Musel bych mít nadání větší než Bach intimity, abych dokázal popsat své vjemy a myšlenky, sílu rozkoše a hloubku ohromení. Dojem, jaký na mě učinilo Corinnino „děkuju“ a vrnění vibrátoru. Ranní červánky, únava, ďábelská Corinnina ústa, střecha připomínající katafalky potažené modrým sametem, lilie, hnědé obočí, měděné vlasy, Tajalli (jak by se ti líbilo se na to dívat, Tajalli), nevysvětlitelné utrpení, strašlivé veselí, slunce na horizontu jako obrovská prdel… Nemám zkrátka dost talentu, abych to popsal…

Naštěstí si uvědomuji, že mí čtenáři po mně nechtějí vysvětlení tajemství vesmíru, ale vzrušení. Abych jim popisoval se skrupulózní ostýchavostí, co se děje, když ho zanořuji do úchvatných úst, a to – jak to ostatně popisují všichni dobří autoři –, jak vše zaplavuje proud semene.

Pornografie je rétorika, v níž „proud semene“ představuje jednu z nejoceňovanějších figur. Můžeme ji obměnit „přívaly spermatu“, pokud ovšem budou zpěněné a hojné.

Uveďme dále, že sperma je vždy bílé a hlavní postavy nemravných příběhů je stříkají do různých otvorů svého partnera. To je ostatně docela zvláštní vzhledem k tomu, že moje sperma je spíše perlově šedé.

Dobrá! Corinnina ústa… Ta coura měla úplnou pravdu. Kouří dobře. Dokonce skvěle. Kdyby se felace studovala na Sorbonně, snadno by získala doktorát.

Jsou ženy, které všechnu práci nechají na vás. Spokojí se s tím, že otevřou ústa a čekají. Jsou příliš pasivní a představují si, že sama skutečnost, že vám dovolí vystříknout proud semene do jejich úst, je zbavuje nutnosti dělat cokoli navíc. Pak jsou ženy příliš aktivní, které s vámi zacházejí jak s kravím vemenem. S vpadlými tvářemi vás nelítostně vycucávají, sají ze všech sil. Corinne, alespoň pokud jde o felaci, je pravou Buddhovou žačkou a sleduje Cestu Středu.

Také mě nenechá zapomenout, že nejsem v její vagině. Toto je, mladé adeptky kouření, důležitý bod. Když přiložíte k ústům honosnou polnici vašeho miláčka a vytroubíte náklad semene, pak rozkoš, která z tohoto aktu plyne, je zároveň intelektuální i smyslová. Intelektuální, protože vzdálenost mezi vaším mozkem a ústy je mnohem menší než vzdálenost mezi ústy a přirozením. Vaše vědomí od neodbytného beranidla dělí jen nepatrný prostor. Dokonce se vám může zdát, že přívaly spermatu (zpěněné a hojné) tryskají přímo do vašeho ducha. Právě to vymezuje felaci od ostatních milostných her a obdařuje ji temným kouzlem.

Avšak, mladé adeptky kouření, ústa plná slin, jež s veškerou něhou přijímají mužský orgán, aniž by jej příliš tiskla, se velmi podobají vagině. Takže pokud si nedáte pozor, vašemu milenci se může snadno stát, že nebude činit žádný rozdíl mezi felací a pohlavním spojením ve vlastním slova smyslu a vystříkne svůj proud semene stejně nevinně do jednoho jako do druhého otvoru.

Corinne kouří jako… chtěl jsem napsat jako profesor z francouzské koleje. Jelikož však schopnost způsobovat rozkoš není aktuálně na programu univerzitních studií, je toto přirovnání nepřesné, a tedy zavádějící. Tedy zpět….

Corinne kouří jako… nic mě nenapadá. Jako květ kouří čmeláka. Tohle přirovnání se mi líbí, neboť evokuje sladkost, něhu a pevnost Corinniných rtů. Inteligentní okvětní lístky obepínající vrchol mé flétny, zatímco její jazyk dráždí dírku a způsobuje drobné chvění žerdi, na níž spočívá její ukazováček.

