku řekla: Ty už ses neměla narodit. Ty už ne. Takové věci se nemají říkat; ale ženě jsem se nedivil. Je to s ní k nevydržení. Tam Rusové; tady nesnesitelná dcera. Peníze si bere; ale přitom nadává: Kdy už přestanete od rána do večera něčím třískat, tahat furt něco odněkud někam; kdy už se oba uklidníte? Až umřeme, tak se uklidníme, řekla jí moje žena…“ Vezme kosu. Chytí ji způsobem, jakým jsem ji držel já. Dvakrát máchne. Zavrtí hlavou. „Kdepak, kdepak. Takhle ne. To se musí držet takhle: tak, jak se to drží tam u nás.“

mezipřistání

V této kapli jsem vždy sám. Sníh tepe ze tmy do malovaného skla. Vůně kadidla a kávy se mísí. Svíce plane v oranžovorůžovém solném krystalu u svatostánku. Za dveřmi se občas chrčivě ozve hlášení o odložených či zrušených příletech a odletech. Šveholení polštiny a polské angličtiny…

V Praze jsme se zcela bez problémů vznesli nad mraky. V podvečer. Letěli jsme na východ. Před námi neprostupná, hmatatelná tma. Za námi zapadající slunce, růžová oblaka; pak už jen temně fialová jezírka chladného světla na ještě temnějších mracích. Sotva jsme se vznesli, už jsme klesali; jako vždy. Ten první let je příliš krátký. Ani časové pásmo se nezmění. Vznáším se a přistávám do stejných časových podmínek; do jazyka jen trochu pozměněného, jen trochu víc rozšišlaného. Mraky a pády sněhových vloček. Vrtule na křídle letadla: světelný vír ve tmě; jako bychom pluli v ponorce pod mořskou hladinou; vítr lomcuje letadlem jako nárazy slaných vln. Dotek země; za koly letadla pak šplíchal sníh (stejně šplíchal za sáňkami, na kterých jsem se ještě včera řítil se sestřinými dětmi po brdské pastvině dolů k černým lesům)…

Klečím tu v tříkrálovém večeru; veškeré lety jsou opožděny, odloženy. I ten můj. Varšavské letiště tone v bílé mlze chumelenice; v bílé tmě. Po mé pravé ruce, pod obrazem Panny Marie, Patronky letců, velká kniha, do které se zapisují poděkování a přání. Nikdy a nikde jsem do takových knih nic nepsal. Nikdy jsem ani čárkou neposkvrnil žádnou pamětní knihu na vrcholcích hor či jinde. Až zde. Už od toho prvního mezipřistání. Už tehdy jsem do té knihy načmáral aspoň datum, dráhu svého letu a latinské Deo gratias. Dnes jsem knihou zalistoval zpět. Stránky jsou odebírány a doplňovány. Ale můj poslední zápis byl docela blízko tomu dnešnímu. Klečel jsem tu před dvěma týdny. Zvláštní. Jako bych tu naposledy klečel před mnoha lety. Jako bych tu klečel včera. Obojí cítím; jen ne ten skutečný časový interval. Tedy před dvěma týdny (zašeptám) jsme přiletěli z Tbilisi; těsně před svítáním. Klečel jsem na tom samém místě jako dnes, jako vždy zcela sám: v této letištní, sterilní kapli, která působí jako modlitebna Marťanů z béčkového sci-fi filmu ze sedmdesátých či osmdesátých let (zvláště ty automaticky se vysunující plexisklové dveře, jimiž se vchází). Za malovaným sklem vycházelo slunce. A ač bylo mezipřistání stejné, směr letu byl zcela jiný. Opačný. Jasný a nezpožděný. Na pražském letišti táta v tlustém černobílém svetru. Čekal na mě s očima dětsky lačnýma, mladýma. Jako by se tváří i očima vrátil na severočeské sídliště Sever; jako by ve mně viděl čtyřleté rozjuchané dítě, které utíká před jeho lechtáním po chodbě paneláku. Obejmutí. Cesta přes Příbram (zatímco táta nakupoval, vyběhl jsem po schodech na Svatou horu; tak jiné schody a tak zcela jiná Svatá hora než ta tbiliská). A pak už cesta lesy a lesy; na obzoru černá vlna Třemšína a Kobylí hlavy; dům na samém lemu brdského vojenského prostoru; a máma a sestra a děti a kočky a psi a vůně vánočního cukroví a purpury a tepla a chladu; a jehličí, které vniklo do domu na podrážkách bot a na tlapách zvířat…

