Neustálý básnířčin pohyb na hraně mezi extází a agonií (kde se ostatně pohybují i lyrické subjekty Meadowlands nebo Divokého kosatce) dokáže podle jejích vlastních slov vyvést z extrému jedině každodenní obstarávání a drobné práce a radosti.
Po vyhlášení Nobelovy ceny za literaturu v tom podivně burácejícím roce 2020 byli někteří znovu zaskočeni. Proč zrovna básnířka Louise Glücková? Jiní však oponovali, že právě dnes, kdy mnohé ztrácí smysl nebo je mu smysl upřen zvnějšku, drží poezie svou nepotřebností a zároveň plností významu stráž nad naší všednodenností.
Glückové poezie je pro mě dialogická a tělesná. Právě prostřednictvím těchto dvou kvalit rezonuje se světem, neboť je věrná životu, a nezůstává tak enigmatickou hádankou dobře schovanou v hájemství několika vyvolených interpretů. Básnířčino chápání vlastní role je velkoryse participativní, když říká, že chce
být nástrojem pro druhé
v rozhovoru s Grace Cavalieri pro Beltway Poetry Quaterly, 2006.
Právě svým trojím vykročením – k zemi (a obecně matérii), ke druhému a k Jinému (ať už je to kdokoliv) – vychází vstříc i čtenáři a čtenářce. Není jasné, co spolu budou sledovat, ale Glücková s jistotou tvrdí, že
je přesvědčena, že to pozná, jakmile to uvidí
v rozhovoru s Williamem Giraldim pro Poets & Writers, 2014.
Její dialogičnost se vymyká konturám běžného rozhovoru, ale odkazuje spíše k polyfonii. Jennifer Carol Cooková tvrdí, že
u ní nacházíme hlasy, ale žádnou reálnou komunikaci
Exile and the Narative. Poetic Imagination, 2010.
Proč tedy dialog? Ticho a prázdnota, které vystupují na pozici „ty“, nejsou ploché, ale objímají „já“ tak pevně, že se chvílemi zdá, jako by s ním splynuly.
Lyrické subjekty jejích sbírek se přitom často ocitají v traumatizujících krajinách psychiky, jež ještě navíc charakterizuje prostorová dezorientace (což vidíme například u opuštěné Sirény bloumající Chicagem; „I didn’t want to go to Chicago with you. / I wanted to marry you, I wanted / your wife to suffer. // I wanted her life to be like a play / in which all parts are sad parts. // Does a good person / think this way? I deserve // credit for my courage – […]“, „Siren“, Meadowlands, 1996). Glücková zároveň aktualizuje a psychologizuje mytologické postavy. S nedbalostí nechává Pénelopu připravovat Odysseovi kuře („[…] Soon / he will return from wherever he goes in the meantime, / suntanned from his time away, wanting / his grilled chicken. Ah, you must greet him, / you must shake the boughs of the tree / to get his attention, / but carefully, carefully, lest / his beautiful face be marred / by too many falling needles“, „Penelope’s Song“, Meadowlands, 1996) a Télemacha rozmýšlet, co napíše rodičům na hrob („[…] I know / what he wants: he wants / beloved, which is / certainly to the point, particularly / if we count all / the women. But / that leaves my mother / out in the cold. She tells me / this doesn’t matter to her / in the least; she prefers / to be represented by / her own achievement. […] I see them together, / sometimes inclining to / husband and wife, other times / to opposing forces“, „Telemachus‘ Dilemma“, Meadowlands, 1996). V Avernu, které vyšlo v roce 2006, jako by Persefona odkazovala zpátky ke květině z Divokého kosatce (česky v překladu Veroniky Revické, Nakladatelství Opus, 2007). Obě, žena i květina, trpí pohybem v cyklu, kdy každý rok umírají a znovu se rodí.
Glücková dostala za Divoký kosatec Pulitzerovu cenu (1993), přitom, jak půvabně popsala v rozhovoru pro The American Academy of Achievement, dva roky předtím poslouchala jen Dona Giovanniho a nečetla nic jiného než katalogy květin. Na iPadu.
