Po konci hodiny se studenti zase rozešli, a spolu s nimi i moje negernická volavka. Ale ten jediný úsměv, který mi věnovala, mě zvládl zaměstnat na hodně dlouho. Dokonce jsem o něm snil po nocích, když jsem se převaloval na posteli vedle chrnící Paní Schrödingerové. Byl jsem zase jako patnáctiletý puberťák a na mém nočním snění bylo něco až komického. Ale to je právě krásné na snech: Člověk si je může dopřávat bez ohledu na věk, stav tělesného úpadku a pravděpodobnosti uskutečnění. Dokonce jsem přesvědčený, že dokud máme sny, žijeme. Sním, tedy jsem.

Také jsem si všiml, že ačkoliv přišla o fenomenální úvod přednášky, po zbytek hodiny mi visela na rtech a beze vší pochybnosti můj neobvykle brilantní výkon obdivovala. Několikrát jsme se střetli očima (opět jako jediná nezírala do mobilu, ale elegantně usazená mě skutečně poslouchala, a dokonce očividně přemýšlela, což samo o sobě bylo něco naprosto výjimečného a strašně mi to imponovalo). A já přísahám, že v tu chvíli se ta její nádherná rublevovská tvář jako by rozzářila a jemně, téměř svádivě přivřela veliké, uhrančivé oči.

U šourku svatýho Antonína, tuhle bych dokázal milovat! Jak já bych ji dokázal milovat! Až k zalknutí, až ke smrti.

A možná se to už začínalo dít. Možná že moje zčernalé, zbytnělé srdce začínalo pomalu roztávat. Možná se těch milion střepů, na něž mi je Klára rozbila, zvolna začínalo zase scelovat. Už jenom samotný fakt, že se do mých nekonečných zauzlených myšlenek vkrádala jiná žena, byl naprosto neskutečný a tak hojivý, že se to ani nedá vypovědět. Dosud jsem nepřestal snít a usilovně prahnout po troše pozdního štěstí. Ale že by mě ještě mohla potkat skutečná láska, to jsem už považoval za vyloučené, absurdní, až zakázané.

Láska, ta věčná kurva. Jenom pro ni se vyplatí žít. Jenom pro ni.

V každém případě za měsíc končil semestr a to znamenalo, že u mě bude muset volavka vykonat zkoušku. To znamenalo, že spolu budeme sami v mém kabinetu. Že budeme sedět na dosah ruky u mého pracovního stolu. Že se budu moct zhluboka nadechnout její vůně. Že…

Měl jsem tedy už jenom pouhý měsíc na to, abych se pokusil něco kloudného vykouzlit z toho tloustnoucího, vůčihledně chátrajícího monstra, v něž jsem se v posledním roce proměnil. Které ze mě udělala samota, urputný smutek, 30 mg Venlafaxinu ráno, 60 mg Mirtazapinu večer, cca 15–20 cigaret těžkého baleného tabáku Lucky Strike přes den, pravidelný přísun brandy buď značky Hennessy (cca 0,4 litru denně), nebo Metaxa (cca 0,2 litru denně), suchého bílého Chardonnay (cca 1 litr denně) a denní dávka 8–15 neurolů. Jo, a neměl bych zapomenout na zhruba týdenní dávku 0,5 gramu silného pražského skunku od Číňana a občasnou, cca měsíční lajnu koksu. Těch několik úletů s ketaminem nepočítám. K tomu přičtěme absolutní nechuť k jakémukoliv pohybu kromě svátečního shýbnutí se pro míček Paní Schrödingerové, neustálé a těžkými antidepresivy podporované bažení po kebabu či pizze od Řeka ve strašnickém podchodu a v neposlední řadě tisíce hodin proválených doma na gauči při sledování nekonečných seriálů na předplaceném Netflixu nebo HBO GO.

Jediný sport, který jsem pěstoval po odchodu Kláry, byla velice nepravidelná honitba u Pornhubu (je to nečekané, ale na péčko jsem si nikdy zas tolik nepotrpěl) a v uplynulém měsíci šoustání s Markétou.

Začínal jsem se až strašlivě podobat už zmíněnému Donaldu Trumpovi, ale v poslední době ještě víc herci Davidu Novotnému. S jediným, zato dost podstatným rozdílem: Oplýval jsem asi tak tisícinou jeho charismatu.