Pak Corinne trochu pootevře ústa. Právě tak akorát, abych cítil, jak její zuby jezdí po mém žaludu a takříkajíc křesají o křehkou kůži, již obvykle pokrývá předkožka a která pokrývá úžlabinu oddělující žalud od zbytku penisu. Zároveň z jejích útrob vychází vlahý dech zahalující žalud, a když opustí Corinnina ústa, velmi jemně laská kořen mého penisu. Corinne zaklínila můj penis mezi jazyk a patro, takže nemůže postupovat dál. Tlačím jej dál. Její jazyk vytváří kolébku. Nořím se do této kolébky a znovu se tlačím dopředu. Kolébka se mění v hada, vrtí se, pokrývá slinami, svíjí se a znovu mě tiskne k patru a nutí opět se probíjet dopředu.

Dosáhl jsem až na konec. Corinne se mi čelem opírá o břicho, nos zabořený do ochlupení. Z jejích úst vystupuje můj zářivý penis. Nořím jej a vytahuju. Nořím a vytahuju.

Vynořuje se mi podoba Tajalli. Připadá mi, že její rty splývají s Corinninými. Chvěju se dvojí rozkoší: laskáním živého jazyka a jazyka-fantomu. Smutné „proč“ mísí kapku jedu do mé rozkoše. Tajalli se svým pláštěm z bílé kůže, vlasy Gorgony a se svou knihou. „Chtěl by ses milovat s nějakou jinou ženou?“ Tajalli se svým kluzkým hlasem, který vyvolává představu hada.

Už se úplně rozednilo. Obloha se zatahuje. Mraky jako obrovské pantofle drtí slunce plstěnými podrážkami. Vrnění vibrátoru se ztrácí v hluku ulice.

Napínám sluch. Nic. Zmateně se podívám přes rameno a vidím, jak Corinnina ruka tančí na jejím pohlaví. Přístroj leží vypnutý na koberci.

V hnízdě mých útrob bzučí včelí roj. Úl se zvětšuje a barví do ruda. Včel je stále víc. Jsou temné, nespočetné, hrozivé. Úl je už neudrží. Stěna se sinalým praskotem puká. Včely vylétají.

***

Vynořuji se. Nebo spíš padám. Padám z minulosti do přítomnosti. Z Corinniny mansardy do svého pokoje. Noční přeludy v denní šedi. Corinnina štěrbina. Myslím na Corinninu štěrbinu. Pták mi povstává.

Koš je plný stejně jako popelník. Na podlaze i na stole se vrší stohy knih. Na zeď jsem pověsil plakáty hippies, velkou fotku Raquel Welchové a velkou fotku Gurdžijeva. Na divan jsem hodil své nejcennější vlastnictví, lví kůži.

Opřu se o loket. Je osm hodin. Je třeba vstát a pustit se do práce. Zatraceně. Pornografie může počkat. Ostatně, nejsem z těch autorů, které nakladatelé vítají s otevřenou náručí. Nemám onen pověstný cit pro míru, kvůli němuž ve Francii ničeho nedosáhneme. Vyjadřuji se přesně, což zaručeně vyvolává „spravedlivé rozhořčení“ ze strany těch, které novináři spojují s Mocí s velkým M, velkým a strašlivým jako zemětřesení.

Neřeknu například, že mě rozrušila vzpomínka na noc strávenou s Corinne. Řeknu, že myslím na její štěrbinu a povstává mi pták. Bontón zkrátka není mou silnou stránkou.

Můj pták si v poklopci bere hlavu do dlaní. Ruka už je u něj. Představuji si Corinne, jak se svléká donaha. Její obdivuhodný zadek. Pták šeptá: Chci, abys mi to udělala. Ne, říká ruka. Ale jo, odporuje pták. Udělalo by mi to tak dobře. Corinnina prsa, její břicho. Ne, říká ruka. Pták si stojí na svém. Jako dítě, kterému nechceme dát bonbon. Corinnino přirození a její úchvatné houští. Jeden prst, říká ruka, víc ne. Dva, na to pták. Corinnina štěrbina, houbovitá, sirupovitá, ochlupená a šeplavá štěrbina.

