… budeme malíře nazývati básníkem
Jindřich Štyrský

Charles Baudelaire se narodil v době, kdy v uměleckém světě již nějaký čas převládala nálada romantismu. Spisovatelé i výtvarní umělci podstupují boj mezi snem a skutečností, mezi vnitřním a reálným světem, bouří se proti společenským konvencím, neustále se zmítají mezi krásným osobním snem, touhou a ideálem a na druhé straně upadají do zoufalství, zklamání, utápějí se ve svém nitru a stupňují tak téměř trvalou duševní trýzeň. Začíná odcizování jedince od společnosti, umělec se jako samotář vyděluje z davu.

V 19. století začíná být opět aktuální platonská otázka básníkova vyhoštění. Pokusy romantických básníků o vyvrácení teze o neužitečnosti později přebírá Baudelaire a dekadenti. Společnost se pro moderní básníky stává nepřítelem, nejsou schopni se socializovat, vnímají dezorganizaci moderní společnosti a také fakt, že její rozvrat uspišují. Básník nemůže společnost pokládat za zdroj své tvorby, touží tedy po úniku, po životě mimo společenský svět, chce utéct Anywhere Out of the World:

Tento život je nemocnicí, v níž každý nemocný touží změniti lůžko. […] Zdá se mi, že by se mi vždy vedlo dobře tam, kde nejsem, a o této otázce stěhování diskutuji stále se svou duší. […] Konečně má duše vybuchne a moudře na mne volá: ‚Kamkoli! kamkoli! Jen když to bude mimo tento svět!‘ ¹

Ačkoliv žil Baudelaire v době velkých romantických literátů, jako byli Gérard de Nerval či Victor Hugo, došel mnohem dále za pomyslné hranice tohoto směru.

obr. 7: (Tereza Eisnerová: Kotě, 2005)

Baudelairova sbírka básní Květy zla je zpovědí člověka, pohybujícího se mezi světlem a temnotou, usilujícího o krásu i topícího se v ošklivosti, hledajícího dobro a podléhajícího zlu, člověka, který neustále hledá cestu mezi Bohem a Satanem:

Poprvé v životě jsem skoro spokojen. Kniha je skoro v pořádku a bude trvalým svědectvím mého zhroucení a nenávisti ke všemu.²

Sám básník nazývá svou sbírku „krutou knihou“, všechny úzkosti, neřesti, pády, povznesení, extáze, které zde popisuje, prožil na vlastní kůži. Osobnost a dílo Charlese Baudelaira jsou natolik silně spojené nádoby, že jedno bez druhého není plně pochopitelné. Květy zla jsou krutým obrazem lidského osudu, osobní výpovědí o duševní i fyzické bídě člověka, ať již zasloužené či nezaviněné. Pro srovnání je možné vzpomenout Božskou komedii Danta Alighieriho, jehož dílo přineslo pohled na lidský úděl podobného smyslu. Květy zla ohlašují nový svět a novou poezii, jsou jakoby moderní „replikou“ Danteho básně. Jak napsal literární a výtvarný kritik F. X. Šalda, hlavní část básníkova génia je ovšem dílem jeho duše, nejen jejího velkého intelektu, ale i její zcela výjimečné schopnosti k utrpení.³ Zatímco velcí a slavní básníci si vybírali náměty z rozkvetlých zahrad básnického světa, Charles Baudelaire se ve svých květech snažil vydestilovat krásu ze zla. V počátcích, kdy byla kniha odmítána a kritizována, Baudelaire nemohl tušit, že tyto „stonavé Květy“ mu otvírají bránu k nesmrtelnosti.

A přece Baudelaire jest alespoň třetina, ne-li polovina i moderní lyriky české.⁴

Od Všeobecné zemské jubilejní výstavy, která proběhla v Praze roku 1891, stoupá sebevědomí českého národa a pod vlivem mezinárodního ducha si také moderní Praha přeje žít životem pařížským. Česká inteligence vstupuje do širšího evropského kontextu a pomalu se otevírá cesta k začlenění do evropské moderny. Modernisticky smýšlející umělci vystupují proti kolektivní a univerzální kultuře a do popředí staví fenomén individualismu. Přichází vzpoura části literátů a umělců proti akademismu, autoritám a za nové umění. Moderna začíná být určitým životním postojem odlišných individualit, které odmítají jakýkoliv vnější zásah do své tvorby a v naprosté svobodě znatelně rozšiřují dosavadní spektrum námětů a do té doby tabuizovaných oblastí.

