Téma toho čísla Tvaru je „mezi uměním a pornografií“, začnu tedy zpříma. Co pro tebe znamená erotika, erotika v literatuře? Co tě na tom tématu přitahuje? Je to bezesporu důležitá součást tvé tvorby…

Erotika v literatuře zajímá myslím každého, mě zajímá erotismus literatury nebo vůbec umění. Abych to specifikovala, na literatuře mě zajímá rozkoš z četby. V jedenácti letech, kdy jsem poprvé četla Walta Whitmana, ačkoli jsem mu pořádně nerozuměla, jsem poprvé zažila to, čemu se říká rozkoš z četby, z textu. Ten zážitek byl natolik silný, že se při něm spouštěly fyziologické reakce… byl to skutečný iniciační zážitek. Stébla trávy, byl to Vrchlického překlad, taková obrovská bichle, neskutečně intenzivní zážitek pro malou holku. Pak jsem to strašně moc vyhledávala a až do osmnácti jsem brutálně ležela v knížkách, a snad nějak podvědomě si vybírala ty, které mi způsobovaly tuhletu rozkoš, a ty, které to neuměly navodit, tak jsem vlastně ani nedočetla, a tak to mám dodnes.

A kde podle tebe leží hranice mezi erotikou a pornem?

To je těžká otázka, protože u pornografie má hranici každý někde jinde… Jsou lidi, kteří běžně dostupnou pornografii berou jako hrozně soft a je to pro ně nezajímavé. Pro mě osobně je pornografie metoda zobrazování, která je primárně určená k tomu, aby navodila rychlé vzrušení a ukojení. Nic víc. Takže pokud bych vyhledávala pornografii, tak proto, abych si to rychle odbyla, ne proto, abych si něco vychutnala. Pornografie je někdy vtipná, tragikomická, někdy je zajímavě estetizovaná, třeba věci z oblasti BDSM, ale osobně jsem zatížená na erotiku, na křehkost, intimitu a vjemy, které se jen těžko předávají jakýmkoli uměním či médiem. Erós je pro mě mysterium.

Možná nejde o konkrétní dílo, ale jak k němu čtenář (případně divák) přistupuje. Například když někdo čte Markýze de Sade nebo Walta Whitmana s tím, že se chce rychle uspokojit… je to jen jedno z možných čtení.

Obyčejně lidi Whitmana vyhledávají úplně kvůli něčemu jinému, aby nevznikla nějaká mýlka… K tomu by ti poskytl nejzasvěcenější výklad můj úžasný kamarád Ondra Skovajsa, Walterův veliký znalec a překladatel a taky odborník na orální kulturu, sběratel lidovek a písní minorit tady u nás. Jinak asi ano… Když čteš Sadeho potřetí, tak už tam vidíš jiné věci a třeba tě to ani nemusí primárně vzrušit, hledáš v tom filosofii. Musím říct, že porno ve mně vyvolává silnou existenciální úzkost… takže ho primárně nevyhledávám, což ovšem neznamená, že nemám doma malou sbírku krásných pornografických knih…, ale psané slovo je prostě hodně odlišné médium, než jsou filmy. Před slovy ještě jakžtakž utečeš. Před obrazy, neřkuli klipovitými, už je to horší. A jak začnou brzo nudit a opakovat se!

Použila jsi slovo erotismus – znáš Georgese Batailleho a jeho teorii erotismu jako transgrese?

