František Hruška

Tohle je úryvek z člověka

Beletrie – Poezie
revue Ravt 20/2020

Já bych deset let nepřežil ani patnáct minut

Počkej já ti to tady chytnu
Jsem vyčerpaný víš
Tak se mi to dělá špatně

Grafoman
To nenapravíš
Sedící židli

Jsem se nestačil divit
Tolik toho sněhu
Kypří povahy

Přece sis nevšiml
Přes léto jsi poslouchal rap

 

TO JE FAJN.

Nechci žít z cizí smrti
Ale přece mi možná pohřeb uleví
Zatoužíš být ten starý člověk
Který už zemřel
Ale pořád se směje

Zatímco silnice stále vedou za roh
A někam dál
Pořád kolem

Kristus tak daleko
Že bez tváře
Je jen korporátním logem

Zatím starý muž
Který všechno věděl
Vloni zemřel

 

Lidí, aut
Víc, než je nás,
Víc než stromů v lese,
Víc než čistého prádla
Vyvěšeného mezi okny
Napříč úzkou ulicí

Víc aut, pevných, čistých,
Na jedno použití,
Na autě na auta
Na lodi
Naskládaných na

Než stařenek
Koukajících z okna
Sotvakdy vycházejících na balkon
Pozorujících svět
Bez nároku
Na ruku v díle

 

Starý strom třešňový
A já jej miluji
Jejími to vděky
Je jí mi to líto

Zeptal bych se Fausta
Bracha starého
Co on o tom míní
Ale ne.
Ani jeho obývák
Jejž bych obdivoval
A líbil
Mi nezbyl

Zůstaly jen jeho brýle
Ty někdo nalakoval
A peřím polepil
A jeho fazolky
O které se nikdo nestará.

Tohle je úryvek z člověka

 

Smutné hlasy
V písek volají vlny

Smutným hlasem
V písek volají
Věrného muže

Smutné hlasy v písek
Volají tebe
Kdož se míjíš v bodě
Smutného muže
Který se nemá kam otočit
Jako klarinet v jazzu

Ochutnej ten písek

 

Ale slyším zpěv ptáků.
Tak přesný,
tak krásný,
až to vypadá,
že se nic nezměnilo.

 

Smrtelná vážnost hmoty
dětského horečkového snu.
Matčin úsměv nebyl žádnou útěchou
v tíze nekončící hladkosti.

Později v témže životě
jsem záměrně pokreslil svůj stůl,
protože jsem chtěl nový.
Musel jsem ho drhnout pískem,
poškrábat tak lak,
a po celé mladiství
mi mezi vlákna dřeva
zatékala barva.

Teď sedávám u kulatého stolu,
zůstávají na něm
stíny po kapkách,
a když jdu tančit,

tančím.

 

Ledový vítr krade
rohlíky
z rukou
a cestu lemují
odhozené povánoční stromy
– někde jinde je krásně

Ale ještě
před smrtí máme ruce

 

Ty a já,
nazí v hluboké řece,
snažila ses mi svázat ruce,
ale nedokázala jsi.

Musel jsem ti pomoct.

Chviličku.
Načítá se.
  • František Hruška

    (1998), básník, hudebník, student sonologie v Haagu. Narodil se a vyrůstal v Ostravě. Hrál a vystupoval s řadou hudebních seskupení, některá sám založil. Publikoval v časopisech Krasopis, Slovní skrumáž, Obrácená strana ...
    Profil

Souvisí