RÁNO U ŘEKY

Dny jsou tak krátké, že se mi při pomyšlení na ně zvedá žaludek. Včera – abych ubohý příděl denního světla nějak zvětšil a aby mi nebylo špatně – jsem vstal ve čtyři a šel k řece. Když jsem dorazil, pořád ještě byla tma, kterou se proplétaly mlhovky rybářských aut. Řidiči v maskáčích, s kufry narvanými pruty a rybími signalizacemi za sto tisíc, pátrali po nejlepších místech, pořvávali na sebe, couvali na všechny strany a snažili se zaparkovat tak blízko vodě, že to vypadalo, jako by s veškerým náčiním, autem i životem chtěli skoncovat na dně Berounky. Jiní už v kempových židlích popíjeli kafe a ulevovali si do řeky, v níž měli nahozeno.
Chtěl jsem si sednout na břeh tak, abych byl sám a viděl na řeku, ale rybáři ucpali všechny vstupy rozsvícenými auty s otevřenými kufry. Nemohl jsem najít jediné volné místo. Vlastně jsem se k vodě vůbec nepřibližoval; všechno bylo jasné a nepříjemné už zdálky. Šel jsem po cestě, jako bych pospíchal do nějaké časné práce. Vtom jsem uviděl první neobsazený vstup a okamžitě odbočil. Ale spletl jsem se a ocitl se rovnou uprostřed zabraného území.
Všichni jsme se strašně lekli.
Pod vrbami, jejichž vychýlené zkroucené kmeny a obnažené kořeny vytvářely nad vodou ponurou spleť, v níž kotvilo pár nepoužívaných pramic, se rozložil mladý rybářský pár.
Muž i žena byli oblečeni do maskáčových kalhot, park a čepic. Vypadali jako tlustí vojáci. V kuželu světla rozsvíceného reflektoru ona na bobku nalévala z termosky čaj do plastových kelímků. On seděl u řady prutů a četl v mobilu. V autosedačce postavené na složené plachtě spalo dítě.
Ve vteřině nic z toho ale neplatilo.
Žena ztratila rovnováhu, převalila se na záda a kelímek s vařící tekutinou se jí zvrhnul na ruku a do talíře s obloženými chleby. Rybář upustil telefon, který sjel z břehu a zhasnul někde v černé trávě na kraji vody.
„Ježišikriste,“ zařvala ona.
„Kurva do prdele,“ zařval on.
Dítě v sedačce se rozeřvalo.
Otočil jsem se a beze slova utekl.
Posezení na břehu jsem vzdal, ponořil jsem se dál do vnitrozemí. Svítalo. Pruh mezi břehem a poli byl zarostlý nahnědlou mlhou, planými růžemi a nízkými špatně rostlými ořešáky. Houštiny obsypané šípky tvořily temně červené lesknoucí se území, jímž se nedalo prodrat. Stál jsem na kraji červeného mračna, v mlze a postupujícím světle. Potom jsem utrhl šípek, už měkký a vybledlý, přešlý nočním mrazem, a vymáčkl si ho do ruky. Červená kůže praskla kolem dokola, tvrdý závěr se odchlípl a zevnitř se vyhrnula trudovitá i mazlavá hmota s ochlupenými bělostnými zrnky. Vyjedl jsem to všechno z dlaně a zrna vyplival. Chutnalo mi to. Snídal jsem dál.
Vtom zakokrhal kohout. A druhý mu odpověděl.
Jako by se v té vteřině přede mnou rozevřel jiný prostor. Skládal se z toho majestátního zvuku, jenž téměř zmizel z mého života, ačkoli býval tak obyčejný. Ze scén, kdy jsme na dvorku za svítání s babičkou podřezávali kohouta a polévali jeho peří vařící vodou. Z hrozné červené hmoty kohoutího hřebínku a laloků, které se prostoupily s rudými šípky a červeným masem uvnitř šípkových plodů. Rozednívalo se, kohouti chrlili krev a okolo mě hořely červené proudy vzpomínek i přítomné chvíle.
Básnířka Elizabeth Bishopová napsala kdysi o kohoutech dlouhou ódu. Vzdálené kokrhání nazývá „tradičním zvukem“ a říká, že připomíná „praskání mokré svíce“ a že od kohoutího křiku „zahoří celá ves“. Ves chytá od křiku, probouzí se a my zabíjíme obrovského barevného kohouta, který vstal z mrtvých.