Druhý den, ve štědrodenní ráno, jsme vyšli s mladší sestřinou dcerou Marií, s mámou a se psy směrem k Padrťským rybníkům. Přes pastviny. Tráva jen ojíněná. Plástve ledu v zatopených kravských stopách a z maringotky udělaný — teď hluboce spící — včelín. Psi kolem nás pobíhají. Žďuchají nás do dlaní ledovými čenichy. V lesích za Jahodovou horou se na nás spustil sníh. Zprvu jen drobné, nenápadné, neforemné vločky (jako by nás nebe zasypalo kuličkami polystyrenu). Potom už husté, geometricky pravidelné, krystalické chumelení, které zrychlilo naše kroky. Tři postavičky v kapucích na hrázi mezi dvěma Padrťskými rybníky; stejné tváře, stejné sklonění hlavy k zemi, stejný styl chůze s rukama sepnutýma za zády (chodil tak můj dědeček a prý i prababička, kterou jsem už nezažil). Černá, vyschlá divizna pod nánosy prvního sněhu; její vrchol je zlomený větrem. Obcházíme rybník. Mlčíme. Aleje podél cest, po kterých již nikdo nechodí. Zakrákání krkavce nad ruinami statku (snad je to jeden z krkavců, kteří žijí na pastvině u našeho domu; pronásledují nás vždy, kamkoliv se hneme: jako by čekali, až padneme mrtví k zemi). Černý kříž mořského orla vysoko nad námi. Na Padrťských rybnících pukají ledy. Kdyby se zkřížila a v jednu látku slila ozvěna hromu s podvodním velrybím pláčem, snad by se to blížilo zvuku praskajícího ledu na Padrťských rybnících. Černý blesk řítící se s hukotem po tvrdé, bílé hladině. Marie se na mě podívá: smích v očích, potom i slabé pousmání tváře. Odbočíme z cesty do vysoké trávy bývalé dopadové plochy. Do zmrzlého bláta zadupaná vesnice. Ovocné stromy zplaněly. Třešně jsou obklíčené lesem. Rybníček s hladinou zcela marnou. Na zídce zbořeného domu ještě kousek omítky. Marie ji drolí prstem (trochu jí zůstane za nehtem). Jeden z našich psů, nejstarší koliák, zvedne zadní nohu a zříceninku si
označí…

Když jsem dnes v Praze procházel letištní kontrolou, našel jsem v kapse bundy obojek právě tohoto našeho nejstaršího psa; mám jej tam i teď; když se ho náhodou konečky prstů dotknu, prudce mě zahřeje v hrudi, že se mnou ten zapomenutý obojek poletí až do Tbilisi… Pokud někam odletíme. Pokud toto mezipřistání někdy skončí. Nevím, zda chci, aby skončilo. Klečím, a cosi ve mně je rádo, že jsem stále v tom samém časovém pásmu; že jsem obklopen řečí tak blízkou a vřelou, téměř mateřskou, jen trochu víc šustivou, rozšišlanou… V prvních letech jsem v zimě do Čech a na Moravu nelétal. Klečel jsem o Vánocích ve svém panelákovém bytě. Jediný se štědrovečerní svíčkou. Vše okolo všednodenní; uvízlé ve starém juliánském kalendáři. O několik týdnů jinde; zcela mimo… Na půlnoční mši v tbiliském katolickém kostele svatých Petra a Pavla podivná směs potomků národnostních menšin a Indů a Arménů a Asyřanů a Afričanů a Filipínců a Poláků a cizinců. Zcela cizí písně; zcela cizí slova a cizí melodie (žádný Starý Rožmitál a rozhrkané varhany, které ještě pamatují prsty Jakuba Jana Ryby). Loni už jsem to nesnesl. Už ne. Koupil jsem si letenku a řítil jsem se nocí do Varšavy. Do Prahy. Letos opět; letos už jsem ani chvilku nezaváhal…

