3

STÍNÁNÍ MAKOVIČEK

Přišlo na to, z jakého úhlu pohledu se na věc díváte, jestli se Jan Mydlář jeví jako (A) nástroj byrokratické hrůzovlády, (B) nikým nepodezíraný sabotér, který krk za krkem détournuje status quo, nebo (C) jen další nastrčená loutka, co si chce namastit kapsu.¹

Syn měšťana z Chrudimi, Mydlář byl třiadvacetiletým studentem medicíny, když ho císař Rudolf povolal do služby hlavního stínače makovic. To mu vyneslo vlastní jméno krásně vyvedené na velkých markýzách. V době předtím, než stroje & TV udělaly ze sériového zabíjení, masových vražd & genocidy statistiku v nadpisech & ze samotné smrti abstrakci, se Mydlářův foch vyznačoval výjimečnou virtuozitou. Byl to Alice Cooper své doby & hlavičky neukusoval zrovna slepicím. V řadách na lístky čekali fanoušci i přes noc. Holky v předních řadách omdlévaly. Jen si ho představte: boty & poklopec & ocvočkovaná kožená kazajka, to vše ozářené úsvitem, každý z temně vystínovaných oblouků & propadů jeho obří sekery obrací vzduch v čirou elektřinu. Veliké akordy jejích dopadů jako by rušily samo Stvoření. Mydlář-Cooper, demiurg sonického vúdú, kovárna lidských duší, tu rozlučuje, co spojené stvořeno bylo, opravuje tak prapůvodní omyl & přivádí cyklus k apokalyptickému završení…

Mydlář byl jen nejnovější z Němcových posedlostí, když jednoho dubnového odpoledne za přispění počasí poprvé narazil na Prófu na dvoře Klementina. Snad to bylo s přičiněním samotného Osudu.² Národní knihovna zde sídlící měla ve sbírkách záznamy & podobné vztahující se k životu & dráze tohoto popravčího ze sedmnáctého století. Němec vyplnil & odevzdal formuláře & právě čekal, až vyvolají jeho číslo, aby si přečetl, co tu mají ke čtení. Počítal, že zde stráví celé odpoledne. V takové situaci se může stát cokoli… :

Přeložil David Vichnar

¹ Nebo (D) výplod propagandistické mašiny Š.V.E.J.K. A proč ne?

² I když to se nikdy s jistotou nedozvíme, osud si totiž nikdy s ničím pracky neumaže. [:]

4

MARNOTRATNÍK

Neurčité ráno někdy v březnu. Rok: 1948.

Pod otevřeným oknem, na dvoře Ministerstva zahraničních věcí najdou Jana M, syna otce zakladatele Českoslovnícké republiky, jak dlouhého, tak širokého v pokročilém stadiu rigor mortis – mrtvola příliš ztuhlá, příliš načančaná, aby vypadala přirozeně, jedna ruka nataženě chňapající po vzduchu – ponožky s drobnými černými elastickými kšandičkami, kravata, červený hedvábný župan přes modrobílé pruhované flanelové pyžamu – drobná poznámka pod čarou k drobným Dějinám.

Úřední posudek: sebevražda.

Další vdova, další sirotek.

Žádní svědci, kteří by to podali jinak, samozřejmě: somatické tvary plížící se spánkem města, tvář v okně, svatovítské zvony odbíjejí celou & rozléhají se ulicemi černými jak uhel. Ironickou shodou náhod je koupelna, z jejíhož okna se během noci M zdá se vrhl do hlubin, toutéž koupelnou, která byla dříve (jako by to bylo včera) vyhrazena pro „Blonďatou Bestii“ – toho lakonického & dobře zapamatovaného říšského protektora (zastupujícího), R.T.E. Heydricha. Další & stejně ironickou shodou náhod, o níž během budoucích dnů & týdnů padne jistě aspoň jedna zmínka, se věc má tak, že M-ův zesnulý výřečný pater familias (jako pouhý odborný asistent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, tedy dávno předtím, než byl řečený M byť jen zábleskem v blankytu brooklynsky modrých očích své mamá (tehdy ještě nestydaté panny)) kdysi sepsal zapomenutelnou disertaci s názvem Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty.

Tak to holt tehdá lítalo. Co nevidět už to takhle bude chodit v celém národě.

Takhle chodit, takhle chodit.