Nač to skrývat? Byl jsem zasažen. Zasažen, jako se to doposud nepodařilo žádné ženě kromě Tajalli, a jak jsem myslel, že se to poté, co tato děsivá kouzelnice beze slova zmizela, už nikdy nebude moci stát.

Touha po milování s Corinne, tím nejjednodušším, nejbanálnějším a nejnudnějším způsobem prostě strčit ptáka do její vaginy a úplně normálně jí to dělat, jako to děláme jakékoli kurvě, tato hloupá touha mě stravuje, jako může stravovat člověka nějaká zvláštní a komplikovaná neřest.

Jsem ve stejné situaci jako Sadovy oparukovaní maníci, kteří ke skutečnému štěstí potřebují hovno a krev, svrchovaný záblesk, anebo jako ty buzny, co nemají ani floka a žádný milosrdný klacek jim nechce polechtat řiť. Lucifer Jáon v tom byl až po uši.

***

Mentální prostor se zatím nepozorovaně zalidňuje a vybarvuje. Vidím kupy vlny, jež ze všech stran protínají duhově zářící nitě. Jejich křížení vytváří síť, jejíž oka se pozvolna utahují. Síť postupně získává Corinniny rysy. Zatáhla se. Tvář je stále zřetelnější. Na rtech se třepotá rosolovitá hvězda. Corinne si jazykem přejíždí rty. Je celá průzračná. Padám do snu.

Sním, že Corinne sedí nahá na okraji postele. Zdá se mi, že spím (to se přeci někdy stává, ne?) a nemám ani tušení o Corinnině přítomnosti. Zdá se mi, že jsme vprostřed zimy. Proč? Prostě proto. Počasí se podobá programu francouzské veřejné televize. To znamená, že je příšerné. Zdá se mi, že se nacházím v temném pokoji. Hodně temném. Zdá se mi, že okenice jsou zavřené, záclony zatažené. Radiátory sálají (to je nutné, Corinne je nahá). Z temnoty vylézá krokodýl, který je stolem, obrovská tlama, která je lampou, a dřepící lev, který je křeslem. Corinne sedí na okraji postele. Zdá se mi, že o ní nevím a jsem ponořen do spánku hlubšího než Kantova filosofie.

V Corinnině dlani oddechuje křehká a vlhká koule. Spíš vrní. Přetéká tmavým medem a silou. Některé její části jsou omšelé, jiné vyleštěné. Některé jsou žilnaté, jiné svraštělé. Mám-li říci vše, pak je těžké si představit něco ošklivějšího. Podle Corinne je však hezká a dojemná. Corinne je mešuge. Představuje si, že až bude ejakulovat, strčí si ji do pusy.

Prostor se plní hnědými, šedými a modrými skvrnami. Skvrny se neustále roztahují a smršťují. Když se zaměříme na nějaký objekt (třeba na Corinninu ruku), pak se skvrny rozdělují a prskají. Stěny a nábytek jsou pokryty prachovým peřím. V koutech jsou nánosy hustší a zkadeřené. Nábytek se obírá temnými myšlenkami. Vzpomíná na Potopu a oplakává miliony mrtvých.

Začínám se vracet (sním, že se navracím) do svého pozemského těla, vnímat (sním, že vnímám) Corinninu ruku a erekci.

Corinne poslouchá. Neposlouchá ušima, ale konečky prstů a břichem. Postel se třpytí. Pták se mi vzdouvá a kalí. Duní. Vydává tíživý, monotónní, dutý zvuk připomínající noční dunění vzdálených vlaků nebo bouří. Temný zvuk.

Corinne by ho určitě zřetelněji slyšela svými rty. Místo toho na chvíli přestane. Dunění teď zaznívá i z útrob. Pták se vypíná. Nadzdvihuje Corinninu ruku. Jeho prohnutí se snoubí s prohnutím dlaně. Koňská šíje, běží Corinne hlavou. Má pocit, že jí příliš těžká prsa brání v dýchání. Že stěny její vaginy jsou z rohoviny. Koňská šíje, běží Corinne hlavou. Trochu roztáhne kolena. Proud vzduchu přivál na vnitřní stranu jejích stehen růžové plátky.