Od Padrťských rybníků se na nás hnal ostrý vítr. Stáli jsme zachumlaní do šál a čepic a kapucí uprostřed té vyhlazené vsi; a pak místo abychom se otočili a šli zpět domů, všichni jsme se (beze slova domluvy či zdůvodnění) vydali opačným směrem. Směrem k ostatním zaniklým vesnicím. Ke Kolvínu. K té vsi, odkud pochází jedna linie našich předků. Dlažební kostky a alej. Kaplička, holírna, stáje, krčmy, svatební postele a latríny: vše zadupáno do země, vše rozemleto na jediný, stejnostejný prach, který deště a potoky za jarního tání odplavují do řek a do nížin… Jeden z našich kolvínských prastrýců prý kdysi vyprávěl mámě, že když si byl na Kladně na úřadu pro nový občanský průkaz, uvedl jako své rodiště Kolvín. Úřednice hledala a hledala: „Nic takového neexistuje.“ „Ale já se tam narodil,“ oponoval úřednici prastrýc. „To je možné, ale nemůžete to mít v papírech, protože to neexistuje.“ „A co tam mám teda napsat?“ Úřednice se prý k němu naklonila a spiklenecky mu pošeptala: „Nějaký místo si vymyslete; ale musí to existovat.“ Dala mu prý i mapu Československa, aby mu výběr zjednodušila. Díval se na tu mapu; vše bylo rozmazané; nenapadalo ho jediné jméno; nebyl schopen vybrat jméno jediného města, jediné vsi. Užuž chtěl nějaké místo zvolit, ale vždy je přebilo to jediné skutečné jméno, to jediné slovo, které se mu znovu a znovu proti jeho vůli dralo na rty, kroutilo propiskou v jeho prstech: Kolvín…

Ani u té do země zašlapané vsi jsme se však nezastavili. Ač vítr fičel; ač opět začal padat drobný sníh, šli jsme dál. Nezadržela nás ani zeď skořického hřbitova. Na náhrobcích jména našich předků; na náhrobcích schoulených a tisknoucích se co nejblíže ke zdi kostela svatého Václava. Všechna jména k nám patřila; všechna jména byla nějakým způsobem spojena se jmény našimi. Jen tok křestních jmen se na chvíli odchýlil, vykolejil. Jména mámy a jejích sester, jméno mé a jméno mé sestry: ta zde nebyla; ta jména náhrobky neznaly. Ale jména sestřiných dětí zde už opět zlatě a bíle svítila ze všech stran: Barbora, Marie, František, Vojtěch. Zpět v těchto lesích, zpět na našich rtech; na dárcích, které uložíme večer pod vánoční stromek. Jména havířů, kteří se nestihli rozprchnout do dolů na Kladně, v Příbrami či na Ostravsku. Jména věčných horníků, kteří i do naší krve zaseli tu nevyhladitelnou jeskynní tmu. Vrátila se jména; i naše krev se vrací… Zdálo by se, že jen čirou náhodou koupili moji rodiče před několika lety ten dům utopený v lesích na samém lemu brdského vojenského prostoru. Byl neskutečně levný; jen proto jej přece tehdy koupili. Nastěhovali se do něj; opustili byt v Polabské nížině, do nějž se pro změnu nastěhovala sestra s dětmi. Až mnohem později prý mámě došlo, jak blízko se ocitli Kolvínu a Skořici. Chodila kolem Padrťských rybníků a stále jí přišlo něco podezřelého na těch starých alejích; ty pozůstatky zdí roztroušené po bývalé dopadové ploše ji něčím vábily. Častěji a častěji se se psy vydávala právě tím směrem. Až si náhle v jeden jarní den vzpomněla, jak jí její táta, můj dědeček, vyprávěl o prázdninách, které trávíval u příbuzných ve Skořici. Jako by předtím měla zcela zatemnělou mysl, jako by byla slepá; ten mrak byl náhle odvanut, na hrázi Padrťského rybníka; najednou si zcela zřetelně vzpomněla na to, že odsud pocházíme; rozběhla se a prý bez přestávky běžela těch šest či sedm kilometrů k nám domů; vešla do sklepa a vytáhla z krabice, ve které byly
staré fotografie a dokumenty, dědečkovy zápisy o našem rodu a rodokmeny, které ve stáří nakreslil…