Charisma, to je vůbec nesmírně zvláštní záležitost. Na charismatu je totiž něco až mystického, jen stěží uchopitelného. Je to jakýsi negativní reliéf vnitřního života. Jako když výrobní linka nesnesitelně, až vulgárně typizovaného lidství jednou za velmi dlouhou dobu vyplivne osobitý, nezaměnitelný kus. Charisma je stopa po božím dlátě.

A taky něco, co v průměrných, veskrze zaměnitelných jedincích vzbuzuje nefalšovanou závist. Svině, pomyslel jsem si pokaždé, když jsem viděl svého dvojníka Novotného v nějaké televizní šarádě. Jsi tlustej jako já, odulej jako já, vlasy nemáš jako já, a přitom jsi, na rozdíl ode mě, k sežrání a ženský ti nepochybně samy skáčou do postele. Čím sis to kurva zasloužil? A čím jsem si to zasloužil já?

Charisma je totiž navíc ještě něco. Je to božský výsměch. Plivanec do tváře všech, kdo o ně byli ochuzeni. Po celý můj život mě pronásledoval utkvělý pocit, že jsem neviditelný. Že kamkoliv vkročím, lidé se dívají skrze mne na někoho jiného, kdo stojí za mnou a kdo je mnohem zajímavější než já. Dokonce se mi někdy, když jsem se svátečně nachomýtl do širší lidské společnosti, zdálo, jako bych zřetelně slyšel myšlenky, stoupající z okolních hlav: Vypadni, překážíš. Kazíš nám společnost. Nebuď tu. Anebo ještě lépe, nebuď vůbec.

Z podobného důvodu se na mě také nikdy (a když říkám nikdy, myslím tím nikdy) neusmála na ulici žádná žena. Já se po ženách, a speciálně po krásných ženách, díval a ohlížel při každé příležitosti. Ale pro ně jsem zkrátka a jednoduše neexistoval. Když jsem nějakou přitažlivou samici míjel na chodníku, obvykle zírala za chůze do telefonu nebo se sluchátky v uších hovořila se svým amantem na druhém konci linky. Významně jsem ji probodával pohledem, dokonce jsem snad i nadzvedl obočí a pokusil se o jakousi nepodařenou formu podmanivého úsměvu. Ale ona zírala skrze mne, jako bych tam vůbec nebyl; velmi často jsem to byl já, kdo musel uhnout, aby mohla ztepilá samice elegantně projít po chodníku, ovanout mě těžkou, k nesnesení dráždivou vůní a zanechat mě tam, zkoprnělého a toužícího.

Inu, charisma si už v tomto životě nekoupím ani nevymodlím. Ale snad bych se ještě mohl pokusit aspoň trochu vylepšit zchátralou tělesnou schránku. Měl jsem na to měsíc. Měsíc do chvíle, než ve svém kabinetu stanu tváří v tvář negernické volavce. Pro začátek jsem si vygooglil jednoduchou sadu cvičení pro líná prasata, dvacet minut dřepů, kliků a lehsedů denně. To bych při zapojení veškeré vůle, která mi ještě zbývala, mohl zvládnout. K tomu jsem si naordinoval ketodietu, jež sestává převážně z vajec, luštěnin, bobů a brokolice a bohužel nemá pranic společného s ketaminem. Taky jsem se rozhodl, že začnu běhat, prozatím stačí jednou týdně. A omezím kouření. No, nebo si aspoň pořídím Lucky Strike Light.

V záchvatu odhodlání jsem se nakonec ještě dvěma třemi kliknutími objednal do luxusního barber shopu. Sice mi vůbec nebylo jasné, co by se tak asi dalo vykouzlit za zázraky z těch pěti posledních vlasů, které mi ještě zbývaly, ale za pokus jsem nic nedal. Pokusit se, to je jediná forma svobodné volby, která stárnoucímu člověku ještě zbývá.