Znám, ale nemám žádný teoretický background, nejsem člověk, který by se k tomu mohl zasvěceně vyjadřovat, jsem fakt diletant, i proto třeba už ani nepíšu recenze knížek nebo hudby. Vliv George Batailleho u mě určitě je, upřímně se přiznám, že z jeho próz Příběh oka a strašlivé knihy Matka jsem svého času byla dlouhodobě perplex. A to se mi moc nestává. Navíc jsem půl roku žila v Paříži a mohla nasávat tu specifickou atmosféru. Temné stránky života a to, co je na okraji, bokem, upozaděno, případně odkopané, odmítané většinou – to mě fascinovalo a tíhla jsem k tomu už odmalička. Chodívali jsme na smeťáky, skákat na panelech, na stohy slámy, procházeli zbořené stavby, motala jsem se v teletníku, pozorovala krávy a dojnice s vidlemi, taky býčky, a u nás na zahradě si hrála s kluky na vojáky anebo jen civěla na slepice, na ty jejich divné oči a stojky na jednom pařátku. Později, možná i v důsledku čtení toho Batailleho a Zoly a Dostojevského atd., jsem byla spíš věčně civějící a nasávající fatalista, což už mě naštěstí pustilo, tedy ten fatalismus.

Zajímalo by mě, jestli by četba dejme tomu tvého Černého Klaruse měla být vzrušující? Nebo jak by se měl tvůj „ideální čtenář“ cítit?

Pro mě je důležité (s tím knížky píšu), aby vzbuzovaly emoce a zároveň maličko i nauzeu. Moje texty by měly vyvolávat fyziologické reakce, nemyslím tím přímo vzrušení, ale třeba naštvanost nebo pláč, prostě aby to s člověkem něco sakra dělalo. Aby z toho textu vyšel pozměněný, a ne si tam zase pouze něco potvrdil. Pár lidí to třeba vůbec nezasáhlo, případně mi řekli, že se jim to líbilo jako svého druhu poezie, ale nedotklo se jich to stran erotiky. Je to prostě dost vanilkové… Někdo byl naopak fascinovaný… Ale s Černým Klarusem mám spojenou jednu unikátní, úžasnou věc. Dva roky po jeho vydání jsem dostala sáhodlouhý e-mail z Německa, ve kterém mi jeho pisatelka vyjádřila poděkování. Psala, že kdyby si nepřečetla Klaruse a ještě pár mých povídek z knihy Vrhnout, nikdy by se jí nenarodilo dítě. Měla za sebou řadu traumatizujících potratů ve vysokém stadiu těhotenství, snad sedm, šílené…, byla už zcela rezignovaná a také dlouhodobě odmítala svého muže. Svěřila se mi, že moje texty v ní probudily chuť znovu žít, touhu znovu se milovat a odvahu zkusit ještě štěstí s miminkem. A tehdy se to prý povedlo. Narodil se jim krásný zdravý syn. Ten dopis jsem obrečela a dnes vím, že i kdyby to moje psaní k ničemu nebylo, tak pro tohle má smysl…

Při čtení Černého Klaruse jsem si vzpomněla na knihu Tereza filozof. Láska v době libertinů (autor Boyer D’Argens). Jaký je tvůj vztah k historickému libertinství a potažmo k současnému, pokud tedy něco takového podle tebe existuje?

Asi nemůžu říct, že k němu mám vztah, protože to vlastně neznám, ale jsem samozřejmě hodně liberální člověk a jsou mi sympatické subkultury, které jsou subverzivní a dělají něco, co běžná společnost nepřijímá nebo se na to dívá skrz prsty anebo se tomu vyhýbá. Takové věci otevírají často brány k nevědomí nebo prostě ke stavům mysli a těla, které jsou strašně zajímavé a důležité a mnohdy třeba i katarzní a léčivé, nebo naopak i nebezpečné. Starou libertinskou literaturu jsem svého času docela četla, právě z toho důvodu, že to otevírá nové světy. Já osobně stojím ale mimo veškeré skupiny a organizace, jsem solitérní asociální jezevec a pavouk a chodím akorát tak na pivo mezi muzikanty, na koncerty a občas i na experimentální divadlo. Takže mám asi spíš blíž k autismu než k libertinství.

Jak se práce s nevědomím „propisuje“ do tvé tvorby?