Chtěl bych se modlit až do bezvědomí; chtěl bych se zcela poddat jen a jen této varšavské letištní kapli, jen a jen přítomnému okamžiku. Ale pod víčky místo rudého světla modlitby tvář malinké Marie, tvář mé mámy (místo růžencových tajemství mé vnitřní rty rytmicky a opakovaně šeptají: Máma ani Marie nikdy neletěly letadlem, máma ani Marie nikdy neletěly letadlem); pod víčky pláň obrovského rybníka, na kterém praskají ledy. Jizva se s hučivým zvukem otvírá; jako blesk jede po hladině. Čím víc se snažím povznést nad koberec, na kterém klečím, čím víc se zde snažím odpoutat od pozemskosti a vzpomínek, tím více se tisknu k hlíně a prachu, k tomu brdskému prachu, z něhož je uhněten a uplácán náš rod. Z prachu a vody uplácané tváře. Máma, Marie i já: všichni tři máme tvář dědečkovu. Tvář mého dědečka vyplouvá z hlubin, splývá s tváří Mariinou, s tváří mé mámy; splývá s mojí tváří; už zcela překrývá a zcela znicotňuje to křížem na čtyři díly rozťaté rudé světlo modlitby. Na hliněnou dědečkovu tvář neviditelná ruka nanáší barvy; neviditelná ústa vdechují život té dokonalé masce. Dědeček dýchá, mrká, rozhlíží se kolem sebe, v jakémsi údivu; jako by se náhle probudil z hlubokého spánku; pak ale jen zakroutí hlavou a pokračuje v tom vyprávění, ze kterého byl vyrušen:

Jednomu pocestnému se kdysi v lese nedaleko Padrťských rybníků zjevila duše člověka, který zemřel v půli cesty domů, do Kolvína. Pocestný se — na rozdíl od mnoha předchozích, kterým se duch zjevoval — nevylekal, nevyděsil, ale nabídl duchovi, ať jde do Kolvína s ním. A tak ten dobrý pocestný tu nebohou, ztracenou, bludnou duši vysvobodil ze zakletí; vysvobodil ji z muk nekonečné samoty a odloučenosti prostě a jen tím, že ji doprovodil ten zbylý kousek cesty domů…