Babička Anežka Burdová kohouta svírá mezi koleny, drtí mu křídla a rukou, v níž drží nůž, škube peří na krku, aby dobře řízla. Potom ho podřeže a nechá vycrčet krev. Mrtvého kohouta položí do škopku a opaří, aby ho oškubala. Anežce nevadí horká voda, nikdy ji nevylévá, začíná vždycky škubat hned po spaření. Dere z kohouta peří ve vařící vodě, má ruce až po lokty rudé jako kohoutí laloky a závěsy a pára, která stoupá ze škopku, je hustě bílá – z Anežky vidím jenom velké krvavé ruce. Ves chytá od kokrhání, probouzí se a já píšu kohouta, který byl na chvíli vzkříšen.
Ten obrovský barevný kohout – jak na něho dopadla horká voda – se podivně otřásl a škopek se zničehonic naplnil jeho umáčenými roztaženými křídly. A mrtvý pták se pomalu – a tak nějak rozpačitě, neochotně; bylo to hrůzné – zvedl a stál. Anežka poděšeně odskočila a taky ztuhla. Sám sebe v té scéně nevidím; ale jsem tam, někde u Anežky, nedýchám. Kohout stál ve škopku, z něhož se kouřilo, kouřilo se i z něj a peří pod vodou bylo černé a podobalo se mokrým vlasům. Stál a jeho napůl odřezaná krásná hlava se na nás dívala; dokonce i pak, když se zakymácela a jako přelomená padla k hrudi, se kohoutí oko nezavřelo. Vzápětí to všechno sebou praštilo zpátky do škopku s vodou.
Šel jsem cestou podél pole, co zrovna tady kopírovala břeh. Myslel jsem na „praskání mokré svíce“, jak Elizabeth Bishopová pojmenovala kokrhání kohoutů. To, že vesnice od kokrhání chytne, „zahoří“, jak také řekla, bylo srozumitelné: kohoutí zvuk se přece zdvíhá, stoupá, je jako plamen ohně, který se žene do výšky a hledá, co by pohltil. Ten hlas je čtyřdílný a každá jeho část je jako jeden ohyb stoupajícího plamene. Kohout sám při kokrhání plápolá – a nejen ohnivými barvami peří a hřebínku. Hlava a krk se napnou dopředu, hruď se nadme. Kohout se zavlní. Jako kdybys pod něho přiložil. Co ale Bishopová myslela „praskáním mokré svíce“?
K některým veršům se čtenář dotahuje dlouho, ale nikdy by se tolik nesnažil, kdyby od prvního přečtení netušil, že to přijde! Kdyby mu od začátku nebylo cosi povědomé. Ještě ničemu nerozumí, ale něco tam je – už to někde viděl, slyšel, zažil. Podobá se to situaci, kdy si na něco nemůže vzpomenout, ale cítí, že to přichází, už je to skoro tady, má to na jazyku. Básně se čtou pravděpodobně proto, aby nastal tenhle zvláštní stav a aby trval co nejdéle.
Kokrhajících kohoutů bývá víc, vždycky jich bývá víc. Jeden zpívá blízko, jeho kokrhání stojí před očima. Ale vzdálenější a velmi vzdálené odpovědi bývají jiné. Daleká kokrhání se perlí v mlze, vzdálenost obrušuje jejich výšky, které se podobají ržání, a k uchu donáší zpěněný drsný střed. Suchý a teskný, vzpomínáš si? Kohoutí hlasy doléhají v nepravidelných intervalech a z různých hloubek dálky. Právě takhle praská mokrá svíce, k níž se skláníš, když ji zapaluješ v naprostém tichu po dešti. Vzdálení kohouti, kteří jeden po druhém kokrhají, připomínají suchá zapraskání mokré svíčky, po nichž se plamen nerozhoří. Zaškrtnutí sirek, jedné, druhé, třetí, které mokrý knot nezapálí. Ale všechno směřuje k tomu, aby oheň vzplanul, ves se rozhořela – a přišlo ráno.
Do šípkových převrhlin vnikaly první paprsky; dala se do mě zima. Keře byly najednou průsvitné a narůžovělé, plné vysokých oranžových stébel. Šípky zbledly. Z řeky, kterou jsem ještě pořád ani nezahlédl, stoupaly bílé cáry.