Z dávného dětství jsem si dosud živě pamatoval, jak to chodívalo v barber shopech, které se tehdy ještě jmenovaly kadeřnictví. To je dnes už odumírající název, odvozený od slova kadeř, kadeřit, který dnešním mladým bude už zanedlouho znít stejně exoticky jako lidem mojí generace lazebnictví. Chodíval jsem k jedné staré čarodějnici, věčně nalité jako bradavka, která si za ostříhání kluka účtovala dvacet korun. Dvacet korun! Za takovou sumu by vás v barber shopu nepustili ani přes práh. Na něco jako objednávky se tehdy nehrálo. Člověk zkrátka přišel, sedl si do fronty, popadl vybledlý časopis a sledoval, jak ožralá bába kouzlí na hlavě tlusté údernice napudlenou frizúru, formující se přímo na místě odkudsi z hlubin bábiny surreálné fantazie. K čarodějnici jsem nicméně přestal chodit poté, co se jí v obzvlášť vydatném alkoholickém deliriu podařilo ušmiknout mi kousek ucha. Do barber shopu Gentleman Store v Bělehradské ulici jsem naproti tomu musel přijít na přesně objednaný čas, neboť zdejší lazebníci si zakládali na individuální a komplexní péči. Už před výkladcem, snažícím se urputně navodit dojem exkluzivity, mě popadla taková nervozita, až jsem se celý rozklepal. Co já tady proboha dělám? Do jakého světa, do jakých sfér se to právě hodlám infiltrovat? Chvíli jsem lavíroval s prstem na zvonku (ano, zdání výlučnosti jakéhosi pánského klubu, ba téměř zednářské lóže bylo dovedeno do dokonalosti vstupem na zazvonění) a uvažoval, jestli se ještě nemám otočit na patě a vrátit se do světa šupáků, hadráků a podzemníků, kam jsem patřil. Nakonec jsem se ale přeci jenom pochlapil a krátce, nesměle zazvonil.

Přišel mi otevřít mladík s pěstěným vousem a natočeným knírem, na první pohled přináležející k tomu druhu mužů, s nimiž jsem měl společné tak akorát péro mezi nohama. A kdoví vůbec jestli. Na sobě měl zástěru s logem podniku a v jedné ruce třímal nůžky, asi jako hrdý atribut svého cechu. Sjel mě očima od hlavy až k patě a já bych přísahal, že jeho první dojem neměl daleko ke zděšení. Pak ale rychle nasadil konfekční úsměv a bodře ke mně napřáhl ruku. Tu volnou, bez nůžek.

„Ahoj, já Giovanni. Vítat tě u nás, pojď uvnitř!“

Aha, tak Giovanni, taliánek, lazebník sevillský. K dokonalosti už chyběl akorát operní trylek.

„Ahoj, já Martin,“ řekl jsem, potřásl mu pěstěnou rukou a protáhl se kolem něho uvnitř. Posadil mě do polohovatelného křesla před veliké zrcadlo, obložené hotovou válečnou kavalerií nejrůznějších kosmetických přípravků. Zrcadla v barber shopech jsou vyrobena a nasvícena tak, aby skýtala co možná nejrealističtější obraz oběti v nich odražené. Nepochyboval jsem o tom, že samolibí elegáni se při pohledu na svou pěstěnou tvář oddávají extatické rozkoši. Mně naproti tomu hyperrealistický odraz toho špatně naloženého pytle brambor, který mi seděl na krku, způsoboval nevýslovné utrpení. Dal bych nevím co za to, kdyby bylo možné provést celou operaci potmě, třeba s čelovkou na hlavě.

„Dát si na úvod káva, nebo snad ostřejšího něco?“ zeptal se Giovanni a střelil na mě do zrcadla další ze svého arzenálu úsměvů.

„Káva,“ zaváhal jsem, „… nebo spíš ostřejšího něco.“

„Bene, bene,“ zašklebil se žoviálně, a přitom mi dokonce poklepal na rameno. „Vyber sobě,“ a mávl směrem k vitríně, k prasknutí naplněné flaškami exkluzivního chlastu.

V tu ránu mi ústa zaplnily sliny jako těm psům ruského fyziologa, po kterém se jmenovalo nedaleké náměstí, když zazvonil na zvonek a spustil u nich podmíněný reflex.

Neomylně jsem si poručil panáka rumu Zacapa, který by v běžném exkluzivním baru stál tak kolem tří stovek. S uspokojením jsem sledoval, jak Giovannimu přelétl přes tvář stín, jak si nasraně pomyslel: Á, pán znalec, porca puttana!

S nesmírnou blažeností jsem do sebe vyklopil tu medově trpkou manu a musel jsem se hodně přemáhat, abych nepráskl sklenicí o pult a neporučil si ještě jednoho. Podle všeho bych na něj měl právo, jakožto klient tohoto naleštěného exkluzivního klubu. Ale Giovanni měl se mnou už tak dost trápení a já toho nebohého chlapce neměl v plánu dál pokoušet.

„Tak jak ty chceš to?“ zeptal se potom a významně zaklapal nůžkami.

To byla ovšem otázka do pranice. Jak já vlastně chtěl to? Hluboce jsem se zamyslel, možná jsem u toho i našpulil ústa.

