Ostrov se morové epidemii, která zuřila na pevnině, dlouho bránil.

Nebyl důvod nevěřit, že je nákaza zrádná. Každý znal z vyprávění, jak nemilosrdná dokáže morová rána být. Každou chvíli se přes úžinu neslo vyzvánění umíráčku z některého z mnoha kostelů na pevnině. Vítr až sem donášel nápěv Dies Irae.

          Onen den, den hněvu lkavý
          zruší čas, dým vzejde tmavý,
          David, Sibylla tak praví

Hlídky střežící dodržování karantény ostřelovaly v přístavišti lodě, které se k ostrovu pokusily přiblížit a zakotvit, zápalnými koulemi ignis volatilis. Jednu z lodí zasáhly a potopily; přístavní hlídka pak musela od břehu ještě několik dní odstrkovat utonulé námořníky. Měli na tělech vytetované obrázky slepic a prasat, protože věřili, že kdyby tonuli a Pán popatřil na ta zvířata, která neumějí plavat, ve své milosti by je nabral do dlaní, dýchnul na ně a položil je na břeh. Jiní měli obrázek kotvy; ta měla námořníka, co spadl přes palubu, udržet v blízkosti lodi. Obrázek větrné růžice zas měl ztracené námořníky bezpečně dovést domů. Teď tu jejich nadmutá těla unášel příliv a dravé rybky a ptáci už je okusovali.

Ostrov odhodlaně a s nasazením všech sil setrvával ve své splendid isolation. Všichni dospělí muži se střídali v hlídkování na rozeklaném pobřeží ostrova, aby sem z pevniny nepronikla ani myš.

          Strašné chvění, bázeň hrozná
          Až se tvorstvo Soudci přizná,
          jenž hned řeší vše pozná.

Berenice pohodila hlavou a vlasy jejího odrazu v okenní tabulce zachytily záblesk odpoledního slunce. Pokožka na hlavě ji svědila, snad pro všechny svaté nechytila vši. Položila si kartáč ze slonoviny do klína a dlaně si přitiskla na břicho. Zavřela oči a zasnila se.

„Co tady sedíš jak nějaká Dorota? Jestli pořád myslíš na toho floutka, tak…“ matka se zhluboka nadechla a položila si pravou ruku na hruď. Vzdychla.

„Nebojte se, matko. Myslím na zameškané hodiny latiny.“

Matka znovu vzdychla. „Ach ano, to taky. Však až ty rány egyptské pominou, věci se zase vrátí do starých kolejí, dítě. Musíš se hodně modlit breviář a nezakolísat ve své víře, stejně jako my všichni.“

„Ano, matko.“

„Jsi poslušná a zbožná dcera, děkuji Pánu. Jen na sebe pořád tolik nekoukej do zrcadla.“

„Ano, matko.“

„Za chvíli začínají nešpory. Nachystej se.“

„Ano, matko.“

Na hladině v úžině zahlédla Berenice červenobílou plachtu a z plic jí samovolně vyšel hlasitý vzdech.   Byl to ale jen záchvěv na její sítnici, optický klam vzniklý v její mysli napjaté očekáváním.

          Zní hlas trouby divně duně,
          volá spáče v hrobu lůně,
          Pán, kde sedí na svém trůně.

Berenice slyšela, jak se matka v kuchyni dohaduje s pacholkem, kterého poslala do vzdálenějších vesnic, aby přinesl nějaké zásoby jídla, protože nejbližší osady už byly vyjedené. Jak utichl tok zboží na lodích z pevniny, přišly na ostrov hubené časy. Ostrov byl spíše kamenitý a rostly na něm jen divoké ostružiny a kdoule. Dostatek byl jen drobných stříbřitých rybek a masa z koz, které se proháněly po skaliskách. Berenice vstala a nahlédla do kuchyně. Uviděla matku, jak pacholka, který přinesl jen tři želví vejce a hlavu z kozy, beze slova tluče pěstí do ramene. Pacholek se svěšenou hlavou stál a nechal se o hlavu menší ženou bít.

„Matko.“

Matka se k ní otočila a povzdychla. „Budeme se muset uskrovnit, dítě.“

„Ano, matko.“

„Pán se o nás postará, tak jako vždycky.“

Berenice to bylo jedno. Na hlad už si zvykla. Vždy, když se modlila růženec, zavřela oči a bez jakékoliv snahy si vybavila horké ruce svého milovaného na svém břiše. Pak se z pevniny znovu ozvalo zvonění umíráčku. Bylo tak časté, že už mu nikdo nevěnoval o nic větší pozornost než kdákání racků. Stalo se součástí denního rytmu, stejně jako když s úsvitem vyráželi rybáři na moře, nebo když se s klekáním zavíraly městské brány.

          Smrt a příroda tu trnou,
          když se těla z hrobu k Soudci hrnou,
          každý s hříšnou skvrnou.

Při modlitbách Berenice neprosila o nic jiného, než aby se znovu shledala se svým milým, než aby jí ho drahý Pán ráčil zachovat ve zdraví. Zavírala teď často okno, protože jí pod ním několikrát denně procházel stále početnější zástup flagelantů v bílých rouchách prosakujících čerstvou krví a volajících po pokání před Posledním soudem. Věřili, že kdo z nich se vydrží bičovat třiatřicet dnů, z toho budou sejmuty veškeré hříchy. Berenice ty uječené a páchnoucí kajícníky nemohla vystát.

          Duše prosí, lká, se rmoutí,
          v popel mé se srdce hroutí,
          rač smrt dobrou poskytnouti!

Po dvou týdnech, zrovna když Berenice došla zásoba žlučového mýdla, přestaly za úžinou zvony vyzvánět hodinku. Rozhostilo se nezvyklé ticho. Berenice si oddechla, jako by z ní někdo odvalil hrobový kámen.

          Tohoto pak šetři, Bože!
          Milý Pane Ježíši,
          dej jim odpočinutí! Amen.

Pak v odlehlé zátoce konečně přistála loďka. Posel doručil dopis, začínající takto:

Milovaná Berenice, světlo mých očí, já žízním…

Do týdne na ostrově nezbyl nikdo, kdo by pohřbil mrtvé.

(Praha, 21.3.2020)