Následující kresby a básně jsou ukázkou z knihy Dominiky Slavické Metamorfózou, zahrnující kresby, grafické listy, sochy a knihu. Toto dílo ve mně evokuje Goethovo pojetí živé přírody. Cítím v díle Slavické právě tento živý pohled, který má v evropské kultuře své místo, byť jeho tradice byla až do našich časů potlačovaná. Při jeho pozorování přede mnou ožívají půvaby starých herbářů, zaprášených obskurních encyklopedií, pitoreskních okultních spisů. V jeho pozadí lze tušit skryté pohyby zelených mužů gotických katedrál i rituály lidových léčitelek a čarodějnic… Slavická se nedívá z dálky, nýbrž zblízka, její dílo má intimní charakter. Při jeho zkoumání jsem měl opakovaně pocit, že jsem zahlédl cosi prchavého a tajemného z duše přírody.
Příroda v díle Dominiky Slavické je lidská. Hovoříme dnes o antropocénu, tedy o období, kdy lidstvo svojí činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Povrchně viděno by se mohlo zdát, že je třeba lidskou perspektivu vyloučit, vzhledem k tomu, že lidská činnost je příčinou dnešní krize. Ale to je zevní dualistický model, v němž stále člověka ze živého světa vytrhujeme. Má-li člověk této krizi života čelit, musí si uvědomit, že sám je přírodou. A své lidství nalézt v jejím kontextu. Filosof David Abram na nás naléhá, abychom s přírodou mluvili živou řečí. Abychom křičeli do větru, šeptali stromům a květinám nebo zpívali zvířatům. Taková řeč je poezií. Vždyť Orfeus mluví s živým světem a ten na jeho zpěv živě odpovídá. To, že se v díle Metamorfózou objevuje básnická řeč coby jeho integrální součást, mě přesvědčuje o tom, do jaké hloubky se zde Slavická ponořila.

Adam Borzič

…

sedím na trávě a horký, skoro nehybný vzduch
mi jako těžká pokrývka sedá na kůži,
každý článek země i vzduchu nese teplo
dokud sedím na trávě a dokola jsou zelené stromy,
můžu mluvit o štěstí, tady je stromů ještě dost
                 tady jo
ale tráva je přesušená, žlutá jako seno

Bezpečné místo, jediné útočiště
                  Je silná, vyrovnává, všechny složky spolupracují

…

fantazie
o mysli, která nepočítá s tělem
která umí obejít tlusté bachaře
– proklouzne a nikdo to nepozná
pak se klidně můžou dostat až daleko za dům,
kde v parnu voní míza a o kus dál mokré listí

zdálo se mi,
že si nohy poprvé máčeli v řece, kam nikdy nemohli
chodili z místa na místo
                 s jediným cílem dobře se najíst
několik jich odešlo po cestě, kterou neznali
                 díváme se za nimi se stéblem trávy mezi zuby
další šli spát

bez cejchu vypáleného na záda
kolena bez modřin
krky nesedřené pásy

teď jenom
prosím za ně o sny

…

Ať tě lístky prorostou
Do vlasů
Obepnou prsty
Vnitřnostmi
Zezelená kůže
Obrůstání svědomí
Dokončí stesk po domově

volání ve větru
brouzdání mělčinou a sbírání léčivé nati
bosýma nohama chodím deštěm s divočinou v krvi
                 pohled, dotyk, blízkost
potkávám babočky tančit nad strání
štiku mezi řasami klouzat v přesné sestavě pohybů
na místo tření
ptačí vábení
jeleny zaklenuté parožím

při velkém dramatu o zachování bohatosti

…

… kvetou nachové zvonky, na jejich kalich právě dosedla včela,
pozdní slunce dopadá na chloupky obalené v pylu.
Les šumí, na jeho kraji se třepotají lístky lip,
zdálky doléhají tóny známé melodie, téměř zapomenuté…

z jiskry plamen
co doutná malou chvíli než a
co sílí v útrobách a v návalech
plnosti a skutečnosti,
ach… velkolepá tragédie nenávratna,
buď však vyslyšena, buď pochopena –
Tudy jde průvod malých okamžiků, co hoří věčně.

…

Neprobuzená zníš tiše, v hloubce schovaná, dole v šeru,
pod přikrývkou z hub a nánosů prachu, ale vím,
jsi stále tam.

Se svatebními věnci bílých květů
čekají v aleji a volají včely.
Opylením oddávají se sobě,
v syntéze, s příslibem výměny.

plazivé úponky s očima
pletence žil jednoho organismu
země pokrytá kobercem bujení
věčná
Zelená moc

s díky si beru svůj čas

v jednom nádechu
spolu se všemi travami,
s každou vážkou i chladnými plazy a žabami,
se zástupy tvorů s mnoha nohama,
s nočními ptáky a šelmami,
s houbovými kruhy, s neprostupnými keři,
s tisícem much i s loukou s klasy,
s rohatýma i s tlustokožci,
s podzemními ďasy i stromovými akrobaty,
s nerosty a s jílem, s potokem ryb i s jehličím borovic
mladí i kmeti, čekající i dávno rozloučení

…

slyším, jak se pod zemí hýbou budoucí květy
                  přebíhání malých tlapek
a dešťové kapky, co po pádu splynou s půdou

…

Na prudkých svazích s provazy tekoucí půdy zjevují se
nejhlubší buněčné svazky a uskutečňující se
návraty pradávných mystérií.
V doběla rozpáleném nitru
se odhaluje starobylé dědictví
předků

v době
srpku měsíce

…

na místě zastavení
celou šíři zorného pole pohlcuje rozvlněné zelené moře
obtěžkané větve se hýbou s tvárností sesouvajícího se písku,
vidět jsou všechny momenty toku hmoty rozfázované do
samostatných obrazů
shluky listů a jehličí se přetvářejí do délky plného roztažení
a znovu se smršťují

iniciace, poznání, návrat
čas se zpomalil na tep hibernujících těl
šelest v krajině dřeva, vlastní dech sleduje dýchání Matky
splývá

setkání s pohledem, co si vezme celou bytost,
do prostoru se od země rozléhá zvuk z jiných sfér

pak stromy začaly zpívat