ZKOUŠKA ZAČALA

Romaňolsky se to městečko jmenuje Dvedla. Píše se to s nějakými apostrofy, tečkami a čárkami – nepamatuju si. Dvedla, Dovadola. Nic, nic v údolíčku pod Apeninami. Pár stísněných uliček mezi vysokými domy, jejichž střechy jako by se k sobě vyčerpaně nakláněly, náměstí s podloubím, se zavřenými okenicemi natřenými stejnou zelenou barvou a výhledem na opatství zarostlé borovicemi, které se tetelilo v horkém vzduchu. Vypadalo to, jako by kaple, hospodářské budovy, celý areál opatství i se sosnami byly utvořeny nedozírným hejnem mušek, co se na chvilku seskupilo ve vhodném tvaru a vzápětí se rozptýlí. Velkolepý klášterní komplex na kopci beze stopy zmizí. Zbude po něm slunce, slunce, světlo, vedro, strašný žár.
Nikde ani noha. Posadil jsem se před Bar Centrale (nápis na plechové tabuli nebyl k přečtení), objednal si pivo Moretti a proměnil se v jednu z rozpálených dlaždic. Bez vůle k čemukoli, bez myšlenky jsem sledoval, jak z Garibaldiho náměstí vede Garibaldiho ulice, na které stojí Garibaldiho jezdecká socha. Potom jsem si – aniž bych se pohnul ze židle – přečetl Garibaldiho jméno na všech pamětních deskách v radničním podloubí. Pod jednou z desek, vedle věnce, stuhy v národních barvách a uschlé kytice, stál svícen udělaný ze spodku moka konvičky Bialetti. Moretti, Bialetti, Garibaldi. Moretti, Bialetti, Garibaldi.
Bialetti. Garibaldi. Moretti. Ještě jedno prosím. Italský zapadákov jménem Dovadola!
Obtloustlý barman s oholenou hlavou a v tričku bez rukávů se vrátil s druhým pivem a piadinou nakrájenou na kousky.
„Vedro, co?“ pozdravil.
„To jo, vedro je,“ odpověděl jsem.
„Giuseppe, buď zdráv,“ ušklíbl se a podal mi ruku.
„Petr, Pietro, čau… dobrý den,“ představil jsem se tak nemožně, jak to dovedu jen v Itálii.
„A řekl bych,“ zachechtal se a přešel do angličtiny, „že se nepletu, když řeknu, že až si budeš dávat čtvrtý pivo, bude to vedro úplně stejný. Nemyslíš?“
Asi jsem se mu nelíbil.
„Dám si už jenom tohle druhý, Giuseppe,“ řekl jsem.
Můj cestovní deník – který jsem si nevedl, a pokud ano, důležitá místa jsou stejně nečitelná – zaznamenává, že jsem v tom baru okouněl tři hodiny, vypil čtyři piva a potom vešel do nejbližšího kostela. V kostele jsem si prohlížel rakev z bílého mramoru se sochou nějaké místní blahoslavené Bianky. Mladá mrtvá žena v jednoduché šatové sukni a svátečních botách. Ležící postava, která jako by se vynořovala z víka, měla na prsou zkřížené ruce s prsty mléčnými a naběhlými a plnými drobných začernalých odděrek. Jako by zrovna domyla nádobí, pomyslel jsem si. Třesk talířů ve dřezu, který jsem v tom okamžiku zaslechl, a soustředěnou práci, která se přede mnou otevřela zalitá v běli (to ten mramor), přehlušily kroky rozléhající se v hloubce kostela. Rychle a tiše jsem se vsunul do nejbližší lavice; jako bych mohl být přistižen při něčem nepatřičném.
Kolem oltáře přešel – s bleskovým pokleknutím – kostelník. V zákristii prásklo prkno. Tím život nadlouho skončil.
Světlo, které v pásech padalo dovnitř a křížilo se těsně nad oltářem, nesláblo, nesílilo – až to bylo divné.
Později se objevil muž v černé košili a kalhotách a do presbytáře postavil stojan na noty. Znovu se ukázal kostelník. Teď přinášel tučnou pletenou šňůru, s ozdobným kovovým kováním zakončeným mohutnými zlatými háky. Zahákl ji mezi lavice, na zlatá oka, a oddělil tak presbytář od lodi. Stojany mezitím rychle přibývaly.