Na M v každém případě došlo dost brzo: nikdy to nebyl Muž osudu o nic víc než roleta, kterou i jemné zavrtění prsty otevře & zase zavře, aby dovnitř vpustila plnou záři denního světla, nebo naopak aby uvnitř zavládlo šero (jednoho dne se roleta porouchá, šňůry se zamotají, žaluzie se zkroutí na bok & celý aparát páček & pérek je nutno vyhodit, znovu vynalézt nebo nahradit se vším odhodláním & nevyhnutelností Pokroku, dialekticko-materialistického pochodu Rozumu, Jediného Pravého Atakdále). Ale co s takovým, kdo je neschopen či neochoten Pokroku, Rozumu & Jedinému Pravému Atakdále ustoupit z cesty? Toho lze vždycky vypučovat Õ chachacha.

Zde si drama žádá úkrok stranou, poloniovský moment za závěsem, pohled na celou situaci z úhlu mouchy na stěně: představte si kancelář na Hradě s pořadači & psacím stolem, nad nímž se s uchem přilepeným k telefonu krčí M-ova nemesis, otcovská náhražka (takříkajíc), uzurpátor královských výsad, Klaudius k jeho hamletovskému otci, satyr k Hyperionovi, muž vyslaný ne k jeho chvále, nýbrž k pohřbu jeho (Stalinova loutka, Kléma Gottwald), připisuje svou přezdívku na kupku zatykačů & při tom si prozpěvuje:

Když jsem já šel do světa,
maminka plakala říkajíc:
Aťsi sejmeš skopčáků sebevíc,
důležitá je obrodná osvěta.

Tak jsem se spakoval, čapku si oprášil,
a pelášil, utíkal, co mi jen dech stačil –
našel si hnízdečko útulné
a čekal, až se to přežene.

V klopě růži jak Božena Němcová
psalo se léto pětačtyřicet,
my nakráčeli do města Golémova
rudých vlajek moc & ještě více!

Dobrodince jsme navozili
všechny do terezínského lágru –
každého rádoby „vlastence“ pověsili
hnedle na nejbližším kandelábru!

Maminko má, maminečko, já vás tak rád mám!
Buďte bez obav, národ můj, ten já nevydám!
Pro slávu budoucí ho zachovám!
Jak slibuju vám, tak pro národ já udělám!

Přetočme dopředu ke scéně korunovace: Gottwald v prezidentské suitě po stranách s vysmátými kamarádšofty Vladem Clementisem & Rudolfem Slánským – bouchají šampáňo & otvírají kaviár, při tom je baví skupinka malých rudoarmějských roztleskávaček v hnědých šortkách, béžových punčoškách, kozáckých botách – běloskvoucí záblesk statného stehna – prsíčka se jim dmou & kymácejí ve svitu tuctu lustrů. Nějaký chytrolín na natahovacím gramofonu pustil desku Offenbacha, & tak tu máme spoustu vysokých výkopů & bodrých natřásání, vše v dobrém rozmaru samozřejmě – vtípek na účet staromódní buržoazie, zaslepeně popírající dějinné síly, které je právě válcují.

„Vítězství na cestě Revoluce jsme vybojovali!“ hýká Gottwald & pleská se do kolen.

Slánský popadne nejbližší roztleskávačku, posadí si ji na klín & k všeobecnému řehotu & jekotu ji zaštípá za bradavku. Clementis celou záležitost shledává ukrutně zábavnou, ale Gottwald si nadále hýká svou, jako by si ani nebyl vědom, jaký to má všechno dopad na jeho chvíli gravitas —

„V boji proti filištínstvím však neustaneme! I dnes se najdou lidé v úředních pozicích, kteří nemají o duchu Revoluce ani ponětí. Opováží-li se své reakcionářské představy uvádět v praxi, bezohledně se jich zbavíme! Nepodplatitelnými strážci naplnění revolučních cílů jsme totiž MY!“

Další korek šampaňského BUCH!ne & odrazí se mezi lustry, jako kulička v hracím automatu, co sbírá bonusové body, když se jako odnikud vynoří & PLESK!ne jednu rudoarmějskou roztleskávačku přímo do oka – zrzku to na chvíli úplně omráčí, podlomí se jí kolena, rtíky se jí zašpulí jak Mandlové Adině, což Clementise rozchechtá ještě mohutněji. Dost pravděpodobně mu někdo přimíchal něco do pití, ale nikdo nic nedává znát. Co na tom? Na den přesně před třemi lety dostali nacisti kopanec do koulí & poslední demokreténsky zvolený parlament Českoslovnícka prsknul razítko na ústavu 9. května – čímž pomazal nejvyšší & nejsvětější první dynastii Gottwaldovců. Ach ano, je věru co slavit.

Přeložil Tomáš Veselý