Celá léta už tu léta nebyla, a najednou se zas objevila.

Zkouší mou paměť a reflexy.

Reflexy nás všech, kteří byli dlouho zvyklí, že se naše krajina láme na hřebeni hor tvořících blízký horizont. Příliš blízký na pořádný rozběh. Že ji utíná čára vedoucí středem řeky. Příliš brzká na mocnější tempo.

Zkracovala nám obzor. Nutila nás vidět jej v polovině cesty k němu.

Když pak jednoho dne zmizela, zdálo se, že jsme si na nový stav zvykli docela rychle. Jako první se vytratily strážné věže, kotouče ostnatého drátu, pečlivě uhrabaná padesátimetrová plocha po obou stranách, vojáci se samopaly chodící po dvojicích a se psy. Přestali jsme vyhlížet čočky dalekohledů v hustém porostu, která na slunci prozrazovala pableskující prasátka. Na druhou stranu jsme ještě nesměli; toužebně jsme vyhlíželi přes její hrany a představovali si krajinu podobnou té naší zde, domy a v nich lidi hovořící lidským, tedy i naším jazykem, mající lidské, tedy i naše starosti a radosti.

Bylo nemožné pokusit se uvěřit, že by to někdy mohlo vypadat jinak. Tak hluboce do nás vrostla. Stávala se svědkem našich, ve výjimečných případech povolovaných, vždy však ostře střežených odchodů a návratů.

A když se to stalo, nevěřícně jsme omakávali její konec, který už najednou nebyl koncem, nebyl ani začátkem, byl prostě kontinuem, tak jako kdysi za časů, kdy nebyla, kdy tvořila dělicí čáru jinde, tedy zde a tady neexistovala. Udiveně jsme pozorovali své zamlčované sousedy, cítili se, jako by nám rodiče řekli, že máme ještě další sourozence, o kterých jsme dosud nevěděli.

Postupně jsme si zvykli na to, že průniky už nejsou zločinem, že jsou součástí našeho, nyní už beztrestného, objevování světa. Samozřejmých odchodů a návratů.

My, kteří jsme tu dřívější neprostupnou krajinu znali, jsme se cítili jako v ráji. Ti mladší, kteří ji nezažili, brali takový stav jako nezpochybnitelnou samozřejmost.

A najednou se to stalo; vyrostla tady zase. Ne nadlouho, stačilo to však na to, aby nás uvrhla do stavu naprosté beznaděje. Věděli jsme totiž už dlouho, že je jednodušší ji vytyčit, ale daleko obtížnější odstranit. A že i poté funguje jako neviditelný řetěz, který nám dovoluje jen omezený pohyb, vymezený svou délkou.

Abychom příliš netrpěli, soustředili jsme se na město, v němž nám bylo dáno tou dobou setrvávat. Na zdi kláštera, v němž jsme mohli tu dobu přečkávat. Město bylo krásné, úplně jiné, než jak jsme ho znávali ze starých časů. Nádherné budovy klášterního areálu byly opravené, krásně omítnuté a vybavené. Světlé, zářivě bílé interiéry skýtaly přívětivý klid, vlídně k nám promlouvaly a přesvědčovaly nás o tom, že všechno bude v pořádku, jen nesmíme klesat na mysli.

A to přesto, že svou historii vymazat nemohly. Nebo možná právě proto? Dlouhými klášterními chodbami se neslo šumění tichých modliteb, zpěvu a zvuku varhan, a ty zvuky se proplétaly s výkřiky bolesti, se zvuky tupých úderů, ostře znějícími rozkazy a nadávkami, s přerývaným dechem vystrašené bytosti očekávající každou chvíli svůj zánik. Vůni nabílených zdí přebíjel pach plesnivých zdí, příjemné teplo vlhkost a mrazivý chlad vzlínající zdmi, chlad, jemuž se nedalo nijak uniknout. Čas přestal existovat, v jednom okamžiku se odehrávalo vše najednou, jako trychtýřem to stále rychleji proudilo do dezorientované a současně pevně ukotvené mysli hlavy těla sedícího v kostelní lavici jednoho z nejkrásněji vyzdobených barokních kostelů v Evropě. Hranice mysli a těla přestávaly existovat.

Tušila ta srdce bývalou slávu a lesk benediktinského kláštera, krásu krajiny, do níž byly vsazeny barokní klenoty, obrovské kostely, k nimž vedly cesty vroubené křížovými cestami, kříži v krajině, zastaveními chráněnými vzrostlými lípami? Pokud je tušila, konejšila je v jejich utrpení? A pokud ne, dokázala najít útěchu jinde? Svědky vzletu před sebou dodnes vidíme, stopy pádu a následné agonie jsou pomalu zahlazovány. Byla tu vůbec, když o ní dnes ví jen málokdo, když je tak těžké si ji v těch bílých, světlých zdech představit?

A co hranice? Na které její straně stojíme?

(Zpráva o literárním stipendiu v Broumovském klášteře pro České literární centrum, srpen 2020)