Vztah se zemí tu stojí na věrnosti konkrétnímu úkolu, přestože právě ten často vyjevuje lidskou křehkost („Za své dlouhé nepřítomnosti jsi mi udělil souhlas / užívat zem a očekáváš / z investice nějaký ten zisk. Jsem nucena ohlásit / selhání ve svém úkolu, zejména / jde-li o rajčatové keře“, „Klekání“, Divoký kosatec, s. 43). Ze samoty a vědomí vlastní slabosti vytryskne zoufalá prosba po záchraně („Za co máš mé srdce, / že je musíš stále znovu lámat / jak zahradník, co testuje / nový druh? Cvič se / na něčem jiném […]“, „Jitřní hodinka“, Divoký kosatec, s. 32). Tato prosba je sice něžně konejšena, nicméně nikdy se úplně neutiší („Zpívám ti už dlouho za letních nocí. / Jednou tě přesvědčím; svět sám ti nenabídne / tenhle ucelený pohled. / Musíš se naučit mě milovat. Lidé se musí naučit milovat / ticho a tmu“, „Ukolébavka“, Divoký kosatec, s. 63).
Druzí, s nimiž a k nimž rovněž promlouvá, tuto matérii obývají. Pojí je s ní touha po naplnění skrze sdílení. Prostá skromnost takové blízkosti má obrysy každodenního interiéru („Kolem tvého obličeje proudy vlhkých vlasů s kaštanovými prameny. / Mušelín, záblesk stříbra. Těžká váza plná bílých pivoněk“, „Presque isle“, Divoký kosatec, s. 55). Nicméně ani obeznámenost s uspořádáním domácích propriet a společnými očekáváními nezbavuje nejistoty ze smrtelnosti („Když muž a žena prostřou / mezi sebou zahradu / jak záhon hvězd, tu / otálejí za letního večera / a večer zchladne / jejich strachem: to vše / mohlo by pominout […]“, „Bílá lilie“, Divoký kosatec, s. 67).
Jiný, Jiná, jehož, již neumíme jazykem vystihnout (Glücková sama řekla pro The American Academy of Achievement: „Když máš něco rád, dost to zredukuje tvůj slovník, najednou ti chybí slova“), oživuje hmotu i vztahy s druhými. („Už si dál nelámu hlavu nad tím, kde jsi. / Jsi v zahradě; jsi tam, kde je John, / v hlíně, v zamyšlení, se zelenou lopatkou v ruce“, „Klekání“, Divoký kosatec, s. 48).
Svět, důvěra v něj a odtud plynoucí přijetí úkolu poznávat jej hlouběji a účastnit se celistvě všeho, k čemu v každodennosti zve, u Glückové intenzivně rozeznívá tělo. Právě v tomto propojení se podle mě ukazuje tichá totálnost existence, která se neskrývá před realitou ani z ní nevyzobává snadno stravitelné kusy, ale plně se jí vydává. Pavlovský osten přitom otevírá každým pohybem, skutkem i novým vztahem dávnou jizvu, která zbyla po ráně z prvního proniknutí do světa. Obejmout realitu takovou, jaká je, a vystavit se riziku, že mě zraní. Nebo s odstupem pozorovat a splynutí analyzovat. Jakmile je ale jednou existence oslovena životem, svedena a zajata, není cesty zpět. Setkání ji promění natolik, že na svém těle bude nosit jeho znamení. „Prameni mého trápení, proč / jsi ze mě vylákal / tyto květy podobné nebi, snad / abys ukázal, že jsem součástí / svého pána: jsem / barvou jeho roucha, mé tělo dalo / tvar jeho slávě“ („Svlačec“, Divoký kosatec, s. 54).
Neustálý básnířčin pohyb na hraně mezi extází a agonií (kde se ostatně pohybují i lyrické subjekty Meadowlands nebo Divokého kosatce) dokáže podle jejích vlastních slov vyvést z extrému jedině každodenní obstarávání a drobné práce a radosti. Zahrada, vyučování, vaření a přátelé. Právě ve věrnosti všednímu může existence uskutečnit své možnosti a zahlédnout mimořádné. Byť to zvenku vypadá jako rutinní pletí záhonu nebo odpovídání na e-maily.
Tradiční protiklad vize a intimity – nebo též zázračnosti a banality, o nichž Král uvažuje týmž dechem – zde mizí ve sdílené situaci, jejímž možným jménem je průzračnost.
Vymrštit slova proti nesmyslnosti života, rozžhavit je na nejvyšší míru, neodmítnout předem sebepodivnější obraz, je heroický čin.
V písni „Nobody´s Business“ se znovu objevují Reedovy sexuální narážky naznačující exkluzivitu gay subkultury, jejíž znalost mu dává úžasný pocit nadřazenosti nad posluchačem.
Cituji případ Dharmakírtiho, protože se mi zdá spolu s mnoha dalšími jako vhodný příklad tohoto zarážejícího spojení myšlení a sensuality, abstrakce a rozkoše smyslů.
O tom, že socialismus je možný pouze jako náboženský, psal Buber, když formuloval vizi budoucnosti lidstva sjednoceného autentickými, svobod nými vztahy bez donucování.
