Post-structural meta-body

Vkládám do úst malý kousek papíru s názvem Post-structural meta-body. Je na něm miniaturní vyobrazení androgyna a stromu. Papírek se v ústech rozpouští a s ním i ohraničení mezi těly. Rozpouští se moje ego a v mysli se stávám neohraničenou bytostí. Ani muž, ani žena, napůl člověk a napůl rostlina.

Post-strukturalismus je kritická teorie, která dekonstruuje patriarchální hierarchické struktury, tj. funguje jako radikální filosofie usilující o sociální změnu. Svět jako relační komplex – meta-člověk jako meta-tělo: Meta-humanistická kritika navrhuje prohloubit chápání reality jako nevyčíslitelného pole relačních těl neboli meta-těla v měnícím se a konstitutivním vztahu k sobě navzájem. Tímto se post-strukturalismus pokouší překonat karteziánské rozdělení mezi tělem a myslí, objektem a subjektem, a to tak, že navrhuje pohled na mysl jako vtělený relační proces a na tělo jako relační pohyb, který funguje od molekulárního a bakteriálního až po individuální a psychické, a to na sociál-
ní, planetární a kosmické úrovni a v jiných dimenzích zkušeností. Není možné zmapovat celek nebo limity sil, které tvoří meta-tělo, a neexistuje pro ně žádná konečná exteriorita, i když mohou gravitovat kolem provizorních uzlových bodů, které představují imanentní perspektivismus a utváření mocenských vztahů.

Tělo, které všichni sdílíme, ale ne každý si ho ztělesní. Tělo za strukturami mimo struktur rámců a typů – mimo řád, předstupeň těla transcendentního a zároveň jistý technicko-terminologický mindfuck pro teorii, abych tuto jednoduchou evoluci, kterou všichni tušíme, nějak odborně pojmenovala.
Tělo Dotyku
Tělo Krista
Tělo Souvislostí a Propojení
Tělo Cesty
Sentient body
[…]

Animus

Byl jsem skrytým pokladem a toužil jsem být poznán. Tehdy jsem vytvořil stvoření, abych mohl být poznán.

Medituji chöd na datovém pohřebišti dějin. Spíše chöd tancuji. Tancuji s démony svého milence Davida. Tancuji s démony svého nepoznaného Anima. Nacházíme se kde jinde než na pohřebišti. Jsou zde zakopané emojis, hlasové zprávy, selfíčka bez odpovědi a nekonečné chatové konverzace. Chtonický Chronos. Čas neexistuje v podobě, v jaké jsme jej dosud chápali. Bývalé je budoucí. Vše se odehrává současně. Rozdělovat tu neprostupnou masu na minulost, přítomnost a budoucnost nemá význam.

Odrážím Davidovy psychické larvy jako živé zrcadlo. Jeho strachy a bloky se přede mnou svíjejí jako obří hladoví červi. Postupně se z těch červů, když se dostatečně nasytí z nektarů mého těla, stávají bílé myšky, které vybíhají z kruhů, jsou svobodné a prchají do lesa.

Když pochopím, že i mne nematerializovaný Animus miluje, začne se nad jeho obličejem ve tvaru černé díry cosi hemžit. Hadovité svazky lián se dávají do tance, rozvíjejí listy a modelují tělo a tvář zeleného muže. On osvobozen vstává a tančí. Postupně vstupuje do své síly. Stává se lesním divokým mužem, původcem jara, mystickým Chidrem, protějškem La Selvy. Pociťuji neúprosnost přírody, její krásu, moudrost i vlídnost, nekonečnou tvořivost vesmíru.