Novou svobodu umění symbolizovala Moderní revue, vydávaná od roku 1894. Zde je patrná pluralita stylů i témat, typická pro období až do začátku první světové války. Moderní revue přes své odmítnutí romantiky přejímá původní romantickou myšlenku o protikladu mezi uměním a davem, jak ho vytyčili Gautier i Baudelaire: „Výjimečnost není pro davy“.⁵ Roku 1891 vzniká knižní Sborník světové poezie, který do českého kontextu přináší mimo jiné překlady Baudelairovy a symbolistické poezie, stejného roku umírá Arthur Rimbaud. První překlady básní Charlese Baudelaira jsou ovšem publikovány již v roce 1875 v týdeníku Lumír.

obr. 3: (Martin Mulač: Charles Baudelaire, 2018)

Přelom století otevírá v českém umění silná témata strachu, zoufalství i zla a do děl českých literátů i výtvarných umělců začínají postupně pronikat vlivy umělců, jako byli Edgar Allan Poe, Edvard Munch, Félicien Rops či Charles Baudelaire. Určité paralely můžeme hledat například v díle Jana Preislera, jehož melancholické malby jsou prodchnuty pocity tragédie, vykořeněnosti a osamění. Postavy na obrazech sužuje existenciální nejistota, obava k okolí i k sobě samému. Antonína Slavíčka pak spojuje s Baudelairem a Munchem hluboké psychické prožívání vlastního díla, které u Muncha vedlo k psychickému zhroucení a u Slavíčka až k sebevraždě. S novým chápáním umělecké osobnosti a individuality je spojen především pojem dekadence. Pro svou básnickou sbírku Prostibolo duše našel Arnošt Procházka inspiraci u Baudelaira, Mallarméa, Huysmanse a dalších. Čtenář se ocitá ve snových umělých světech plných tělesnosti a erotičnosti, prožívá chorobné stavy i sebevražedné sklony. Cyklus ilustrací k Procházkově sbírce vytvořil jeden z největších dekadentů, Karel Hlaváček. Výraznou postavou mezi ilustrátory Baudelairovy poezie byl Jan Konůpek, který své fantazijní a eroticky zabarvené kresby pro Květy zla vytvořil roku 1933 pro nakladatele a bibliofila Josefa Portmana. Konůpkovy ilustrace pak inspirovaly mnoho dalších českých umělců, mezi nimi Jaroslava Šerých, Josefa Lieslera či Karla Demela.

Poctu Baudelairovi vzdal v celé řadě svých děl básník a výtvarník Jiří Kolář. Do roláží cyklu Hommage à Baudelaire promítá Kolář tragickou básníkovu podobiznu skrze slavné obrazy s postavami žen evokujícími verše Květů zla. Reprodukce krásných žen vkomponovává také do koláží velkolepého cyklu Triumf Baudelairův z let 1985–1987. Se „slovem“ Baudelaire pracuje Kolář v cyklu Partitura pro auditivní báseň na jméno Baudelaire. Básníkovo jméno je zde nekompromisně destruováno trháním a řezáním a z jeho částic jsou komponovány různě pojednané osnovy partitury.

Viktor Pivovarov, ruský malíř a ilustrátor žijící od roku 1982 v Praze, vytvořil pro sbírku Květy zla snově surrealistický soubor osmi litografií (obr. 1), v němž se prolínají motivy lásky, smrti, pomíjivosti, baudelairovské ženy i svůdných dálek umělých rájů. Vybrané básně („Litanie k Satanovi“, „Sed non satiata“ či „Harmonie večera“) propojuje grafik a malíř Martin Mulač v leptu, kde v popředí stojí sám Baudelaire s květináčem v ruce, ve kterém si pěstuje své květy zla (obr. 2). Celkově temné vyznění díla podtrhuje řada detailů s odkazy na Francisca Goyu, Loď bláznů od Hieronyma Bosche, Munchův Výkřik či Poeova Havrana. Mulač je také autorem řady Baudelairových portrétů (obr. 3). Baudelaira zařadil do svého panteonu osobností také grafik Pavel Piekar, na jehož barevném linorytu je básník zachycen po boku své osudové milenky, mulatky Jeanne Duvalové. Na pozadí své osobní fascinace skladatelem Richardem Wagnerem vytvořil malíř Siegfried Herz wagnerovsko-baudelairovský diptych. Baudelaire Wagnera bezmezně obdivoval a věnoval mu kromě řady dopisů také stať Richard Wagner a Tannhäuser v Paříži. Sochař Marek Škubal je pak autorem fascinující Baudelairovy busty.

