Ty zvony! Ach ty zvony! Je za pět minut dvanáct, březen sálá jarem a já spěchám s kafem a notebookem na lavičku nad městem. Usadím se na hraně rozkvetlé terasy na jižním cípu Schloßbergu a čekám, až se Štýrský Hradec pode mnou rozezní.

Už tři minuty před polednem začne v dálce vyzvánět zvon kostela kdesi na předměstí. Možná zvoník nesnesl muka čekání, možná mu zkrátka šly napřed hodinky. K jeho osamělým tónům se postupně přidají ještě jeden či dva nedočkavci, ze ctihodných věží starého města se však jako první rozezpívá až štíhlá špice Františkánského kostela, která se skví pod poledním sluncem přímo na jih ode mne.

Vzápětí se na západě za řekou přidává barokní kostel Panny Marie Pomocné, z východu mocně zaduní katedrála svatého Jiljí a přímo za zády mi bryskně zazní zvony Hodinové věže. Když udělám pár kroků do leva, vykoukne za Hodinovou věží schloßberská Zvonice a ke mně dolehne hluboký hlas jejího zvonu Líza.

Další a další kostelní zvony se přidávají k chóru. Blankyt oblohy i horami ověnčený obzor se náhle zdají být prosycené duchem. Zvony znějí ze všech stran, jejich radostné a velebné hlasy se přelévají nad červenými střechami města a má ateistická duše se spolu s nimi tetelivě pozvedá k nebesům.

Těch několik minut se do mne zapisuje tak mocně, že je ještě po dvou měsících bezděky budu popisovat v přítomném čase.

Když zvony dozní, možná ještě chvíli posedím, nebo se přesunu o kus dál na lavičku nad skalkou, kde mám krom střech města výhled i na ještěrky, které občas proběhnou mezi petrklíči nebo se vyhřívají mezi netřesky na kamenné zídce.

I ony povznášejí mou duši. Má duše pluje na hřbetech ještěrek, na perutích vran a květech macešek. Napájí ji alpské ledovce, labyrinty zdejších podzemních chodeb a tušení jezevce, který se prochází schloßberskou nocí. Nejspíš bych zde vytvořil nesmrtelné dílo, které by dosahovalo podobných výšin jako hlasy zvonů a kroužící poštolky. Jenže jsem debil.

Loni jsem špatně plánoval a nabral jsem šílené zpoždění, takže v čase vytouženého tvůrčího pobytu doháním překladatelské resty. Je ovšem příjemnější koukat přes monitor a rozpřekládaný román na zasněžené vrcholky velehor než na stěnu pražského bytu, za jehož okny zrovna zuří pandemie. Takže si nestěžuju.

Skončil jsem tady šťastnou shodou okolností. V únoru jsem odjel do Vídně za svou drahou polovičkou, která tam pobývala na dlouho plánovaném stipendiu. Protože v naší vlasti mezitím dost přituhlo, přiměla mě vidina opuštěného civění do zdi bytu zůstat o pár dní déle — a mezitím se Ivaně ozvali ze Štýrského Hradce, jestli by si pobyt v Rakousku nechtěla ještě trochu prodloužit. Cizí smůla byla naším štěstím. Dva rumunští autoři nemohli kvůli epidemickým komplikacím přicestovat, a že jsme byli tak příhodně po ruce, karantény a testy jsme už měli za sebou, jeli jsme nakonec do Štýrska my dva.

Ivana jela psát – a já jsem opět změnil bojiště, na kterém teď zápolím s překladem tlusté sci-fi. Termín odevzdání dávno minul a na vzdálené vrcholky ani blízké ještěrky se vymlouvat nemohu. Vyhlížím tedy z lavičky krom jiného i volné dny budoucí, kde nesvázán překladem rozepnu vlastní autorská křídla jako vrány nad Schloßbergem. Kdy budu konečně sklízet plody tohoto předčasně rozkvetlého jara.

Nuže.

Střihem se přesouvám do současné, pozdně květnové Prahy, kde je již přítomný čas zcela na místě. Přítomného času mám teď habaděj a termíny překladů netlačí.

Ale chybí mi ty zvony.

Mohl bych vyrazit třeba na Parukářku nebo na Vítkov, posedět tam o polednách nad matičkou stověžatou, zdali i ona mi zapěje tolika zvonivými hlasy. Zdali se neotevřou mraky a na slunečních loukotích nepřifrčí velký český román. Nebo alespoň pointa tohohle textu. Jenže z našeho žižkovského bytu je to na lavičku s výhledem přece jen dál než z Cerriniho domku, v němž nás ubytovali naši dobrodinci z Kulturvermittlung Steiermark. A já jsem děsný lenoch. Den co den se hrabu z postele jak z hrobu.

Možná je to dobře. Alespoň nepodlehnu pokušení nápodoby. Dočetl jsem před pár dny Sebrat klacek Petra Borkovce a uvědomil jsem si, že nad texty málokterého českého spisovatele v poslední době stejně často mimoděk zatoužím takhle psát. Tak prostě a přitom jasně. Ovšem Petr Borkovec je ranní ptáče. Snad tedy nehrozí, že bych se třeba jen pokusil o plagiáty jeho jitrem zjasněných pohledů na záhony rajčat a říční zákoutí. Petr Borkovec by jistě stihl nejen polední zvony, ale i první zakokrhání posledního žižkovského kohouta.

Já se zatím na Vítkov dohrabal nejdřív v půl druhé.

A to už bylo ticho.

(Text je inspirovaný literární rezidencí ve Štýrském Hradci v březnu 2021.)