KATEŘINA RUDČENKOVÁ

Hudba v parku Mirabell

Složili nástroje znaveni dnem,
ošuntělí hudebníci, snad jsme to my,
barevné žárovky nad mostem,
jejichž světlo se mísí
s odcházejícím jasem tmavnoucím
v oranžových listech na břehu
Do sebe zavěšené páry,
jejichž stíny mají náskok na cestě k lůžku,
jejichž skloněné hlavy a něha
jsou sochami v paměti
Nyní ještě lenivý tanec mezi kaštany
 
(Ze sbírky Popel a slast, 2004)
 

Daniela Vodáčková

Báseň „Hudba v parku Mirabell“ se nachází na konci druhé třetiny básnické sbírky. V kontextu většiny básní působí trochu jinak, odlehčeněji, i když do určité míry také melancholicky.

Báseň začíná třídobým daktylským valčíkem, což vytváří náladu doznívající hudby. Daktylská stopa v podobě náznaku či echa se vrací ještě na konci, kdy autorka znovu připomene, že i když páry milenců v představě odcházejí, jsou fyzicky pořád ještě v parku přítomni. Daktylské metrum na konci básně vytváří klenbu podobnou mostnímu oblouku; most se v básni skutečně vyskytuje.

První strofa, umocněná rýmy v prvním a třetím verši, se postupně víc a víc probarvuje do trochejské stopy. Z tance se stává chůze, pomalá a na konci možná i naléhavá, jak se kroky blíží k milostnému loži. I sám milostný akt se v představách odehrává spíš v trochejském metru, kdežto jeho předehra, procházka parkem, taneční hudba, tanec sám, jsou umocněné třídobou dokonalostí (Třídobé metrum je ve staré hudbě označováno jako dokonalé, perfektní – tempus perfectus, odkazuje k dokonalé trojjedinosti boží, na rozdíl od podvojného nedokonalého dělení – tempus imperfectus). Není jasné, nakolik jde u autorky o vědomý záměr střídání daktylu a trochejské stopy a nakolik postupovala intuitivně.

Pro celou scenérii je důležité místo, kde se děj/imprese odehrává. Park Mirabell může být fiktivní, může obsahovat esenci různých parků. Sama si představuji nějaké místo v Paříži nebo v Aix-en-Provence, skutečný park Mirabell se nachází v Salzburgu a je pečlivě a geometricky upraven, ačkoliv je možné, že pokračuje do další, divočejší části. Autorka v závěru básně hovoří o kaštanech, tedy o místě s vysokými a rozložitými stromy. Z atmosféry i obsahu básně je patrné, že nastal večer, zřejmě letní večer, mezi stromy na mne dýchají vlny tepla, nastřádaného z celého dne.

Sám park či zahrada jsou místem, které podle Thomase Moora (Duše sexu, 2012) přeje lásce a blaženosti:

K místům, která dodávají městu život, patří zahrady, parky, travnaté pruhy a hřbitovy. Každé z nich představuje vhodné místo, kde duše může dělat to, co potřebuje – hrát si, rozmlouvat, rozjímat, flirtovat a dvořit se. Každé z nich také přispívá ke smyslnosti a erotické představivosti města.

Potřebuji se zastavit u stínů mileneckých párů („Do sebe zavěšené páry, / jejichž stíny mají náskok na cestě k lůžku“). Stínoví milenci. Silný motiv. Jako by láska a její různé podoby dávaly schopnost být na více místech najednou. Ve Tvaru 2/2021 jsem zmiňovala, v souvislosti s básní Eugenia Montaleho „Světla a stíny“, význam mostu jako metafyzického místa, které umožňuje milencům transcendenci mezi různými světy (Thomas Moore, 2012, tamtéž).

Most v parku Mirabell pravděpodobně umožňuje také určitou dvojjedinost a možná i (dokonalou) trojjedinost – zůstávat zároveň v parku fyzicky, i jako otisk, a zároveň v jakési stínové podobě spěchat do intimního hájemství, být už tam, začít milostný akt, zatímco skuteční milenci v parku lenivě tančí a zároveň jejich

skloněné hlavy a něha
jsou sochami v paměti.