obr. 1: (Viktor Pivovarov: Květy zla, 1972)

Již od poloviny 19. století v českém umění nalézáme odkazy na umělcovu osamělost. K osamocení vede i pohrdání představitelů dekadence okolní společností. Umělci se stylizují do postav smutných a zkrachovalých šašků – pierotů. V expresionismu mnohdy vede osamocení až k úplnému vysílení, jak můžeme vidět například v díle Bohumila Kubišty. Své postavení na okraji promítali mladí umělci a pozdější členové Skupiny 42 do obrazů městských periferií. Existenciální krize pak měla dramatický dopad v českém informelu, kde se mnozí umělci hrubými zásahy do struktur materiálu snažili vykřičet úzkost a strach z politické i společenské současnosti. Díla Josefa Berana či Antonína Tomalíka nepůsobí pouze psychickou bolest, ale vyvolávají dojem bolesti fyzické a strachu ze všeho kolem i ze sebe samého. Ještě před příchodem normalizace se také díky návštěvě Allena Ginsberga dostal do českého prostředí alespoň nádech okolního světa. Poté se ovšem český underground uzavírá čím dál více do izolace a pocit marnosti a nudy se později projeví také v hnutí punk. Walter Benjamin viděl hlavní příčinu osamocení jedince v moderním městě. Obraz pokroku a vykořeněnosti člověka ve městě, motivy smrti, osobní tragédie, strachu, zla a úzkosti pak přetrvávají spolu s různými formami úniku v českém umění až do současnosti.

obr. 2: (Martin Mulač: Hommage à A. Crowley et Ch. Baudelaire, 2016)

Básník má stejný los jak tento kníže mračen,
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout;
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen,
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout.⁶

S baudelairovským tématem dandismu, osamocení i tíživé nudy vedoucí k věčnému splínu můžeme propojit řadu současných umělců. Václav Stratil pracuje s tématem samoty a nudy v cyklu stylizovaných autoportrétů s názvem Řeholní pacient. S jasnými odkazy k dandismu se setkáváme ve fotografickém díle Václava Jiráska či Ivana Pinkavy. Zoufalou snahu ukrýt se před světem znázorňuje například Pinkavova fotografie V jasu dne (obr. 4).

Svět prokletých básníků vždy fascinoval také malíře Josefa Bolfa, který se Baudelairovi blíží vnitřním osamocením a vykořeněností v moderním městě. Podobné pocity samoty, prázdnoty a úzkosti dýchají z obrazů Jakuba Janovského, jehož spojnicí s Baudelairem je individuum v davu. Postavy se skrytou či chybějící tváří se na Janovského obrazech stávají zcela anonymními. Velmi hluboké a konkrétní návaznosti na Baudelaira lze najít v díle slovenského umělce Martina Gerboce, kde se setkáváme s typickými baudelairovskými tématy, jako je zlo, dav či bolestný zápas dvou přirozeností. Samotný básník se několikrát objevuje jako stigma vytetované přímo na umělcově těle (obr. 5).

