Příběh

„Kuchali kuřata a z patra házeli jejich vnitřnosti – játra, srdce i střívka – za výstřihy míjejících černošek, mezi ebenově lesklé obliny. Ach, toho výskání, ale i hlubokého temného chrčení stoupajícího ze dna ulice!“ Zbývá najít příběh, do něhož tyto věty patří.

Z análů

Boris byl doleva
ale před Stalinem ujel do Francie
Prodával tam valchy pradlenám stavícím na odiv své zadky
když se jako se stetoskopem shýbaly nad řeky
jejichž jméno Boris trvale komolil

Henri se rusky naučil slušně
ale Francii neopouštěl stačilo mu pít po večerech nápoj
jemuž jeho sousedé říkali volga
a který měl průzračnost okna s výhledem na step

Borisův konec byl smutný
jako léta po válce vůbec
nemluvě o fádních okurkách které se mu jedly nad rakví

Henri nikdy neumřel jednoduše postoupil své místo
chladnoucímu vzduchu z počátku podzimu

Další sobota

Pláště hodinek, v dešti jako by se všude kolem pootvíraly kluzké pláště hodinek. O krok dál se ale octnem jen v hlavním městě Sibiře, nedohledně chladnoucím, v pustém kasárenském dvoře lne ke zdi uschlá řasa jediné zapomenuté pušky. „Hanba nám i tabáku,“ je slyšet říkat otevřenými dveřmi trafikanta v hloubi krámu, kolem nějž se vracíme, zatímco si mezi sevřenými prsty na pultu krájí proužky s hnědí vyhaslých brázd. Tak úzkostně, jako by slabikoval nevyslovitelné tajné heslo sezóny.

Teď déšť

Wandě

Pršet začne když se to za oknem rozšumí
a když se řekne „prší“ Válku zahájí povel k útoku
i nahodilý výstřel láska je už ve výměně pohledů
o jejíž hloubce ještě nevíme

Tak řekni „prší“ a naslouchej v šeptání kapek
ozvěně vlastního hlasu zahlédni znovu příští ano
ve svých očích a v dálce bílou vlajku s níž vojáci mizí mezi stromy
než ji zvedne les aby se vzdal bouřce

* * *

Maxi Ščurovi

Holub jen
tečka ve dni

Nechat ho
vzlétnout
máchnout křídlem
krátce nás přitlesknout
k prázdné
fasádě

(Smazat v nás
vzpomínku
na šum vlajky)

Zdravit v něm
vlastní málo
být
v letmém zasmání

Z přírody

K nádraží údajně dotlačili na vozíku
velké kovové vejce
Jenže kdo
Diváci tenisových přeborů marně vzhlížejí k nebi
nad poletující míčky
Číšník se uklání
ale nic nenese

(V případě ztráty prstenu nebo náramku
nelze zaručit restituci
exaktního klenotu)

Mezi hosty se jistě leccos šušká její bratr prý řídí Erotický ústav
ona zas vláčí svou trvalou po strništích
a tak dál

Tvé lokny jsou mé plavé víkendy
Domky odnaproti zbytečně vyplazují trávník
Labyrint přecpaný dětmi propletené údy
nadarmo pískáte tam jako tady
straší jen lidské maso V lese to se ví
z veverky neubyde

Zbývá šklebit se až do setmění

Ze společnosti

Při pohledu ze střechy
staré dilema
dívat se k nebi kde tiše míjí letadlo
nebo k zemi kde padá do studny čerstvé dítě
a zahradník přenáší těžké nůžky
nad zvlněným hřbetem rezavého psa
V salonu jen lehké váhání
mezi portským a sherry

Někdo si pak vyjde s cigaretou na balkon
a dostane do spánku jedinou kulku vypálenou ten den
v Evropě na výzvu ostře svítící Severky
„Jak to? Proč?“ ptají se neklidně
„Prostě osud, osud!“ odpovídají
ne titíž, jistěže

Ve tmě sklepa zůstává skryt tvar
nikým zcela nespatřené černé sochy hladké
a bez klobouku Různé napůl rozšlápnuté hučky
se válejí jen soše u nohou

Černohorci

Jsme tu a o kus dál vpravo na čáře téhož obzoru jsou Černohorci, Černohorci se svými černými vousy, černými deštníky a netopýry, černými, černým máslem namazanými chleby, černými nitěmi soukanými z černých stavů. Černohorci a pod černým nočním nebem jejich černé čamary, černé dudy, černé ještěrky, černé papriky a skály. Ne černé klobouky, ty už Černohorci nenosí.

Tady jsou s námi pracanti, podnikavci, kopáči, instalatéři, zedníci, běhají tu cikánky a penzisté, procházejí pošťačky, projíždějí veslaři, táhnou výletníci; jen Černohorci tkají svá černá vlákna a obývají své černé křoviny o kus dál vpravo.

Tady jsou Češi a Číňan, primář vykuk a inženýr kutil, kuchyň se vytírá hadrem a vlajka stoupá na stožár – někdy i naopak –, pohřbívají se oběti rumburské vzpoury, některé z nich řeční, jsou tu stáčeči pěny a kafe, vymývači půllitrů, spařovači umělohmotných láhví. Ne ale Černohorci, ti se dál drží vpravo.

Ochotníci se zato na témž obzoru činí v opačném směru, šminkují se k nepoznání a různě rozechvívají prkna Boudy o něco víc nalevo.

Pro příště

Jakubovi s Alenou

Krev byla krví i když se řinula z věcí
výhradně v černi jejich stínů vztyčené prázdné láhve předem vzdávaly poctu
naší památce a tvořily pro nás na stole skleněné město
Zasmání zvonících klíčů je stačilo oživit

V New Yorku pak i nedohledné hry na schovávanou
mezi pohyblivými sochami druhých chodců

Má kovadlina pravda už hlavně překážela při stěhování
nakonec z ní zbyl pouhý model
z tvrdého papíru marně moknoucí na rohu hlavních městských tříd
a dlouze schnoucí na okraji těch předměstských

Naštípnuté knihy jejich zraněný lesk
víc vám neodkážu
lesk co prst neukazující k budoucnosti
jen ke středu nedělního odpoledne