Píšu hodně živelně a bez autocenzury, někdy se taky zpětně divím tomu, co jsem napsala… Občas si říkám, jestli už to není moc drsné, ale zatím se mi nestalo, že bych něco musela opravdu cenzurovat a nepustila to ven, použiju všechno. Nevědomé věci je zpětně pár lidí schopno dohledat, s něčím propojit, občas se to poštěstí i mně samotné: To samozřejmě nejsou recenzenti, ale někdo z mých blízkých, někdo, kdo mě opravdu zná. Moje psaní má někdy blízko k automatickému psaní, prostě pokud se dostanu do nějaké zvláštní úrovně vědomí, dostanu se „do hladinky“, do rauše, tak prostě jedu dvě, někdy i čtyři hodiny v kuse a píšu bez zastavení, neberu telefony, vypnu veškerý vnější svět a nenechávám se rušit. A tyhle ponory do tvorby jsou úžasné, protože se dostaneš možná i do nevědomí, možná i třeba do toho kolektivního, jungiánského nevědomí, nevím… Nevýhoda je, že po takovém rauši bývám dost grogy. Něco za něco… Blízké jsou mi ale taky ideje magického myšlení. V tom jsem hodně už od studií na bohemistice potrefená fenoménem Alejandra Jodorowského. Když jsem zhlédla jeho film Svatá hora, naprosto jasně jsem věděla, že teď už budu ke světu přistupovat jinak. To byl můj první a asi taky jediný velký filmový šok, ale velký životní… Před rokem jsem navíc redigovala Jodorowského paměti přeložené ze španělštiny [Tanec reality (Malvern, 2020); přeložil Miroslav Jindra, pozn. red.]. Nadřela jsem se na tom jako kůň, ale hodně věcí mi u té biografie došlo. Nakonec jsem si říkala, že je to takový můj brácha nebo děda. Prostě jsou mi jeho myšlenky nesmírně blízké.

Mám to s tím psaním podobně, ale zpátky k Haně Lundiakové… Na tobě je zajímavé mimo jiné to, že se v tobě pojí schopnost se vyjadřovat skrze hudbu, text, malování… Jazyk používáš dominantně, ať už v beletrii nebo v písňových textech. Co pro tebe jazyk znamená?

Každá myšlenka si najde své médium. Jsou záchvěvy, které jsou příliš křehké a které ani nelze uchopit slovy (nebo toho ještě nejsem schopná) a potom vzniká hudba… Takže před slovy je hudba nebo tón nebo zvuk nebo hluk. Chtěla bych umět skládat symfonie… Skrze hudbu dokáže člověk předat něco subtilnějšího a zřejmě to taky jde hudbou jednodušeji. No a jazyk, slovo, to je hrozně tenký led. Když píšu, tak si připadám jako nezodpovědná osoba, připadám si drze, že používám slova a vymýšlím příběhy nebo cokoli zachycuju… mám úctu vůči tichu, vůči moudrosti, vůči vyššímu vědění a vědomí, kdy nemusíš nic říkat a vše je zcela zřejmé. Proto mě vždycky fascinovalo výtvarné umění nebo balet, protože tam není slovo třeba, obrazy mlčí a zároveň říkají hrozně moc. Takže když používám jazyk, tak to nějakým způsobem tryská, ale já jsem ten hudební nástroj nebo ten hráč, který to celé moduluje a obrábí. Cítím, že s tím musím nakládat opatrně, a taky cítím velkou pokoru vůči jazyku, respektive lidské řeči.

Jaké je podle tebe specifikum a přínos používání hovorového jazyka v umění?

Hovorová, nespisovná a slangová čeština… to je strašně důležité. Pokud se nebude v literatuře používat, tak si vůbec nedovedu představit, co se s jazykem, řečí a myšlením může stát. Myslím, že vysušená podoba spisovné češtiny není dobrá, že by z toho nakonec mohly vznikat knížky, jako vznikají v Americe, prefabrikáty. Knížky, které z velkého procenta vyrábějí redaktoři a vznikají Baťa-cvičky, jedna bichle jako druhá. Nespisovná řeč vychází z těch nejobyčejnějších vrstev, je v tom syrovost a surovost světa. Nesnáším všechny ty komfortní umetené uličky, falešné zlaté klícky, v nichž si jejich obyvatelé dobrovolně nechali ukrást identitu ve jménu žrádla, komfortního bydlení, povrchnosti a zaručené sterility. Prefabrikáty považuju za zlo v literatuře, umění, i v životě… masa a dav vždycky budily hrůzu, důsledky stádního myšlení jsou děsivé. Podvědomě to víme, ale je těžké se nepřipojit. Haha, to jsem zas chytrá jak rádio!