Do kostela spolu se záplavou venkovního žáru vstoupila skupinka pěti žen s velkými deskami, spěchaly, dýchaly. Zároveň živě rozmlouvaly mezi sebou. První z nich bez sebemenšího váhání šňůru nadzvedla a ostatní ženy s deskami ji podlezly. Té, která byla trochu při těle, to trvalo o něco déle než ostatním. Velitelka pak šňůru přidržela sama sobě a – jaké překvapení! – podlezla tváří vzhůru, se smíchem a poznámkami, jako artista, který hraje, že je nemotorný. I ona byla silnější – ale u ní si toho člověk ani nevšiml. V kostelních dveřích se objevily tři jiné ženy. Tyhle byly mladší a zabrané do málomluvného vážného hovoru. U zábrany se zastavily a mlčky vyčkávaly, než ji jedna z nich jednou rukou zatlačila k zemi a se sklopenou hlavou opatrně překročila. Její přítelkyně udělaly totéž a ve stejném místě – jako by dbaly o to, aby každá přesně napodobila předchozí. Pak stály mezi stojany a pokračovaly v klidném rozhovoru. Jedna z nich se ale zničehonic rozhodla: vrátila se, bílou šňůru lehce překonala, usedla do lavice nedaleko ode mě, sesunula se na klekátko a sepnula ruce. Díval jsem se, jak pohybuje ústy, odříkává neslyšnou modlitbu. Seděla ode mě tak, že nemohla vidět, jak z ní nespouštím oči. Ale když modlitbu dokončila, otočila se mým směrem tak jistě, jako by celou dobu věděla, že je pozorována, a zašeptala:
„Dio manda gli angeli ad ispirarci.“
Spíš to zasyčela, než zašeptala, abych byl přesný – ale ne vztekle. Jen naléhavě. Byla hezká.
Možná, že řekla něco trochu jiného. A v každém případě jsem významu přesně neporozuměl a pomyslel si, že si to později nějak zadám do překladače.
Přicházeli další, muži i ženy s deskami. Radostně se vítali a ihned toho měli druhému tolik co říct – až se mi zdálo se, jako by to měli přichystáno, jako by si už doma pro každého něco připravili. A každý měl po svém co dělat s pletenou šňůrou se zlatými háky na koncích – sborista, který při chůzi svačil, ji jednou rukou frajersky odepnul a dvorně pustil další příchozí. Jiní podlézali, přelézali, překračovali, jiní čekali, až si jich ostatní všimnou a zábranu odstraní. Mladík s houslovým pouzdrem nečekal na nic a přehoupl se přes kostelní lavici, k níž byla šňůra upoutána – a už stál před oltářem a zdravil se s ostatními. Sbor byl kompletní, rychle nyní přibývali hudebníci. Jejich nástroje překonávaly šňůru tolika způsoby, kolik způsoby se sboristé a hráči divili a zvesela povzbuzovali. Šňůra se pohybovala, krabatila, napínala a v kostele bylo tak hlučno. Ale později, zatímco hráči ladili nástroje, sbor pod vedením ženy, která předtím překonávala překážku jako nemotorný artista, zkusil několik energických nástupů. Kostelník a muž s notovými stojany, jenž už neměl žádnou práci, se v tu ránu zarazili a poslouchali. Ale sbormistryně pokaždé dovolila jenom pár taktů – a sílící zpěv vždy po několika vteřinách zarazila rázným spokojeným gestem. A jako by někým vyzván, v pravou chvíli – jak mi připadalo, ačkoli bych vůbec nemohl říct, proč se mi ta chvíle zdála vhodná – do kostela vstoupil vysoký muž, jemuž sbormistryně okamžitě vyšla v ústrety. Se šňůrou, nad níž se ti dva setkali, se to odbylo takto: sbormistryně ji na jedné straně odepnula a uvolnila cestu, muž ženu jemně objal a políbil na obě tváře, ona při tom držela způli stočenou šňůru v náručí jako tlustou kočku. Muž jí pletenec vzal z náručí, ano, tak opatrně jako tlustou kočku, vysunul také druhý hák a všechno to odhodil na dno jedné z kostelních lavic. Vzápětí na všechny promluvil, sbor i hudebníci utichli, sbormistryně přehlédla sbor, vysoký muž zvedl ruce do výšky a – zkouška začala!

NENÍ NAD DROZDY

Obědval jsem drozdy. Fuj! No tohle!