Penis mám stále objemnější a méně pružný. Corinne vytvoří spojením palce a ukazováčku kroužek. Sevře jím žalud, zatímco ostatní prsty nechá volně spočinout na zbytku penisu. Nyní již vertikální a tvrdý penis vyzařuje olovo. Corinne se sklání. Šedé, hnědé a modré skvrny se rozdělují a prskají. Není mezi nimi vidět volný prostor. Corinne se ještě víc sklání. A je to tu. Shromažďuje slinu, plive. Sním o tom, jak Corinnina slina stéká po mém penisu a jejích prstech a jak mi ho honí.

***

Chytím ji za zápěstí a přinutím povolit sevření. Corinne si klekne na kolena. Povlečení šustí, vnímám sinalý závan. Rošt rezavě mňouká. Ve stínu se tyčí obrovité A. Corinne stojí na posteli a svírá mi hlavu kotníky.

Zdá se mi, že její nohy jsou vysoké jako věže. Tyčí se ke stropu s děsivou vznešeností. Noří se do temného ticha se zvlněnými obrysy. Její tvář jakoby vykreslenou uhlem ode mne dělí nepřekonatelná vzdálenost. Oči plavou v bledém prostoru. Gagátový útes mi zakrývá ústa. Neurčitě pomýšlím na rozsvícení. Ale Corinne si dřepne.

***

Teď už nevidím nic. Corinne přitiskla břicho na mé čelo, stydkou kost na můj nos, stydké pysky na má ústa a stehna mi přiložila k uším. Oslepuje mě, ohlušuje a dusí. Zabíjí mě. Vzpínám se a odtlačuji ji. Maličko se nadzdvihne, abych se mohl nadechnout. Začíná dlouhé rozjímání.

Chlupy jejího pohlaví jsou drsné a – jak to říct? – nevraživé. Corinne je otírá o mou tvář s určitou hrubostí. Nelaská mě, ale trestá. Její pohlaví je jako válec pokrytý křovím. Křoví mě škrábe, lechtá a píchá v nose i v ústech.

Tady máš, ty bídáku, jen si dej, mručí.

V jejím přirážení se objevuje jakási mrzutost. Já si zatím kradmými doteky udržuju erekci.

Ne snad že by Corinniny pohyby oslabily mé vzrušení. Avšak v této pozici nejsem ničím jiným než hlavou. Zbytek mého těla se vznáší opodál. Všechno vnímání se soustředí v hlavě. V mých zhmožděných rtech, rozmačkaných tvářích a zdeptaném nose. V této tiché a náruživé bolesti.

Volnou rukou se dotýkám Corinnina pohlaví, onoho nekonečně citlivého místa mezi pohlavím a řitním otvorem a samotného řitního otvoru. Corinne sténá.

Houštiny na jejím pohlaví se pod mým jazykem rozestupují. Vprostřed vlhkých chloupků objevuji měkké předivo vonící řasami a mýdlem. Zdá se mi, že Corinne již tolik netíží. Miláčku, běží jí hlavou, miláčku. Předivo se rozestupuje. Mé rty se dostávají na hedvábnou pláž. Obestupují drobný výčnělek. Ach, běží Corinne hlavou. Ach.

Drtím jej rty. Saju ho. Corinniny šťávy se mísí s mými slinami. Saju je. Před očima mi plují chobotnice a medúzy. Vzájemně se prostupují, zvětšují a rozpouštějí v modrozeleném světle. Saju ze všech sil. Do úst mi vnikají listy vodních rostlin, tučné, křehké, poseté rosou a modří. Jazyk jimi proplouvá jako ryba. Znovu nalézá klitoris. Ach, běží hlavou Corinne.

V nějakém jiném světě – v úplně jiném světě – se začne řezavě smát odporný gnóm. Telefon. Sen se roztříští na kousky jako skleněná socha. Já také.

Když nás z podobného snění vyruší zazvonění telefonu a když se vás pán na druhé straně telefonu zeptá, zda jste ona paní, o které jste v životě neslyšeli, a když onen rozezlený pán soptí: Ale jste přeci KLItoris 69-69, zatímco vy jste, jak každý ví, VARle 69-69 a ne KLItoris, a když onen pán, jemuž jste to sdělili, zavěsí a zachroptí: „Kurva!“, pak nevím, co uděláte vy, mí neodhadnutelní čtenáři, ale zato vám řeknu, co dělám já: Myslím na Hitlera.