svatba

Sulchana Lomsadzeho jsem potkal jednoho chladného prosincového odpoledne ve skalách za tbiliskou botanickou zahradou. Stál u cesty, olupoval plody opuncií a jedl je (do té doby jsem si myslel, že plody této rostliny lze jíst pouze časně zjara, později že jsou plné bodlin). Když jsem se k němu přiblížil, začal hned mluvit. Domníval jsem se, že je to pastevec z blízké vesnice: na hlavě měl kapuci, typický gruzínský knírek pod nosem; věk kolem šedesáti; nedaleko se pásly krávy a hýkal osedlaný oslík. Až z jeho slov jsem pochopil, že k němu oslík a krávy nepatří; že byl jen na výletě v okolních skalách. Omluvil jsem se, že rozumím jen trochu; že jsem cizinec. „Cizinec? Odkud? Čech?“ Chytil mě rukama za obě ramena a třásl mnou (toto se mnou bude dělat pokaždé, když se potkáme). „Vaime“ (slovo vaime se v Gruzii člověk naučí hned první den; slyší je neustále: z úst šestiletých holčiček i osmdesátiletých starců; znamená to zhruba běda mi). „Já miluju Prahu. To je město, které nelze s ničím srovnávat, s ničím srovnávat.“ Babička jeho manželky byla dokonce Češka, vnučka pana Nováka, který v Tbilisi jako první prodával vodní dýmky. A jeho synovec Dato létá často do Prahy a už dlouho hledá někoho, kdo by ho naučil česky. „Musíte se seznámit. Ukážu ti, kde Dato bydlí.“ Odtáhl mě za výčnělek skály, abychom měli výhled na město. „Támhle bydlí.“ Jako králíka mě chytil za krk a hlavu mi sklonil ke své ruce: abych se díval, kam ukazuje jeho tlustý prst. Stovky šedých domů v šedé propasti velkoměsta… Kolik je ti let? Jak se jmenuješ? Jak dlouho jsi tady? Jak dlouho tu zůstaneš? Vodopády slov; vždy rusky zopakoval, co řekl gruzínsky, aby si byl jistý, že mu rozumím… „Pojďte sem, pojďte sem, musíte se seznámit s Matvejem. Matvej je Čech; Mate s námi bude chodit na výlety; Mate bude učit mého synovce česky,“ křičel Sulchan na dvě ženy, které se šinuly po pěšině směrem k nám (vyhýbaly se všudypřítomným ostnům opuncií); jedna padesátnice, druhá mladší, se znetvořenou tváří (skrývá se za límec sportovní bundy; v průrvě mezi límcem a čepicí nepřirozeně krásné, zářivě modré oči)… Napsal jsem si na útržek papíru Sulchanovo telefonní číslo. Takových marných papírků mám doma desítky; hlavně od užvaněných taxikářů („Pojedeme spolu do Dagestánu střílet kozorožce, bratře“; „Pojedeme na můj vinohrad do Kachetie a upečeme šašlik“; „Pojedeme v noci k horskému jezeru chytat obrovské stříbrné ryby“). Ale tentokrát jsem číslo skutečně vytočil a se Sulchanem a těmi dvěma ženami občas o víkendech chodil po horách v okolí Tbilisi. Mladší žena, Maia, i nadále skrývala zdeformovanou tvář za šály a límce (stalo se jí to prý už v dětství, při dopravní nehodě); mluvila jen málo, plaše. Starší žena, Šorena, učitelka hudební výchovy, si na mně procvičovala svoji polozapomenutou němčinu… I se Sulchanovým synovcem Datem jsem se seznámil: začal docházet na večerní lekce češtiny; dvakrát či třikrát jsem s ním byl na vinobraní v bývalé německé vesnici nedaleko Tbilisi (hrázděné domy a opuštěný protestantský kostel: jako bych se ocitl ve svých rodných severočeských Sudetech). A když mě pozval na svoji svatbu, nebylo to pro mě překvapení…

Obřad se konal krátce po poledni v malém pravoslavném kostelíku nad Tbiliským mořem. Poprchávalo. Ledový vítr se hnal ze stepi — přes kilometry dlouhou a širokou hladinu — přímo na nás. Louže a bláto. Lidí jen pár (samotný náboženský obřad zřejmě nikoho nezajímal; ani Sulchan do kostelíka nepřišel). Kněz se přiřítil džípem; převlékl se a svatba začala. Svíce v otevřeném svatostánku, svíce v rukou snoubenců, svíce v rukou svatebních hostů (i mně stékal na prsty horký medový vosk). Kněz rozpřahuje ruce, pleš se mu leskne (pod pleší na zátylku malý, komický copánek). Krčím se u pultíku se svíčkami a s ostatními brumlám odpovědi a modlitby (liturgickou gruzínštinu znám mnohem lépe než gruzínštinu mluvenou). Malinká zrzavá holka mě žďuchá do lokte. „Dvě.“ Co dvě? „Dvě svíčky,“ a do dlaně mi cpe dvě stříbrné mince. Pokládá mě za chrámového prodavače svíček (když stojím na ulici nad knihami, mají mě hned všichni za prodavače knih; stojím-li nad zeleninou, ptají se mě všichni, kolik stojí cibule nebo okurky; v botanické zahradě mě turisté mají za hlídače; a všichni mě vždy pokládají za Gruzína, a když mluvím svou mizernou gruzínštinou, myslí si, že jsem postižený nebo blázen, dokud jim sám nevysvětlím, že jsem prostě a jen cizinec). Dám dítěti svíčky; peníze položím do ošatky s mincemi… Kněz už drží zlaté koruny nad hlavami snoubenců; obchází se snoubenci třikrát pult s ikonou (odtud patrně pramení touha brněnských cikánů obíhat s právě pokřtěným dítětem třikrát kolem oltářa); táhne je za sebou a zpívá a kašle do kadidlového dýmu, který stoupá vzhůru prosvětlenou chrámovou kopulí…

