Slova – pojmenoval svou autobiografickou analýzu existencialista Jean-Paul Sartre. Ale není důvěrnější blízkosti než zahrávání si se slovy skrze poezii. To už je lépe vyvolit sobě malomocenství, kázával kdysi Jakub Deml. Po letech „manželství“ s nimi, neboť nevyslovilo lidstvo, ani už nevysloví přiléhavější výraz pro celoživotní spoluobcování něčeho s něčím, ba s Bohem, však zákonitě začíná doléhat oboustranný nárok: přijímat se ve vzájemné otevřenosti a takovosti. Což dle biblického kódu neznamená nic jiného než pražádnému z nich nestranit, vše ustát, vydržet…

V mládí, coby syn milicionáře, jsem mívával protipřenos na slova jako Duch svatý nebo Pán. Teprve v režimem trpěné józe jsem nahlédl spirituální prvotnost veškerého stvoření a po postupném otevření se – někdy v Kristových letech – svátosti křtu udělenému po narození, se sice můj vztah k svatým oslovením začal zlepšovat, nicméně než padlo první důvěrné Pane, i v mých verších, trvalo až bolestně dlouho. A paralelně podobný protipřenos jsem pociťoval i ke slovům dnes už obsažených rovnou v názvech knih jako Kniha o kundě, Kniha o mrdání, Kniha o čuráku vydaných osvětnou péčí nakladatelství dybbuk. Možná dokonce tísnivěji, protože na středoškolském chlapeckém internátě jsem byl jejich nepřetržitému slovnímu zneužívání – vyznání z katechismu mi aspoň nikdo nevnucoval – vystaven od rána do noci.

Ovšem zatímco mi apostrofy Nejvyššího třeba při četbě Thákurových obětí písní Gitándžali od předpojatostí pomáhaly, tak „vztah mezi jazykem a pohlavním životem, onen v pravém slova smyslu ,orální sex‘ “, jak míní komparatista George Steiner, se pro mě pročítáním výše zmíněné knižní řady a dalších počinů, jako Wernischova výboru z kryptadií Kdo to čte, je prase, nikterak neosvobodil. Klín je možná pro někoho příliš klidné vyjádření pro neklidné místo, jenže u slova kunda jako by mi chybělo to „l“, asociující nějak lásku či alespoň – jak ve španělštině z latinského cunnus prolnutého v coño – něhu.

A podobně u verb mrdat versus milovat. Patrně Kainarův verš

Milovali se, jen když se měli rádi,

v té mezní době mezi maturitou a stříháním kadeří na vojně, vyzpívaný Vladimírem Mišíkem v druhé polovině sedmdesátých let, měl pro mě závažnost iniciační. Hodnou přikázání. No ne že bych ho nikdy nepřekročil, ale ta první Mišíkova gramodeska se ve mně doposud točí. Zkrátka jakýsi fonetický imprinting, který si člověk i neuvědoměle z mateřštiny zafixovává, se jen těžko s léty uvolňuje. Rozšiřuje. Snad ho lze jen zevnitř prohloubit. Když jsem se totiž napoprvé setkal s veršem J. H. Krchovského „hrob svůj mrdaje“ – vyvolal ve mně odpor. Ale jak i filmoví odborníci ubezpečují, že Pasoliniho 120 dnů Sodomy je zapotřebí zhlédnout vícekrát, po několika pohřbech do hrobu v rodině, včetně obou svých rodičů, už mi to tolik nepřijde. Naopak. Něčím mě uspokojuje. Koho…? No zřejmě „temný eros“ kdesi ve mně, v nás. Ani ten prý není moudré, dle stejnojmenné knihy psychologa Thomase Moora Temný eros, v sobě zanedbávat, potlačovat. A v tom smyslu může i jiný Krchovského protentokrát diptych:

Život je tak trapný bože
jak uprdnutí do soulože

posloužit dokonce – v rámci tzv. spirituality zdola (Anselm Grün, Meinrad Dufner) zahrnující oproti té téměř neschůdné, devatenáct století dominující „shora“ všechno lidské, se všemi našimi slabostmi – jako střelná modlitba.

Nicméně je v nás to – v něčem – osobně nadmíru individuální. A jisté sebezáchovné hranice stydlivosti v sobě není radno kvůli většině ani menšině a vlastně vůbec nikomu přestupovat. Vyvstalo mi to opět nedávno nad románem Jukia Mišimy Zpověď masky, v němž si jeho čtrnáctileté alter ego, ve vztahu k spolužákovi, jehož dosud v čistotě vnímal – buddhistickou terminologií řečeno – „prapůvodním pohledem“, náhle s erekcí uvědomí nepřekonatelnou emoci:

Žárlivost tak divoká, že jsem se kvůli ní dobrovolně vzdal lásky k Ómimu.

V sázce, zdá se, zdaleka není nepřijetí vlastní tělesnosti, neschopnost se odvázat, vysvobodit z purismu doby a podobně, což jsou pravidelné argumenty v předmluvách/doslovech z erotických tisků. V sázce je rovněž možnost okorání, vyhoření a vpravdě ztráty životodárné obrozující potenciality milovat. Jistěže se s roky proměňuje. Když jsem dělával judo, ovlivňoval ji výkon, výdrž. Později, s pokračujícími básnickými pokusy převážil vliv umění… S příchodem vnitřního lnutí ke ztišení, meditaci… přiblížila se modlitbě. A jedním z nečekaných darů byla překvapující zkušenost po druhé svatbě. Už svátostné, udělené si po deseti letech od obřadu na radnici. To jedinečné obdarovávání se, prostoupené… že by intimitou shůry?