Co ty a výtvarné umění? Vím, že jsi dřív fotila, teď tady na zdi vidím čerstvě namalovaný obraz…

Během pandemie jsem začala po dlouhé době znovu malovat a co je na tom vzrušujícího kromě toho, že je to ruční práce… Vrátila jsem se k malování obrazů, zátiší a prostých předmětů… k vzrušující všednosti… Potřebovala jsem ticho, uzemnit se, vrátit se k sobě, do sebe, schoulit se, odpočinout si, uchránit se před vnějškem, zastavit se i bilancovat. Zároveň jsem zjistila, že je to nejvíc obnažující médium, což mi hodně pomáhá získat nadhled nad psaním knih a hudby. No prostě arteterapie.

I když tvé knížky nejsou jenom o erotice, je v nich zastoupena silně. Setkala ses někdy s negativními reakcemi? Vzpomeneš si, co nejhloupějšího ti někdo řekl nebo napsal, co tě pobavilo nebo rozesmálo?

Pořád mě nepřestává udivovat, když je někdo pohoršený, to je opravdu komické. A taky mě nepřestává udivovat, když lidi vyvádí z míry použití sprostých slov. V knize Hyena, kterou teď píšu, budou hodně… mám k tomu i rukověť, Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého. Ten jsem koupila synovi, když začal nosit ze školy poznámky, že používá sprostá slova. Tak aby si jejich zásobu ještě rozšířil a uvědomil si, že mluvit sprostě bezúčelně je otrava a nuda. No a pak mě pobaví a někdy i naštve, když se někdo domnívá, že pokud máte v knihách erotické scény, jste otevřená jakékoli komunikaci, která se týká erotiky. Mezi muzikanty se těmhle predátorům říká „vošousti“, mezi literáty nevím. Každopádně těm se obloukem vyhýbám. Ale musím říct, že mě se lidi obecně vlastně spíš bojí, zvlášť když si nasadím brýle, takže si ke mně nikdo nic nedovoluje. A kdyby, tak mu ji natáhnu, nebo někdo z kamarádů. V kapelách jsem měla to štěstí, že mě kluci vždycky opravdu chránili před vetřelci. V Rudovousu, ve Třech sestrách i v Kaspar von Urbach.

A co tě naopak překvapilo pozitivně?

Velice mě potěšilo, že když vyšla moje první knížka experimentálních próz (nebo básní v próze nebo prostě povídek), kritikové i čtenáři zmiňovali rozkoš z četby, přestože to nebylo nijak erotické, erotizované, ale šlo jim čistě o dikci a rytmus jazyka. To je pro mě jako pro autorku největší pocta, to, že se čtenáři napojí. Důležité je pro mě to spojení, jazyk a zvuk, odkazuje to k úplně prvotnímu, orálnímu předávání myšlenek a příběhů, zpěvu, vyprávění pohádek nebo pověstí a vlastně k tomu, že lidské tělo četbou může rezonovat, být (si) blízko. Lidský hlas je ten nejsilnější lék. Možná i proto teď roste obliba audioknih…, třeba to není jen pouhý komerční trend či nutnost… I když si člověk sám čte nahlas, tak je to úžasné. Na psaní, literatuře a na četbě mě baví to, že se člověk dostane k až prvobytným věcem, k atavismům.

