Přelet anděla

Herbert říká, že Zabiják říká, že z nebe nepřicházejí jen dobré věci, jak si tady lidé rádi myslí. Z nebe jde do hlavy taky například horko nebo mráz. Je dobré stát pořádně na zemi, hlavně při Umění Č., ale i jindy. Paktovat se ale pořád jenom se zemí, to prý podle Zabijákova mínění taky nelze. Tak to aspoň říkal Herbert.

Marie je v chatách jen někdy, když má volno od práce. Jinak pracuje ve velikánském městě, asi v Praze, na lodi Poselství. Poselství je stará špeditérská loď, nově uzpůsobená k přepravě krásných lidí. Co se začala rozlézat poušť, je práce na Poselství hodně těžká. Ubylo personálu, každopádně je i nadále nutné krásné lidi pravidelně nakládat, opečovávat a vykládat. Chce to pevné nervy, veliký cit pro rovnováhu.

Loď bláznů, směje se Pán, když dává Marii peníze, aby si koupila zdravotní sandály. Původně Marii na Poselství přijali jako barmanku a příležitostnou uklízečku. Teď už zastává čtyři funkce, aniž by se jí to projevilo na výplatě. No není pitomá? Nevíme. Tu loď ale čím dál víc miluje. Poselství je vlastně taková archa na poušti, bájí Marie. No dobře, tak teda ne, ale v každém případě je na lodi pěkně, tak jako živo. Jsou tu různá oddělení, oddělená od sebe dřevěnými přepážkami. Z oddělení do oddělení lze volně přecházet. Lidé tu v párech nebo ve skupinkách popocházejí nebo posedávají, něco pijí a povídají si.

Někdy to ale vypadá, že loď hlídají bachařky, obrovské zamračené ženy v zapraných zdravotnických pláštích. Jsou to robotky, oči mají mrtvé a prázdné.  A lidé dělají jakoby nic. Copak jsou všichni slepí? Někdy to dokonce vypadá, jako by ze severu každou chvíli mělo na loď vtrhnout komando myslivců se samopaly a všechny bez milosti postřílet. Tehdy jako by loď byla spíš koncentrák, ve kterém se ale všichni kdovíproč tváří, jako by byli na výletě. Kdyby to někoho zajímalo, směrem na jih není bort vysoký, dá se tudy vlastně docela jednoduše sestoupit a odejít. Ale kam? Všude je stejně jen samý prach a písek. Není kam.

Teď se ale v oddělení mladých bojovníků asi vážně něco děje, něco se tam šikuje. Velí tomu Ludovika, cvičí mladé ve zbroji a teď dokonce po celé lodi vylepuje plakáty s jakýmsi vzpurným znamením. Marie má radost a zároveň má o Ludoviku a její družinu strach. Je to nepříjemná situace, taková napjatá. Robotky slídí. Marie prozatím sedí na horní palubě a něco si povídá s Kormidelníkem, pijí čaj a dělají jako by nic tak jako všichni ostatní. Vtom zvednou oči k nebi, a co nevidí: z Jihu na Sever nad lodí přelétá těžká dřevěná zdravotnice, vypadá už dost zemdleně, ale pořád ještě jakž takž letí.

„Hele, anděl,“ zažertuje Marie.

„Já bych se moc nesmál,“ říká však Kormidelník. „Co když je to opravdu anděl. Zvěstovatel.“

(Z románu Uctívači kruhů – Trigon 2016)

Ze sna
Školení v pyžamech,
vida, tak oni i rytíři posluhují,
posluhujeme, poskokujeme. Září jsou směšná,
červny provzdychám, jak víš, na podzim hoří,
vždy v lednu pláču pro Sudety, pro ty vymlácené sklárny a tak.

V setmělém vestibulu mi po všech těch letech trápení
zničehonic vrazíš jazyk do pusy.
Je to něco mezi úesbéčkem a hostií.
Přes pyžamo uznávám tvé jizvy a znamení –
na všechna okna, celou svou budovou
sklízím tu radost, ten jas!

Šichta nám ne a nekončí, a tak
kdykoliv na sebe v tom shonu posluhování narazíme,
narazíme, můj strašlivý,
má lásko, zaklínáním vyostřená na smrt.

(2015)

Pro lepší tah
O půlnoci, kdy se karta obrací,
šviháme po sobě tajemství už jaksi bezhlavě, vztekle,
pleskáme se po tlamách těmi koženými vaky, v nichž to čvachtá.
Zasviští vzduchem a obratem zapomeň!

Na lesních úsecích hrozí větev asfalt rozšlehat
a po vsích ještě slzítka od vánoc
přesným čoklím klusem zatlučená,
najednou nevíš.

Hoj, vy mé názory, kdovíčeho jste se kde nažraly!
A kdovíkde teď krákají a odletí, ó, vrány vrány ve tmě na polích.

Říkáš: Za všechno dobré já budu potrestán, to je ti doufám jasný…
Ach ano, můj bratře.
Ach jo, můj bratře-neznabohu,
pálím ti v komíně noviny. Víc k tomu nemám
a nevím a nemohu.

(2014)