PHILIPPE JACCOTTET

Tajemství

Křehký je poklad ptáků. Ale kéž
navěky jiskří ve světelné schránce!

Nějaký vlhký les ho možná stráží,
zdálo se mi, že jednou mořský vítr,
stín jdoucí před námi, nás k němu vedl…
Však ani té, která jde vedle mne,
ba ani tomu zpěvu nevyzradím
to, co lze uhodnout v milostné noci. Spíše
ať mlčenlivý břečťan šplhá po zdech,
než aby slovo navíc rozdělilo
naše rty a svět obrátilo v trosky.

Co mění za úsvitu v bílou čáru
samu smrt, říká pták tomu, kdo naslouchá.

(Z francouzštiny přeložil Jiří Pelán)

Daniela Vodáčková

Báseň „Tajemství“ (Le Secret) od švýcarského básníka Philippa Jaccotteta umístil koncem února na Facebook Adam Borzič jako osobní vyznání autorovi, který 24. 2. 2021 ve věku 95 roků zemřel.

Pamatuji si téměř detailně tělesný zážitek, který jsem při četbě měla – zůstala jsem nadechnutá několik dlouhých vteřin, strnulá a překvapená. Cítila jsem mrazení, dojetí, téměř jsem nedokázala báseň dočíst.

Když píšu tento text, jsem o něco dál. Strávila jsem s Jaccottetovými básněmi nějaký čas v překladech Jiřího Pelána, Jiřího Pechara (Myšlenky pod mraky a jiné básně, 1997) a Lucie Koryntové (Sešit zeleně, Po mnoha letech, 2007). Pokusila jsem se číst dostupné originály a poslouchala na YouTube básníkův intenzivní přednes pronášený hlubokým a zároveň křehkým hlasem, zvučně rezonujícím v jeho subtilní bytosti. I první slovo básně – „Křehký“ – zapadá do mého vlastního obrazu o básníkovi, i když v době, kdy text psal, to byl mladý, třiatřicetiletý muž. Jen mi bylo líto, že jsem báseň „Le Secret“ v jeho autentickém přednesu nenašla; ze sbírky Nevědomý (L’Ignorant), která vyšla poprvé tiskem v roce 1958, na nahrávce (Anthologie personnelle: 1957–1994) autor vybral jiných pět básní.

Báseň „Tajemství“ je silná a subtilní zároveň. Jde o úžasnou kombinaci ingrediencí, jejímž účinkem je přímá a zároveň bezpečná cesta k esenci.

Křehký je poklad ptáků. Ale kéž
navěky jiskří ve světelné schránce!

Nějaký vlhký les ho možná stráží.

Ptáci letící, vznášející se, pozorující jsou jedním z důležitých obrazů Jaccottetovy tvorby. Vidí svět z výšky a mají dobrý přehled o světle i tmě. Zde v básni jsou majiteli pokladu, který se, ač „jiskří“, nachází v přechodové zóně lesního šera, anebo spíše za dveřmi lesa, kde je tak dobře hlídán jako něco mimořádného a tajemného, co má zůstat skryto (za dveřmi lidské duše, v nitru, v němž má určitý obsah setrvat, i když zároveň prochází procesem proměny). Vše se odehrává v jemně se odvíjející přítomnosti, v tichém pohybu, který spíše tušíme, než vidíme, soustředěni na každý závan vzduchu a šepot lesního prostoru.

Však ani té, která jde vedle mne,
ba ani tomu zpěvu nevyzradím
to, co lze uhodnout v milostné noci.

Slova jsou příliš. Mohou neobratně, nebezpečně, předčasně, nadbytečně cosi způsobit. Něco je patrné, lze to prožít a poznat, aniž by to bylo pojmenováno.

Spíše
ať mlčenlivý břečťan šplhá po zdech,
než aby slovo navíc rozdělilo
naše rty a svět obrátilo v trosky.

Milostné tajemství anebo spíš tajemství milostné chvíle, (alchymistický) obsah spojení je nová a zatím nepojmenovatelná substance chráněná určitým stavem vědomí, není to úplné ticho a není to ani zvuk zřetelnější, než když „mlčenlivý břečťan šplhá po zdech“.

Psaní tohoto textu mne vede k hluboké pozornosti ke slovům, která zde používám, volím je opatrně a snažím se našlapovat tiše.

A v tomhle osobním rozpoložení se pokusím říct, co ve mně osobně taková tichá a zároveň vysoce významná chvíle tichého propojování substancí bez přítomnosti svědků, ve skrytu lesního přítmí, vyvolává. Už dlouho o ní v různých podobách přemýšlím a postupně pro ni dorůstám. Jde o rodící se změnu duše v prostoru mé vlastní psychoterapeutické práce – o samu podstatu tohoto konání, o chvíli, v níž se ocitám v roli jediného svědka (terapeuta), o prostor, v němž vznikají nové kvality, nové látky, o situaci, která je příliš jemná na to, aby šla pojmenovat běžnými slovy. Jak taková změna navenek vypadá? To, co lze uvidět, vypadá jako záblesk, úsměv, neznatelný pohyb lícního svalu, nádech a půlvteřinové strnutí. Co lze tušit zevnitř – představuji si ponor do vnitřního půlnočního moře, odvážné vkročení do vlastního stínu, chvilkovou smrt a obnovení kontaktu s něčím, co začíná znovu žít. („Co mění za úsvitu v bílou čáru / samu smrt, říká pták tomu, kdo naslouchá.“)

Mé dorůstání spočívá v rozvoji schopnosti být u toho a vydržet to ve vlastní samotě. Nejde totiž vyloženě o moji osobu – jsem prostředník, byť důležitý: pták, les, mořský vítr. Utrpení, které je s tím pro mě spojeno, spočívá v obrovské a zkoncentrované síle trvající po velice krátký čas, síle, kterou mohu sdílet jen částečně, přesto se mě dotýká. Klient na to sám není, já ano. Můžu pro sebe udělat několik věcí – pokusit se takový důležitý moment v sobě uchovat a být si nějakým rozšířeným způsobem vědoma, co tak dobře zprostředkovává tato báseň – že se nacházím uprostřed přítomného okamžiku, který má sílu proměny – skromný, a přitom mocný obřad –, v němž moje role spočívá v relativně jednoduchém úkolu – rozpoznat rozhraní mezi mlčením, zvukem a slovem, klidem a pohybem.