Vtělení Animy

Stojím po boku bohyně Nuit. Démonicky krásné tělo Jany Orlové je od hlavy až po lodičky zhusta pokryté rozpuštěnou černou čokoládou, v té stékající mase se tu a tam třpytí malý zrcadlový čtverec jako malá hvězda. Jsou to zbytky disko koule. Drobně řežou do těla, ale díky množství čokoládové hmoty nezanechávají žádné stopy. Když se Kateřina Olivová svléká, její tělo může být tělem všech plus size bytostí i tělem všech freaků, co nikam nezapadají, všech žen, co si o sobě nemyslí, že jsou krásné, všech matek, které mají po porodu o pár kilo navíc nebo mají vytahané břicho. Její odvaha prezentovat své tělo jako krásné léčí sebevědomí těchto bytostí a přepisuje kolektivní psýché, kde jsme všichni přesvědčováni, že tloušťka je ošklivá. Kateřina podobně jako dákiní působí léčivě na rovině kolektivní psychiky. Její striptýz je odboj proti zažitým představám o kráse. Musíme totiž připustit, že tělo prezentované jako klenot a odkrývané či pokrývané významy, ať už v podobě glitrů, masek či nahoty, je vážně nebo i humorně krásné a je skutečným klenotem. Ostatně krása je podle Jodorowského nejmocnější zbraň. Při popisu dákiní se nemohu vyhnout dojmu, že je zde řeč o nějaké performanci Kateřiny Olivové: Bývá zobrazovaná jako mladá nahá postava v taneční pozici, často drží v jedné ruce misku z lebky (kapala) naplněnou nektarem moudrosti a v druhé ruce zakřivený nůž (kartika), kterým odsekává všechny překážky na cestě k osvícení. Některá vyobrazení dákiní mají na krku náhrdelník z uřezaných hlav jako symbol odstranění všech neuróz a do slunečního disku pod sebou zašlapávají různé slabosti a rušivé emoce. Dákiní je ve vadžrajánovém buddhismu ženským energetickým principem spojeným s poznáním, inteligencí a moudrostí. Nejlépe se dají popsat jako ženské zosobnění osvícené energie. Meditace pěti dákiní slouží k rozpoznání podstaty mysli skrze integraci a transformaci pěti emocí. V tibetštině se dákiní překládá jako khandro nebo khandroma, což znamená „ta, která kráčí nebem“ nebo „ta, která se pohybuje v prostoru“. Někdy se tento pojem poeticky překládá jako „tanečnice na nebi“ nebo „chodkyně po nebi“.

• Ukázky z eseje Kolektivní tělo (Vysoké učení technické v Brně – Fakulta výtvarných umění, 2021). Upraveno pro účely Tvaru

(Red Woman, 2017, foto Marie Zandálková)

Marina ve sklenici vody

Rozpouštím obraz Mariny Abramović jako kus chleba ve sklenici sody.
Po čase zbude z ní ohlodaný kousek obličeje s odhodlaným pohledem.

Rozpouštím fotku Mariny ve sklenici coly.
Probublá se ve vlhký prach na hladině, odrážející výrazy mnoha lidí,
bezprizorních dětí v uprchlických táborech.

Scrolluju její fotky na google.
Marina sedící na koni s bílým praporem.
Marina s hadem.
Se samopalem. S železnou vůlí. S kovovou dělohou.
Červená, bílá, černá, modrá.
Ikonický výraz sfingy bez náznaku pohybu.

Jak dlouho bych vydržela sedět naproti Marině? Zírat do očí jejího hlubokého zrcadla…

Strach z řízení, strach z létání, strach z hadů… Globální a politické strachy, strach ze změny klimatu…

Z fotky Mariny ve sklenici vody odpadla vrstva filmu s jejím obličejem. Papír se roluje jako velikonoční obtisk, rychle vypouští černé tenké kořínky tiskové barvy.
Ty kořínky připomínají záblesky z Teslova generátoru elektřiny.
Obličej se bez nich stává beztvarou hmotou…

Marina, krásná srbská umělkyně s plastickou trhavinou v ruce.
Marina pláče před televizí vysílající přímý přenos Titova pohřbu.
Marina, partizánská dcera.

Marina jako VR avatar hluboko v potopě světa.
Marina na divadelním pódiu vyskakuje z dortu.
Má sukni jako obří dort.

Nahý kurátor připoutaný k obřímu dortu.
Dort ve tvaru ležící Mariny.

Mariny tělo jako živoucí archiv.
Marina management.
Marina jako tající špička ledovce svého teamu.
Zástup jejích ex-přítelů ve formaci skládá ze svých těl jednotlivá jména:
Ulay Ulay Ulay. Paolo Canevari a jeho sexy antropoložka Betony Vernon.

Marina pečující.
Marina neschopná dělit se o své muže.
Marina objektifikující těla mužů, jejich životy i práci.
Marina je jako magnet. Všichni směřují k ní jako na nakloněné desce.
Obří vulva, ze které vychází zástup lidí.
Marina je někdy tak nespravedlivá!

Marina mrak, moře, inteligentní oceán…

Marina žena, umělkyně celý život bojující se svým egem, se svou ženskou rolí, s vrozenými stereotypy, s nátlakem společenských očekávání.

Marina muž má fakt kuráž, je nelítostná a umí se soustředit.
Nekompromisně prochází zdí.
Mění paradigma se svítícím penisem v ruce.

Marina zacházející se svým tělem jako s karoserií.
Marinin Munchův výkřik.
Marina prudce vášnivá, avšak neschopná mateřské lásky.

Marina křišťálový masiv kráčející mezi nakaženými čínskými vesnicemi.
Marina Madonna.
Marina jako moment, kdy se nic na světě nepohne.
Minuta ticha.

Marina for ever!