7/2021
Baudelaire je vrcholným představitelem umění pro umění i citlivým pozorovatelem sociální nespravedlnosti své doby. Každopádně všechny tyto živé a vášnivé rozpory z něj činí otce moderní poezie.
Milé čtenářstvo Tvaru,
sedmým číslem, kapku v předstihu, pozvedáme číše a připíjíme k poctě dvoustého výročí narození otce moderní poezie Charlese Baudelaira, který přišel na svět 9. dubna 1821. Baudelaira jako každého génia lze pojmout mnohostranně. Lze v něm spatřovat temného prokletého anděla, který se zřítil z nebes. Bolestného hledače Boha v propastech Satanových. Katolíka i satanistu. Je možné v něm vidět prvního básníka moderního města, který bez jakékoli iluze nasvítil jeho ohyzdnost a odcizenost, a z nich vydestiloval omamnou, mírně jedovatou krásu. Anebo je legitimní rozpoznat v něm kritického moderního umělce, který setřásl s krajním odporem romantické haraburdí a svým přesným jazykem a jasnou distancí vyjádřil všechna napětí své doby, aniž by svou poezii jakkoli a čemukoli zaprodal. Baudelaire je vrcholným představitelem umění pro umění i citlivým pozorovatelem sociální nespravedlnosti své doby. Každopádně všechny tyto živé a vášnivé rozpory z něj činí otce moderní poezie.
Možná má pravdu T. S. Eliot, že do Danta chybí Baudelairovi kousek, a tím je poznání a ocenění i toho dobrého v životě. Možná je v Baudelairově naturelu skryto také všechno to problematické, co k modernitě patří a co v současnosti potřebujeme překonat. Možná má pravdu jeden z našich mladičkých kolegů a respondentů baudelairovské ankety mezi mladými autorkami a autory, že víc než Baudelaira dnes potřebujeme druhého otce moderní poezie – Whitmana. Už jen pro tu lásku k životu. A možná je to vysvětlení, proč nám tak málo mladších básnířek a básníků odpovědělo na naši anketu. Možná že Baudelairův stín je třeba překročit. Kdoví?
Ale existuje také banálnější vysvětlení, proč nám přišlo tak málo odpovědí; že už dnes mladší autoři klasiky Baudelairova typu nečtou… A to by byla škoda, i kdyby bylo třeba Baudelairovo dědictví překonat, protože jeho poezie je milník a skvost. Jsou dnes ovšem i tací, kteří dědictví Baudelaira naopak cítí jako výsostně aktuální. Když jsem přemýšlel, koho požádat o baudelairovský esej, hned mě napadl můj milovaný kolega, s nímž se tak rád škorpím, a s nímž si tak hluboce, přes všechny odlišnosti rozumím: Kamil Bouška. A tak jsem ho požádal o esej, a jak vidno, nezmýlil jsem se – Baudelaire je jeho výsostný černý kůň.
Vedle Kamilova eseje naleznete v čísle rozhovor s básníkem Petrem Čichoněm, v němž rovněž rezonují baudelairovské struny; obsáhlou studii naší drahé Hanky Bednaříkové, od níž impuls připravit toto číslo vůbec povstal; pronikavý esej Kristýny Jirátové o baudelairovských motivech v českém výtvarném umění; a nakonec musím ještě zmínit „Malou čítanku Květů zla“, v níž naleznete čtyři básně v novém překladu Jiřího Pelána. A to je událost, protože každá doba potřebuje mít vlastní překlad Květů zla, a myslím, že nikdo není povolanější se tohoto úkolu ujmout, než právě Jiří Pelán, který má můj nehynoucí obdiv za řadu svých úchvatných překladů světové poezie.
Přeji vám živé čtení!
To hlavní
-
Pokud zůstaneme u poezie, zastávám spíš to staré, ale v tom moderním smyslu: Dopředu vzad.
-
Když srovnám své sny s těmi Adornovými, vidím, že jeho oficiálně nekorigované zápisy jsou podivuhodně přesné a střízlivé. Když bere do ruky pero, jeho psaním zkušená ruka nebloudí nazdařbůh – na rozdíl od mých, často krajně nečitelných poznámek.
-
tohle je můj život v masové kostce
nakrájej ho a postav koncentrační
tábor z masových kostiček jako jsi ho
postavila ze svého života buď mou Irmou -
Dnes by mě asi nenapadlo se k Baudelairovi jako k básnickému vzoru hlásit, ale je skoro jisté, že bez jeho zásadního vlivu ve správný čas bych psal jinak. – Jan Škrob
-
Vidím určitou souvislost, nebo dokonce podobnost mezi způsobem, jakým tuto krizi řeší Baudelaire a jakým podobnou krizi řeší v jiné době Andy Warhol.
-
Jak nemotorný je ten tulák z nebe spadlý!
Kdys krásný, jak je směšný, plný rozpaků!
Ten kolem zobáku ho svojí lulkou škádlí,
ten kulhá po chromci, jenž vzlétal do mraků.
(z překladu Jiřího Pelána) -
S baudelairovským tématem dandismu, osamocení i tíživé nudy vedoucí k věčnému splínu můžeme propojit řadu současných umělců.
-
Jako překladatel a znalec Poeovy poetiky Baudelaire citlivě rozlišuje nové rejstříky krásna a jeho pojetí melancholie, která se svým způsobem stane i životním postojem, otevře následně brány k jednomu proudu estetiky pozdního 19. století.
-
Utrpení, které je s tím pro mě spojeno, spočívá v obrovské a zkoncentrované síle trvající po velice krátký čas, síle, kterou mohu sdílet jen částečně, přesto se mě dotýká. Klient na to sám není, já ano.