Buď jak buď, posuzovat básníka nemá právo,

kdo nečetl každý jeho verš. Tvorba je posloupnost a postupnost,

poukazuje v esejích Básník a čas Marina Cvětajevová. Bez odmlouvání jsem proto k desetisvazkovému Dílu Jiřího Koláře (1992–2000) přičetl i raný triptych S utkvělou myšlenkou na město a noc s jejím tělem z roku 1938. Pokračoval zapíranou sbírkou Thyrsos Františka Halase a dalšími. Vábivý… zlidšťující… svým způsobem ovšem jakoby zacyklený svět, napadalo mě občas, z něhož citovat, vytrhávat ukázky by znamenalo jejich autory vystavovat povrchnosti, ne-li degradaci. Zejména v případě Jany Krejcarové, pro niž téma otevřené sexuality nebylo zastavením, milníkem, nýbrž naplněním básnického osudu. S vážností, uznáním, zaujetím se skláním nad veršovými větami, ba slovními orgasmy jejího „Dopisu“ adresovanému Egonu Bondymu. Přirovná-li kupříkladu Ivan Martin Jirous

Boží oko se kundě podobá

– ani to nemůže být dle sloupku Petra Hrušky „Slovo na obranu slova“ (Bubínek Revolveru, 20. 11. 2014) dehonestující, neboť Jirousem svědčeno, jde o jednu z nejkrásnějších „věcí, kterou na tomto světě poznal.“ Ne tak u přímočaře atakované tělesnosti Jany Krejcarové, která záměrně napadá a ironizuje meze spořádaného manželského obcování. Jenomže milostným sebevydáním, propadnutím svému adresátovi, jako by docházelo k „metanoie“, omilostňující její slova, věty, výraz, jakkoliv pro někoho pudový či perverzní.

Immanuel Kant a následně Arthur Schopenhauer sice měli za to, že vybuzení přirozených žádostí snižuje, až znemožňuje naše estetické vnímání, avšak moudrost poezie pracuje v hlubinnějších, nevědomějších vrstvách. Často navzdory svým autorům a bez bdění odvěkých tabu. Ne nadarmo označení „bá-seň“ odkazuje ke snu, kde nelze mít nic pod kontrolou, čeho se lze i obávat. Kde však taky dochází k nečekaným kompenzacím, propojením, zdůvěrněním. „Prapodivná spoluúčast na díle Vykoupení“, poznamenal památně Karel Křepelka před smrtí (Host 6/2000). Co básník, to na světě jiné přivtělení. Jiný způsob sublimace, pozvedání, zahrnutí. I kdyby šlo o sebevraždu:

Zdá se, že jeho sebevraždou
cosi procitlo z mrtvých
Bohumil Hrabal, z básně „Monolog“

či pouze o autoerotiku:

Souloži se snem se říká
onanie
Milan Knížák, ze sbírky Milostné eseje, č. 14.

A brání-li mi zatím něco – psycholingvisticky – užít či přesněji ztělesnit „synonymum“ pizda, jistě mě zastoupí třeba Josef Mlejnek svým pointovým veršem – z haiku věnovanému „památce Magorově“ – „pizda suchý zip“; jímž jako by se obětně zastal i do budoucna všech zdravých chlapů v bezvýchodné situaci.

V tom ohledu paralelně a přes věky, při vědomí výroku Roberta Duncana „jazyk je studna mnohem hlubší než čas“ a analytického předpokladu Zbyňka Havlíčka, že u počátku básnického obrazu je „emoční tenze“, sehrává básnictví obdobnou roli jako jakési „communio sanctorum“. Čili „společenství poezie“, v němž poeta major nikdy nevyjádří to, co poeta minor. A naopak! Vždyť kdo se kdy vyjádřil s tak tělesnou palčivostí jak po předčasné smrti muže (Jiřího Johna) v básni „Loučení s tělem“ Adriena Šimotová, jež se za básnířku ani nepovažovala:

Protože pohřbívat část sebe je to nejkrutější.

Jakby si filosof, natož teolog před takovýmto svědectvím – v srdci – nezpřítomnil maximu sv. Dionýsia Areopagity, transformujícího Platonovo učení o Erótu, že Kristus je „Erós ukřižovaný“.

Slova „nejsou znaky, jsou roky,“ vracívá se mi verš z výboru Pták vteřiny Oktavia Paze; „jsou naplněná již prožitými emocemi,“ přidává se unisono z praticha vnitřní zkušenosti surrealista a novomystik Georges Bataille (Vnitřní zkušenost. Metoda meditace). – Coby budoucí veterinární technik jsem pitval vaginu, děložní krček a uterus s vaječníky krav již v prváku. Jako inseminátor a čtyřnásobný otec jsem si nesčetněkrát srkl moče zvířecí, lidské, jakož říjového hlenu, o konkrementech a asistencích u porodů nemluvě… Tak proč nejsem zrovna nadšen, nazvou-li mě rukomrdem či metaforizují-li se kryptadia, ač bajky mám tuze rád, přes krávy, prasata, potažmo že mi chutná – i slovně – více klín než chcanda?

Netuším. Ani proč ten který tvůrce preferuje soupodstatnost jako Josef Kainar k rybám, Petr Hrbáč k milovanému ostružiníku, Petr Král k městským předměstím nebo J. H. Krchovský ke hrobu, případně – psychosomatičtěji – Tomáš Mazáč k dívčím ploskám, a ne rodidlům… Zřejmě přesnější označení pro protipřenos – z animozit mezi analytikem a analyzandem – přeneseno i na slova, jež někomu evolučně „voní“, zato druhému „čpí“, by byl protieros… V každém případě, projde-li to, co označuje (signifiant) a je označováno (signifié) očistcem skutečné básně (neomylně sprovázené dle Maurice Blanchota absencí času) – ať zvěčněné na pergamen nebo vyškrábané do záchodových dveří –, dostává se před fíkový list.