Hostina začala odpoledne ve velkém sále na sídlišti Vazisubani (těchto obřích sálů pro oslavy jsou na sídlištích desítky, ba stovky). Asi patnáct stolů, každý z nich tak pro čtyřicet padesát lidí. Na pódiu dva muzikanti s notebookem, klávesami a mikrofonem. Z druhé strany se ke mně hrne Sulchan. „Matvej! Mate!“ Líbá mě a pak ze mě div nevytřese duši. Vleče mě ke stolu, u kterého ještě nikdo není (jako vždy jsem na místě v přesně daný čas, a jako vždy jsem jediný). „Tady budeš sedět (odsunul židli a tloukl do ní zaťatou pěstí); pamatuj si to: pátý stůl na západní straně, třetí židle zleva.“ Na západní straně, zopakoval jsem po něm, protože jsem si nebyl jistý, zda jsem si nepopletl gruzínská slova. „Dobře. Já teď musím jít vítat hosty a ještě něco zařídit, pak se ještě určitě uvidíme.“ (Až na samotné hostině jsem zjistil, že Sulchan je hlavním pronašečem přípitků; že je thamada; dověděl jsem se též, že je jedním z nejznámějších a nejváženějších tbiliských thamadů.)… Do sálu postupně proudí desítky, stovky lidí; znám jen Šorenu. Wie geht es Ihnen? Maia nepřijde? „Ne, ona na slavnosti nechodí, kvůli — no kvůli tomu problému“ (prsty si přejede po napudrované tváři)… Z pódia se začala nesměle ozývat hudba. Posadil jsem se na určené místo. Vedle mě sedí matematik, který na mě mluví anglicky. Z druhé strany rusky mluvící Arménka v minišatech; táhne jí na třicet a během pěti minut mi prozradí, že je svobodná; že by se ráda podívala do Evropy; že by ráda žila v Evropě (to je Sulchanova práce; „Proč jsi pořád tak sám? Někoho ti najdeme, oženíme tě“)…

Na stoly přibývají chody a pití. Kromě vína i láhve ukrajinské vodky. Sulchan hlubokým a klidným hlasem — nikdy jsem ho neslyšel tímto hlasem mluvit, nepoznal bych ho — pronáší přípitky v tradičním pořadí. Pozvedání sklenic a hromové přípitkové gaumardžos; a pak úděsný karaoke zpěv. Manželé tančí; žádný divoký kavkazský tanec; hollywoodský ploužák, ale ani ten Dato příliš nezvládá (jasně si vybavím, jak mi už dříve říkal, že nesnáší tanec, že vůbec neumí tancovat)… Opilá Arménka mě láká na taneční parket (rty příliš křiklavě nalíčené; obrovské temné arménské oči pod zcela zbytečně zvýrazněnými řasami). Nemůžu, omlouvám se. Vážně neumím tancovat… A pak, asi po dvou hodinách připíjení, přichází přípitek „na našeho drahého hosta z České republiky“. Sulchan, v jedné ruce mikrofon, v druhé sklenici, docela malinkatý, u stolu na opačné straně haly. „Na počest našeho hosta; ahój a za zdrávi.“ Z pódia se na mou počest (a k mému zděšení) ozve Nonstop od Michala Davida. Kdosi ke mně vede stařešinu rodu; malého scvrklého staříka, který má na sobě tradiční gruzínský kroj; v rukou dva kravské rohy na přípitky (oddechnu si, že to nejsou bezedné zatočené rohy kavkazského kozorožce). Dovedou ho až ke mně. „To je ten Čech, dědečku.“ Tiskne mi ruce (je mu přes devadesát, ale stisk má pevný); jeho bratr prý za války osvobozoval Československo. „Znáš jedno takové město v Československu: O-stra-va?“ Samozřejmě. „Tak to osvobodil můj bratr, Vachtang Lomsadze; to město O-stra-va osvobodil můj bratr na tanku, v pětačtyřicátém roce.“ Připíjíme na jeho bratra, připíjíme na Ostravu; domácí zrzavé víno se valí z rohů do našich hrdel. Do dna; se zvrácenou hlavou, se zavřenýma očima (proti své vůli si představuji, jak ten roh, jehož se dotýkají mé rty, zdobil kdysi hlavu krávy, která se pásla na jarních lukách někde pod bílými štíty Kavkazu). Do toho stále kvílí to otřesné české disco z osmdesátých let. Stařík odchází, ale přicházejí další a další. „Kde máte toho Čecha?“ Piju. Sotva popadám dech…