Jak si vybíráš témata, o kterých píšeš? A jak to bylo specificky u Co je ti do toho? Jak tě napadl motiv lásky mezi třináctiletým a třiatřicetiletou? Čerpáš třeba z příběhů, které ti někdo vypráví? Je to tvoje fantazie? Nebo rozvíjíš žitou realitu ad absurdum?

Konkrétně u knihy Co je ti do toho je báze postavená na příběhu jedné mé známé, která se jako učitelka zamilovala do svého studenta, dokonce spolu mají dítě. Přišlo mi to natolik fascinující, že jsem na to nabalila celý příběh a knihu. Sama jsem žádné takové okouzlení, natož vztah, nezažila. Ona mi nevyprávěla žádné detaily, to jsem si dotvořila, fantazie se sama rozjede… Jakmile mám takový příběh, který se ke mně dostane (zhusta se stane, že mi ho lidi opravdu vyprávějí, existuje typ lidí, kteří si ze mě dělají vrbu či psychoterapeuta), tak se to v hlavě už samo přetváří a formuluje. Mnohá témata a motivy napojuju i ze svého života. To by jinak nebylo uvěřitelné. Nebylo pro mě těžké se do hrdinky vžít, přestože nejsem pedofilní, ale vím, že někteří kluci nebo holky jsou nádherní už v jedenácti letech a jsou prostě přitažliví a myslím, že na tom není nic světoborného, zdrcujícího ani tabuizovaného, pokud jim někdo neubližuje. Prostě sexualita se projevuje u některých lidí už velice brzo a mají první zkušenosti velmi brzo, takže na tom není vlastně nic skandálního. V dnešní době se to děje, přestože jsou pod zákonem, ze svého okolí znám různé příběhy tohoto typu. Ale jak jsem říkala, své ke svému. Jakožto autorka musím umět překročit hranice. Pokud nechci psát selanky.

A co se týče nové knihy, kterou právě píšeš, prozradíš trošku, o co se bude jednat?

Kniha, kterou teď píšu a ze které jsou úryvku v tomto Tvaru, se jmenuje Hyena a je to příběh, který mi v SMS popsal jeden člověk. Kniha není jeho příběhem, ale jeho příběh byl natolik silným impulsem, že jsem to musela ztvárnit. V textu je to totálně hyperbolizované. A jsou do toho zase zanesené motivy, které se mi mihly před pár roky. Pokouším se tam zachytit příběh zrození domácího násilí, sadismu, násilí, kterého se člověk dopouští na druhých, i na sobě, a taky zneuctění, kdy člověk byť třeba nechtěně, ale prostě způsobuje ošklivá zranění a celý život jedná tak špatně, že není schopen to nahlédnout, poškozuje sebe a okolí, až od něj buď úplně všichni odejdou, nebo dokonce někoho napadne či zabije. Pokouším se vykreslit mapu života nesympatického, zlého, narcistního hrdiny, který má v sobě natolik silné charisma, že mu budete chtít naslouchat, a jehož oběti dlouho trpí stockholmským syndromem. Je to hrozně náročné psaní. Čert mi byl ten námět dlužen! Ale na druhou stranu je to stejně jako u Co je ti do toho challenge. A já doufám, že to jednou někdo zfilmuje.

Jaké jsou tvé inspirace ze světa umění i mimo něj? Existuje něco, co tě zaručeně (po)pudí k tvorbě?

V životě mě popuzuje několik věcí, popuzuje mě nespravedlnost, sobectví, nemám ráda lhaní a podvádění, krom toho milosrdného… považuji to za zbytečné. Ale někdy je těžké to rozlišit, protože lidi si lžou i sami sobě. A když se mi někdy v životě stane, že se setkám s nějakou nespravedlností nebo lží, tak mě to právě může vybudit k tvorbě a inspiruje mě to. Myslím, že v hudbě, třeba na albu Neviňátko, je ten vztek docela znát a v některých pasážích mých knih taky. Nebo když se někdo chová úplně zbytečně nenávistně nebo „hejtuje“, tak je to na jednu stranu komické, ale jinak strašně ponižující, navíc se ti hejtující ponižují šíleně sami. To bude taky v knize, kterou teď píšu.

