Milé čtenářky a milí čtenáři,

Víte, co se děje, když žena zvedne sukni? Zvedá se opona nejstaršího divadla na světě, praví lidová hádanka a dodává, že se tam vejde jen jeden divák a ještě musí stát. František Halas to viděl podobně: ,Dejte té slečně Nobelovu cenu / za gesto, jímž zvedá sukni svou, / ale ta se dává jen básníkům, / kteří nic podobného nesvedou.‘

Tak začíná lahůdkový esej spisovatele a kritika Jana Nejedlého, nazvaný „Komu vášeň v srdci hárá…“ a dedikovaný, považte, „multiorgastické Karin z Chomutovska“. Najdete ho v tomto čísle spolu s mnoha dalšími dobrotami rozmanitých chutí a vůní. Jednou z těch opravdu specifických je „Pár poznámek na hovno (hlavně v české poezii)“ kritika a publicisty Radima Kopáče neboli esej nazvaný „Budu s tebou psáti sprostá slova…“

Doporučit si dovolím také anketu zakončenou „apropriovaným“ vorvaním výstřikem básníka Ondřeje Hanuse nazvaným „Královna mokrého království“. Ne všichni oslovení však chtěli do ankety přispět. Hned tři zralí básníci zvučných jmen nám odpověď na otázku, zda někdy jejich tvorbu inspirovala pornografie, k naší lítosti odepřeli, ačkoli do takové inspirace lze v díle každého z nich s jistotou zabodnout ukazováček. Že nechtěli, je samozřejmě zcela v pořádku. Co mě však zaujalo, byla volba slov oněch odmítnutí. První suše utrousil: „Co je komu po tom.“ Druhý byl vstřícnější: Prý věc objasní později – „ve svých pamětech“. A třetí na to šel rovnou přes eschatologii: Odpoví rád – „ale až po smrti“. (Teď mě napadá, že možná myslel po té malé.) Tyto odpovědi dávají každopádně tušit, že jsou v tvorbě oblasti, kde se mohou cítit lehounce nesví i ostřílení matadoři.

Kdo se ale nesvůj určitě necítí, je hlavní host tohoto čísla, spisovatelka, autorka písňových textů, zpěvačka a akordeonistka Hana Lundiaková. Troufám si říci, že paní Hana umí psát o jistých věcech jako v české kotlině málokdo. Její senzualita ctí tajemství a vice versa. Rozhovor nazvaný „Erós je pro mě mysterium“ s ní vedla básnířka Jana Orlová.

Velmi mě také potěšilo zamyšlení básníka Zdeňka Volfa, obzvláště pak následující pasus:

V sázce, zdá se, zdaleka není nepřijetí vlastní tělesnosti, neschopnost se odvázat, vysvobodit z purismu doby a podobně, což jsou pravidelné argumenty v předmluvách/doslovech z erotických tisků. V sázce je rovněž možnost okorání, vyhoření a vpravdě ztráty životodárné obrozující potenciality milovat.

Co dodat? Snad už jen, že život nesestává toliko z covidů a vrbětic a ne všechno lze dělat s rouškou, pokud to má za něco stát. Číst nahlas poezii například.

Přeju vám (nejen) čtenářsky vášnivé léto a na shledanou v září!