Vypotácel jsem se před sál. Dýchám večerní, vlhký, studený vzduch. Česká diskotéka dohrála; ze sálu zní opět Sulchanův nezvykle hluboký hlas. Ale nerozumím, co říká; hlas je rozmazaný, tma je rozmazaná… „Jsi v pořádku, bratře?“ Dato: jen v bílé košili a s propocenými vlasy. Jo, jen jsem potřeboval na vzduch. „Já taky,“ směje se. Zapaluje si cigaretu. Ve světle pouliční lampy si všimnu kapek zaschlé krve na límci jeho košile a opět se mi udělá na zvracení…

Když dnes dopoledne skončil obřad v kostelíku u Tbiliského moře (připadá mi, jako by to bylo před týdnem; jako bychom pili už celý týden), jeli jsme ještě na chvíli do nedaleké Mcchety, aby se tam novomanželé vyfotili před hlavními gruzínskými chrámy. Byla to jako vždy divoká svatební jízda. Troubení; předjíždění; pískání; řvaní. Mladí kluci seděli v otevřených oknech aut. I já jsem se řítil po silnici v autě s neznámými lidmi, kteří napůl vypadávali z oken; a v prudké zatáčce u řeky Mtkvari za námi zazněl zvuk smyku a náraz. Jedno auto sjelo z cesty do příkopu. Náš řidič zacouval zpět. Musel jsem vylézt z auta; nemohl jsem dýchat. Promítlo se mi, jak jsem před několika měsíci jel do Batumi a po cestě jsem minul nabourané auto svatebčanů; bezvládnou nevěstu v bílých zakrvácených šatech tahali z auta brečící a ječící lidé; zakrvácené a nehybné mužské tělo (ženich?) leželo nedaleko ve žluté, podzimní trávě: hlavou zapřené o kmen břeku, jemuž už zcela zrudly listy (jak jasně a zřetelně tehdy vystoupily zubaté obrysy listů z temné modři pozdního odpoledne)… I teď bylo to nabourané auto právě to, v kterém seděli Dato a jeho žena; právě na to auto se nejvíce útočí; kolem toho auta se mladí muži nejvíc předvádějí (často v něm sedí i dosud neprovdaná družička: v nevkusných rudých či zelených šatech, které jí sahají sotva do půlky stehen). Auto mělo promáčklý předek. Dveře se otevřely. Vylezl řidič, ze zadních dveří pak i nevěsta. „Nic se nestalo, nic se nestalo,“ volal řidič. Vystoupil i Dato; z nosu mu tekla krev. „Nic se nestalo,“ volal i on; prý se jen uhodil do nosu. Smál se; nuceně, ale přece jen se smál. Všichni jsou v pořádku; máme jet dál, neblokovat cestu; oni přijedou s někým jiným nebo si vezmou taxík…

„Vaime, co tady děláte, proč nejste vevnitř a netancujete?“ Sulchan; obličej má zarudlý od pití a vedra v sále, šedé vlasy zcela propocené. „Co Ariadna?“ mrká na mě (až po chvíli mi dojde, že se tak jmenuje neprovdaná Arménka, vedle které mě posadil). „Co na ni říkáš? No?“ Mlaskne. Vždycky jsem si myslel, že thamada nesmí během hostiny odejít od stolu; že je to starý gruzínský zvyk, odpovím. Sulchan se zamračí; pokývá souhlasně hlavou a odběhne po schodech zpět do sálu. Dato mi položí ruku na rameno. „Jsem rád, že jsi přišel, bratře“ (jazyk už se mu trochu plete). Já taky, moc. „Jestli se mi narodí syn, pojmenuju ho Mate!“ (Za šest měsíců se mu skutečně narodí syn; pojmenuje ho Sulchan.) Obejme mě. Polštářky mých prstů nechtě nahmatají kapky krve na límci jeho košile. Spatřím opět to bezvládné mužské tělo ležící pod podzimním břekem a — ač je mi jindy to gruzínské chlapské objímání nade vše odporné — sevřu Data ještě pevněji…

Matěj Hořava – Mezipřistání, Host, Brno 2020