Do vyhlášené ptačí restaurace Bulgarelli v romaňolské Meldole mě vzal můj italský švagr Stefano. Za stručný popis stojí jak vyhlášená restaurace, tak švagr. Podnik vypadal, že má pár let po sezóně: všude se něco válelo, ze střechy zírali plši, před vchodem rostl citroník s nahnilými citrony, jenž zároveň odevzdaně sloužil jako popelník. Ošklivá restaurace přiléhala ke kostelíku s upatlanými okny, před jehož vyřezávanými dveřmi z devátého století (letmým odhadem) viselo plesnivé lehátkové plátno. Z jídelny vedla nizoučká dřevěná dvířka přímo do božího chrámu – a naopak.
Stefano nepracuje. Žije z pronájmu malého činžáku, kterému moje sestra přezdívá „hotel pro kámoše“, a jeho dobrodružný život se, jak šel čas, ustálil na čtyřech pilířích: motorkách Ducati, tetovacím saloně, romaňolském jídlu a hádkách s mou sestrou.
Zkrátka, Stefano je samá láska a vášeň a nadšení. Má mě rád. Jakmile své vyleštěné červené Ducati vyhoupl na stojan, začal se láskyplně předvádět. Máchal potetovanýma rukama, řval a narvané restauraci mě představil jako „poetu grande z čarokrásné Prahy, který – představte si – nemá řidičák a nikdy nejedl drozdy“. Všichni Romaňolci se na mě otočili od pasty a zdravili mě a zdravili Stefana, vysoko zdvíhali svá sangiovese a pak znovu v ragú a parmazánu kroutili a napichovali capeletti, tagliatelle a tortellini a hlučně si vyprávěli o čarokrásné Praze, kterou všichni někdy viděli a milovali. Teď k drozdům.
Jejich obědvání začalo teologicko-jazykovým koutkem, z něhož jsem si mnoho neodnesl. Majitel restaurace – strašně zarostlý, vychrtlý Bulgarelli, který připomínal spíš poustevníka nebo žebráka a měl tak vodnaté oči, jako by byly skleněné – se mi snažil přiblížit nějaké staré rčení o drozdech. Nejsem si tím úplně jistý, poněvadž moje italština nestojí za nic a Bulgarelli vykládal víc romaňolsky než italsky, ale myslím, že to bylo něco jako Není nad drozdy. Rčení poučovalo, že „není nic lepšího než grilovaní drozdi“, a zároveň, že „nad drozdy už nic není – jen modré nebe a v něm svatí a andělé, kteří se nejedí“. A že tedy drozdi zpěvní jsou nejchutnější proto, že jsou tím nejvyšším, co se pojídá. Co se užuž dotýká andělských bytostí a světců, ale ještě to lze slupnout. Vykládal to zaníceně a skleněnky mu při tom lezly z důlků.
Ačkoli jsem nerozuměl, namítl jsem, že třeba divoké kachny, které se běžně konzumují, létají přece výš než drozdi. Ale Bulgarelli se jenom zamračil a odešel do kuchyně. Načež Stefano poznamenal, že se skutečně nezapře, že jsem bratrem jeho manželky, protože ona i já máme „permanentně nějaký problémy“.
Zmlknul jsem a z rozpaků pil příliš mnoho vína. A tak když poustevník se skleněnýma očima konečně donesl drozdy, byl jsem – přiznám se – opilý. Líčení té pochoutky není tím pádem úplně spolehlivé. Ale budiž.
Na obrovské míse, kterou žebrák položil doprostřed stolu, leželo přes dvacet pečených drozdů. Griloval jsem je přes šest hodin, řekl slavnostně. Stefano na mě nadšeně zamrkal. A drozdi byli malí a úplně černí a vypadali nejspíš jako spálená jablka. Nebo jako brambory, co v horkém popelu ležely příliš dlouho a jsou ohořelé a uvnitř vypálené. Jak se to jí, Stefano? Takhle, řekl Stefano, a nacpal si celého drozda do pusy. Pak skousl. Prasklo to. Stefano blaženě obrátil oči v sloup. Potom několikrát přežvýkl, trochu drozda pomlel, pak se zhluboka napil vína, pomíchal to všechno v ústech ze strany na stranu a – pomalu a slastně začal ze zubů vytahovat drozdí kůstku za kůstkou. Červené mu stékalo po rtech v pramíncích stejně tenkých jako ty kosti.