Žena usmrcuje Muže dí Péladan. O kéž nikdy nepotká Muž, který směřuje k vytknutému cíli, Ženy! Láska zabíjí Myšlenku – Tělesné ničí Duševní. Jen ten je silný, kdo sám jest.⁷

Řada básníků a malířů byla fascinována tragičností milostného citu k ženě, jak ji pociťoval Baudelaire. Úryvek z dopisu dekadenta Arthura Breiského své milé Boženě Dapeciové odkazuje na baudelairovskou dualitu lásky a nenávisti k ženám. Podobně jako Baudelaire ve svých dopisech matce či svým milenkám, také Breisky osciluje mezi láskou, výčitkami, drsným obviňováním a srdceryvnými omluvami. Do svého souboru esejů s názvem Triumf zla zahrnul Breisky také esej „Baudelaire, demaskovaný“. V návaznosti na Baudelairův složitý vztah k ženám utváří dekadence obraz osudové ženy – femme fatale. Ta se jako symbol krásy a rozkoše, ale také zkázy a smrti objevuje v cyklech Františka Koblihy Žena a Ženy mých snů, v sochách Jana Štursy, Bohumila Kafky či Ladislava Šalouna, na fotografiích Františka Drtikola a u řady dalších umělců počátku 20. století. Téma zůstává aktuální i v umění současném. Žena ve smyslu hlubokého vztahu mezi umělcem a jeho múzou byla jedním z hlavních námětů fotografií předčasně zesnulého umělce Adama Holého. Komplikovaný vztah muže a ženy nalézáme v tvorbě Michaela Rittsteina z doby sedmdesátých a osmdesátých let. Žena je stěžejním tématem hluboce osobní tvorby Siegfrieda Herze, který s něžností a citem promítá do svých děl bolestivé drama ženy a munchovské zpodobení ženské zloby chápe jako důsledek jejího utrpení (obr. 6).

obr. 4: (Ivan Pinkava: V jasu dne, 2020)

Velmi blízké bylo Baudelairovi také téma pomíjivosti a rozkladu, jak o tom svědčí jedna z jeho nejslavnějších básní „Mršina“:

Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.⁸

Báseň nám evokuje vosková plastika Jana Štursy Utopená kočka, Mrtvá labuť Bohumila Kafky či dílo současných sochařů Marka Škubala a Terezy Eisnerové. Škubal ve své precizní umělecké i teoretické tvorbě pracuje s motivem červa, Eisnerová tvoří na pozadí tématu vanitas lidské i zvířecí mumie, motivy kostlivců a lebek (obr. 7). Kontrast námětů a čistoty bílého porcelánu, se kterým Eisnerová ráda pracuje, podtrhuje baudelairovské hledání krásy v ošklivosti.

obr. 5: (Martin Gerboc: Člověk bez osudu, Autoportrét, 2010–11)

Jmenovaní umělci a jejich díla jsou pouze malým vzorkem celkové šíře spojitostí mezi Charlesem Baudelairem a českým uměním. Také výběr zásadních baudelairovských témat zde nemůže být vyčerpávající. Je důležité zmínit, že sám básník měl hluboký vztah k výtvarnému umění, o čemž svědčí jeho vlastní výtvarná tvorba i tlustý svazek uměleckých kritik.⁹ O Baudelairovi jako zakladatelské osobnosti moderního umění psal již roku 1927 Karel Teige ve své rozsáhlé stati k českému vydání básníkovy novely Fanfarlo:

… nové pojetí poesie, poesie, která by o ničem nevypravovala, nic nehlásala, nikoho nepoučovala a neumravňovala, poesie, která by dojímala toliko svým vlastním řádem, svou vlastní harmonií, ladem a skladem slov, která by mluvila rytmem a hudbou, světly a vůněmi k čtenářovým smyslům a čivům, dotkla se jejich prostřednictvím jeho sensibility a vyvolala mnohonásobné ozvěny v jeho podvědomí a vědomí.¹⁰

A jak byl básník vnímán na konci svého života svým nejbližším okolím? Část z posledních měsíců strávil nemocný Baudelaire na klinice milosrdných sester v Bruselu. Slovy jednoho z Baudelairových životopisců Henriho Troyata:

Když se za ním zavřou dveře, sestry padnou na kolena, svěcenou vodou pokropí místo, kde tento ďáblu zaprodaný pacient ležel, a pozvou kněze, aby z místa vymýtil zlé duchy.¹¹

Jako tomu bylo u řady velkých umělců, také dílo Charlese Baudelaira bylo plně doceněno až po jeho smrti.

Se žlutým svazkem Charlese Baudelaira, tohoto mého smutného miláčka, jehož verše jsou těžkou chorobnou hudbou, na niž duše nezapomene nikdy, uslyší-li ji jednou…¹²