Hitlera, mého miláčka, roztomilého Hitlera, Hitlera s vojenskou čepicí s kšiltem ve tvaru banánu, Hitlera s napřaženou rukou. Hitlera zanořeného až po kolena do asfaltu svých holínek. Růžového, nahého Hitlera, skotačícího s květinou v ústech a s květinou v zadku, Hitlera stojícího, sedícího a ležícího, Hitlera v letadle, ve vlaku a na lodi. Hitlera kadícího na toaletě.

Počítejme. Hitler se dožil zhruba padesáti let. Řekněme, že vyprodukoval 100 gramů hoven za den. Dobrá, celkem vzato se jeho osobní příspěvek k našemu fekálnímu bohatství nevyšplhal výše než na dvě tuny (zaokrouhleně). Dvě tuny hoven. To není moc. Neměli bychom se lidí ptát na jejich věk, ale na jejich exkremenciální kvocient.

Hitler na toaletě. Kalhoty u lýtek, vraští čelo. Tlačí. Vánek mu nesmělým vlahým jazykem hladí zadek a pohlavní orgány. Jako všichni, i on si na záchodě rád čte. Loktem se opírá o kolena, listuje knihou – no vida! Kartouza parmská, kdo by to byl řekl. Toho rána má však mírnou zácpu. Tlačí. Žbluňk. Drobný ořech padá ze zadku do vody.

Teď už se ale musím pustit do práce a dokončit Bbídáky. To je ale název. Nepřekypuji dnes ráno právě skvělou náladou, ale přesto se válím smíchy, když si představím tváře Lidí s velkým L, až tuhle knížku spatří za výkladem. Bbídáci. Opravdu, tento název je hoden mého nečistého nadání.

V kuchyni si připravuji čaj s máslem a špetkou soli. Tento recept pochází od mého nesmírného přítele Jupitera Labougnea, který byl kdysi z lásky k Pradžňá Páramitě v Tibetu. „Vesmír,“ tvrdí Jupiter Labougne, „je kilo čerstvého a inteligibilního špenátu.“ Kouřící misku si přinesu do ložnice, jež je také místem, kde pracuji (tedy spíš „pracuji“). Sednu si ke stolu. Můj pohled padne (jako kámen, samozřejmě) na rukopis. Nořím se do vln textu.

Čím je obraz pitomější, tím víc se mi líbí. Nořím se tedy do vln textu a s jistým pobavením zjišťuji, že v tomto příběhu nic (literárně vzato) „příznačného“ neumožňuje rozlišit mé nedávné snění od „historických“ částí. Takto popsané se oneirické dobrodružství Lucifera Ilji podobá jeho skutečným příběhům stejně, jako se poskok nějakého podnikatele podobá hrdinovi pracující třídy. Čtenář absolutně nemůže tušit, zda Corinne skutečně existuje, zda jsem se s ní seznámil a vyspal, zda je skutečně nadšená z vibrátoru a zda jsem si celý tento příběh nevytáhl (jako svůj ocas, pochopitelně) ze zářivého poklopce své imaginace.

Hmmmm.

Tento objev mi vnukl nápad. Vždyť kdo mě konečně nutí říkat opravdu? Pokud je pravda smutná (a pokud jde o můj vztah s Corinne, pak je opravdu příšerně smutná), kdo mě nutí ji sdělovat? Určitě ne Éric Losfeld. Tak snad Gurdžijev? Pochybuji, že by Gurdžijev schvaloval pornografii. A kdybych si trochu zalhal? Kdybych namísto toho, jak se věci odehrály, je vyprávěl tak, jak by se mohly nebo měly stát? Ó pornografie! Neukojitelná a stále vyvěrající Múzo. Zvysoka kašlu na kvalitní literaturu a zásady kompozice a všechno to haraburdí. Nic mi nebrání vložit do Bbídáků zcela vymyšlenou kapitolu.