„Teď ty,“ bafl s plnou pusou.
Udělal jsem to po něm, a když i mě ptáček praskl v puse, ucítil jsem, jak mi do krku stéká podivná řídká hmota, která chutnala nakysle i sladce. Jak zkyslý med smíchaný s olejem. Dvěma loky jsem vyprázdnil plnou sklenici. Co to je, Stefano? zeptal jsem se. Bulgarelliho drozdí nádivka, odpověděl s širokým úsměvem švagr. Aha, a nádivka z čeho? zajímalo mě. Nikdo neví, tají to i před svojí rodinou, ale určitě je v tom drozdí krev, řekl Stefano a v puse mu puknul nový drozd. Ten Bulgarelli je ale lišák, dodal po chvilce a otevřel další sangiovese. Tak na drozdy! připil mi a druhou rukou se šťoural v zubech. Na drozdy! řekl poeta grande z čarokrásné Prahy a ucítil, jak se mu drozdí kůstka zaklínila mezi stoličkami.
Snědli jsme celé hejno.
Vypili pět lahví.
Stefano se sháněl po Bulgarellim, aby objednal šestou. Bylo pozdě odpoledne, restaurace se vyprázdnila, jenom u jednoho stolu zbylo pár nastrojených chlapů, kteří se už asi hodinu zvedali. Ten určitě usnul, zavolal jeden z nich na Stefana. Ale švagr nad tím mávnul modročernou rukou, zívnul a vypravil se majitele hledat. Šel jsem na záchod. Když jsem se vrátil, v jídelně nebyl vůbec nikdo. Víno mě zmáhalo a chtělo se mi pít – bez váhání jsem ze stolu posledních hostů sebral lahev ořechového likéru, který si dávali jako digestiv, a nalil si ho do sklenice na víno. A přesně tehdy – pamatuju si to – jsem si pořádně všiml těch nízkých dvířek, vedoucích do kaple. Vyhlížely prapodivně, jako dveře do chlívka, do sklípku, něco takového. Vůbec se do té jídelny nehodily. Otevřel jsem je a s pohárem plným ořechovky vešel dovnitř.
Kostel páchnul kočičí močí a uvnitř byla tma. Jen někde vepředu napravo blikala svíčka. Nad hlavním oltářem jsem po chvíli rozeznal černé roztržené plátno oltářního obrazu, jehož roztřepené, o něco světlejší cáry se chvěly v záhadném proudu vzduchu, který jako by proudil zevnitř škvíry. Všechny pavučiny, které ten proud zachytil, se vlnily a vypadalo to, že po nic proudí temná voda. Na kůru šramotili plši. Chytil jsem se jedné z lavic. Ach bože, nejraději bych se posadil, ale v opilosti se mi jako živé zjevilo, že sedadlo lavice je plné chcíplých netopýrů. A tak jsem se vydal k zapálené svíčce, která skomírala na postranním oltáři.
Svícen stál na podložce ustřižené z perského koberce a po stranách jsem zahlédl vázy s živými květinami. Ve světle jsem viděl, že jsou čerstvé, a spatřil jsem také velkou fotografii mrtvé jeptišky, opřenou za svícnem. Nebožka měla na sobě řeholní šat a ležela v posteli, v peřinách. U lůžka klečely dvě jeptišky s tvářemi přitisknutými k pelesti. Mrtvá měla ruce na peřině a v nich držela rozložený růženec. Na staré černobílé fotografii to vypadalo, že růženec je jen řádka černých děr, které zejí v svítivě bílém povlečení. A nad zarámovanou fotografií visela skleněná skříňka s tenkými olověnými spoji a v ní složený řádový čepec, růženec (možná ten z fotografie), prstýnek, jednoduchý křížek s řetízkem a – hromada štíhlých zažloutlých drozdích kůstek! Zíral jsem do skleněné schránky. A pak ucítil tlak mezi zuby, v ústech jako by mi prasklo několik plněných pralinek naráz a z krku se vyvalila chuť zkyslého medu.
Co následovalo, přesně nevím. Ale bůhvíproč si vzpomínám na nějaké pozlacené řezby a sochy vysoko nad oltářním obrazem, které jsem viděl hrozně zblízka.

Petr Borkovec, Sebrat klacek, Fra, 2020