„No… chci… chci vypadat jako… pozdní hipster.“

To mi ovšem dlouho nevydrželo moje odhodlání netrápit chlapce Giovannina. Pohlédl na mě v dokonalém úžasu. V první chvíli jsem nedokázal určit, jestli ten údiv pramení z lingvistické nevybavenosti, nebo z naprosté neuskutečnitelnosti mého požadavku.

„Já nerozuměla,“ usmál se nesměle. Tak přeci jenom ta lingvistika!

„Prostě… nějak to udělej. Nechám si poradit.“

Tomu už Giovanni rozuměla. Pokýval hlavou na souhlas a jemným pohybem si mě natočil do správného světla. Chvíli kolem mě našlapoval, prohlížel si mě ze všech stran, přitom teatrálně brousil břitvu a vykonával nejrůznější drobné přípravné úkony. Dával si načas. Podle všeho to byla součást promyšlené strategie: Snažil se tak navodit dojem hlubokého soustředění maestra připravujícího se na výkon, a zároveň jsem měl podlehnout dojmu, že je o mě pečováno, že jsem výlučný zákazník.

Jenomže čím déle si mě prohlížel, čím víc se mu stahovala tvář urputným soustředěním, tím mi bylo jasnější, že celá problematika má ještě úplně jiné, hlubší konotace. Vždyť on byl prostě jenom totálně bezradný! Neměl nejmenší tušení, co si se mnou počít! V hlavě mu to šrotovalo, věděl, že za tu šílenou sumu, kterou mi později naúčtuje, musí podat adekvátní výkon. Jenomže s jedním polámaným pimprlátkem velké divadlo nenaděláš. S jediným hercem Shakespeara nezdramatizuješ. Marná sláva!

Chlapec Giovanni, kterého vítr nepravděpodobnosti přivál až do těchto vzdálených, nesrozumitelných končin, právě stanul před nejtěžším úkolem svého pozemského bytí.

Hodinu, kterou jsem si předplatil, prostě musel nějak vyplnit. Tak kolem mě všelijak skákal, šmikal, poléval mi lysé témě orchidejovými vodičkami a urputně se snažil předstírat, že je plně zaměstnán mou iluzorně bujnou kšticí.

Nakonec mu nezbylo než zbývajících dvacet minut vyplnit upachtěnou zdvořilostní konverzací, a dokonce mi ze zoufalství nalil ještě jednoho panáka Zacapy. Co na tom, že jsem právě vyžahl celý jeho další hodinový honorář. Kdyby se mě tím mohl rychle zbavit, bez váhání by mi nalil třeba moč bohyně Diany.

„Tak bene?“ řekl nakonec a nedokázal zakrýt šílenou úlevu. „Tak může být?“

A významně na mě do zrcadla zamrkal.

„Tak může být,“ přisvědčil jsem a rezignovaně přehlédl ten útvar, který mi trůnil na hlavě. Musel jsem uznat, že to nebylo zas tak tragické. Giovannimu se pomocí všech orchidejových preparátů světa podařilo vykouzlit mi na temeni jakousi naondulovanou přehazovačku, která však mému opotřebovanému zevnějšku dodávala přece jenom jistý nádech mladistvé svěžesti. Možná to byl skutečně maestro.

Rozloučil jsem se s Giovannim a vyplul zpátky na ulici, do špíny a krve města, kde byl můj svět. Svět, do něhož jsem patřil, spodní svět, můj domov. Okamžitě jsem si zapálil cigáro a chvíli ještě postál přede dveřmi. A možná už to bylo jenom zdání, ale možná taky skutečnost; z hlubin barber shopu se ozval nepopsatelně úlevný výkřik:

„Porca puttana!“

Pomalu jsem se vydal směrem na náměstí Míru, chvíli ještě postál před Mockerovým chrámem svaté Ludmily a pozoroval tramvaje, šinoucí se na všechny světové strany do hlubin Vinohrad. Červnový vánek mi něžně čechral nakadeřenou čupřinu, které jsem se sem tam bázlivě dotknul prsty, jako bych hladil korunovační klenoty, a zase se mi chtělo na místě umřít smutkem.

Zbývá ještě dodat, že za tuto veskrze nepodařenou operaci jsem Giovannimu vyplázl celých 990 korun, samozřejmě zaokrouhleno na rovný litr.

Zaplatil jsem tak zhruba deset korun za jeden vlas.