Pozitivně mě inspiruje celá řada věcí, i těch nejobyčejnějších, běžné hovory s lidmi, okopávání bylinek, civění do plamene svíčky, boj s džunglí zahrady, taneček u skvělého songu, který si doma pustím na plné pecky, když dokážu dokončit zapeklitou práci… a můžu si říct: A je to! A ještě se u toho cítit jako Pat a Mat… jsem asi celkem pravdoláskař. Havlista, řekněme. A můj motor je každá minuta v každém dni, jakkoli ohraně to zní… Nechci plýtvat čas nesmysly nebo shitovou prací, která mě nenaplňuje. Stačilo!

Jak tě jako umělkyni ovlivnila pandemie?

Asi jako většinu. Zchudli jsme, dostali jsme se do řady mezních situací, složenky jsem platila pozdě, až po urgencích, jinak to nešlo. Naše rodina do té celé pandemické hrůzy řešila ty nejtěžší věci, nejhorší strachy, protože moje maminka prošla a ještě prochází léčbou nemoci, kterou se každý bojí i jen vyslovit. Byl to nejtěžší rok našich životů, a pandemie jen přisolila.

Osobně jsem se stáhla, bylo toho zapotřebí, zdroje energie byly z velké části vyčerpány a doslova a do písmene jsme únavou lezli po čtyřech všichni, maminka, tatínek i já. Sama jsem vyčerpáním, úlevou od stresu a dojezdem po tom všem probrečela většinu dubna. Jsem nesmírně vděčná lékařům, operatérům z chirurgického týmu v Motole, vývojářům robota Da Vinci a všem, kdo tu léčbu zajišťovali, a především skvělému příteli Tomáši Schillovi, že nás nenechal na holičkách a zajistil včasnou pomoc, bylo to za pět minut dvanáct… Jsem strašně pyšná na maminku, jak to celé zvládá, je opravdu nesmírně statečná, to se moc nevidí… Do toho dubna jsem jela jako automat, stroj, který se snaží neudělat chybu, aby všechno dobře dopadlo. A dopadlo! Nebránila jsem se pak proto pláči, přijala ho jako lék, prostě to muselo pryč, vyplavit se, a katarze byla i fyzická, cítila jsem, jak ta nesmírná bolest a strach odcházejí z buněk.

Pokud bych měla mluvit o pandemii obecně: Ty důsledky jsou děsivé, mnozí mí kamarádi přišli o své rodiče…, mnoho lidí skončilo na ulici… v dluzích… koho znám, musel si půjčovat na nájem atd. Je to na pytel. Snad si vydechla aspoň příroda… V to pevně věřím. A lidi se třeba změní k lepšímu a začnou si víc pomáhat…

Teď se ale zase všechno obnovuje a budeš moct zase koncertovat, ne?

Určitě, je skvělé a dojemné sledovat, jak všechno zase ožívá! Kvůli celkové únavě ale zatím nebudu vystupovat s kapelou ani sólo. Nedávalo by to smysl. V létě budu mít jen pár autorských čtení… a maximálně dvě hraní, pokud se mi podaří dostat se do balance a budu vědět, že to uzpívám…

Co budeš dělat zítra?

Maminkovat, pečovat, redigovat nebo korigovat, vařit a poslouchat u toho oblíbenou hudbu, dělat na zahradě, na renovaci bytu, plus omílat dokola tu miliardu neviditelných domácích prací, taky dokončím povídku „Naháč“ pro Reflex a napíšu aspoň dvě strany chystané knihy, podívám se už i do překladu, na kterém bych měla od září začít pracovat… Možná udělám na chvilku vrbu někomu, kdo má deprese a potřebuje vlídné slovo na chatu… Možná stihnu i procházku nebo jít na kolo… Prostě budu dělat všechno, co mi dovoluje každý večer uléhat s pocitem, že máme prostý a krásný život.