Sloupové  průčelí kostela stojí ve složitých sálajících stínech a nezajímá se o nic z okolí. Dokonce, pozoruju, ani o samotný kostel, kterému říkám „lůžkový“, protože sousedí s nemocnicí. Ta otevřená předsíň, kvůli které slunce vychází nad parkové náměstí, slibuje tolik, že když si do ní sednu, jsem vždycky jenom zklamaný a vůbec nic tady neprožiju. Bolí mě hlava na ozářených schodech. Na lůžkový kostel, jeho postranní oltáře a skryté boční lavice skoro nikdy nevzpomínám, zato když jsem uvnitř s řeholnicemi a zdravotními sestrami, nevím, co dřív, dívám se a všemu vymýšlím jména a mám veselou náladu. Za kostelními dveřmi stíny pálí a balustráda z výšky šikmo bodá do zdi nemocnice.
      Rozestlané postele nejsou v přítmí hned patrné, ale nakonec jich vždycky rozeznám dvanáct třináct. I dnes je loď plná. Sestřička staví k oltářům barevné plastové kýble plné vody a pak se několikrát vrací a obchází s tulipány, kyticemi eustom a gabalínek, tlustými svazky statice a malých karafiátů, které vážně rozebírá a aranžuje. V kostele jsou pořád čerstvé řezané květiny, je to až nápadné – rád si je prohlížím a někdy fotografuju, nejraději se ale dívám na to chystání. Ostatní sestřičky a sestry mají co dělat u lůžek. Tři řádové sestry v šedých šatech bez zástěr čistí něco na ochoze, kam není dobře vidět; jejich domlouvání a smích slyší ale celý kostel. Vpravo vzadu se zpovídá ve dvou zpovědnicích, svítí tam červené nápisy a červené svíčky.
      Jedna moje studentka sem před půl rokem po hrozné scéně odešla rovnou ze semináře, který jsem vedl. „V pláči přímo z učebny,“ jak jsem později zaslechl od kolegy. Už tady neleží. Ale já si zvykl a mají mě tu myslím docela rádi – tak chodím dál, i když tu nemám nikoho svého. Některé sestry si na mě pamatují. Nové mě už někdy předtím viděly a usmívají se, když vcházím. Nevím, jestli si to řekly, jestli všechny vědí, co se stalo a co všechno jsem tu prožil, ale zdá se mi, že ano. Alespoň něco z té historie. A takhle je to pro mě v lůžkovém kostele se vším – cítím, že i čerstvé tulipány a jejich dnešní vůně vědí o mně a té mojí studentce alespoň něco. I proto se do lůžkového kostela vracím několikrát týdně.
      Jeptišky a sestřičky se přátelí. Možná se někdy vídají po práci – nikdy jsem se nezeptal, i když na to myslím při každé návštěvě. V jednom kuse si špitají, vyprávějí, všelijak se zdraví, bez ustání vědí jedna o druhé. Rád se dívám, jak se navzájem upravují, srovnávají si něco na stejnokrojích, obírají se, jedna druhé rovná prameny vlasů pod čepec nebo řádový závoj. Nalevo v zadních lavicích, vedle vchodu do uměle osvětlené grotty, sedí dvě sestřičky a drží se za ruce. Ano, stává se, jak vím, že v lavici za tichého hovoru jedna druhé položí obě nohy do klína.
      „Ráda vás vidím. Máte se?“
      „Děkuju. Moc dobře. Jsem rád, že jste ve službě. Máme na sebe štěstí.“
      „Na nástěnce jsou nové inzeráty. Spousta. Samé knihy. To vás bude zajímat.“
      „Děkuju. Přijdu se pak rozloučit.“
      Čtu inzeráty, pár si jich fotím na telefon. Jdu se podívat na naše místo. Pokaždé tam jdu. Stojím nad tím kusem pozlaceného kovu, který na mramorovém dříku falešného sloupu drží tak zlehka, jako upuštěný. Kovový fantastický list, který nenáleží žádné skutečné rostlině nebo stromu, je rozložitý a zpola stočený, jako by byl povadlý. Šedočervený mramor s červeným žilkováním ho jenom na chvilku zadržel a on vzápětí spadne dál. Když říkám, že ten zlatý list je rozložitý, není to ono. Mnohem spíš působí zvětšeně. Myslím, že sochař měl za předlohu docela malé listy dvou různých dřevin – mahonu a hlohu – které zkombinoval. A zvětšil. Vždycky mám chuť na něj sahat. Někdy to dělám, někdy ne – podle toho.
      Dnes stojím na našem místě o něco déle než minule.
      Jako z jiného století. Jako z jiného století se ozve děsné ptačí hvízdání. „Jako z jiného století,“ opakuju si, když se za toho skřípotu proplétám mezi lůžky. Hnízdí tam, napadá mě okamžitě. Rychle vycházím z lůžkového kostela, schody průčelí skoro seběhnu a zastavím se až v parku. Myslím, že to byl špaček, protože pořád měnil zpěv – hlasitý tak, jako by zpíval mezi kostelními lavicemi. Jsem si už jistý tím hnízdem; dokonce se mi zdá, že jsem při odchodu koutkem oka zahlédl v dolním rohu jedné lavice smetí, mžitky a asi i bílé cákance, bordel, prozrazující hnízdění. Nerozloučil jsem se, pomyslím si na lavičce.
      „Ty seš nasraná a já jsem z tebe rozesranej.“
      „Já jsem nasraná, protože mě sereš. Seš k hovnu. Jdi do prdele.“
      „Bůh je s námi, Bůh je rád, že jsme spolu. Překonali jsme to s jeho pomocí. Ty se rouháš!“
      „Ať! Seš k hovnu. Jdi do prdele.“
      „Ty se rouháš! Nepřidávám si už rok, změnil jsem se, vždyť víš, že si nepřidávám už rok.“
      „Na to ti seru. Zase chlastáš, no!“
      „Seš zlá, já to cejtim, jak seš zlá. A já tim trpim, jsem z toho rozesranej. To pivečko, to mi vyčítáš! To je pro radost. Pro nic jinýho. Rok si nepřidávám. Víš, co to znamená?“
      „Nedělej na mě tydle hadí voči.“
      Kouřím a dívám se, jak pár, který se zastavil u vedlejší lavičky, odchází a dál se – už beze slov – strašně hádá. Mohutný červený javor se perlí ve vzduchu. Na trávníku dnes kupodivu nikdo nesedí.