Milý Petře, je dobré pokračovat v přátelství přes poslední hranici. To jen denní slepota brání vidět za práh. Z druhé strany, odkud teď vidíš a hlavně nasloucháš, je to jasné. Mlčení přátel by bylo bolestné. Dobře jsi to věděl, když jsi se před pár týdny loučil v Motole se svým nejlepším kamarádem Stanislavem Dvorským. Byl jsi v tu chvíli krásný, celou duší v loučení s ním. Otevírám znovu Tvé knížky, čítala jsem si v nich v posledních dnech, abych byla nablízku Tvými verši. Dnes si čtu v Tvých Pařížských sešitech. Je tam věnování: „Sylvě z hlubin času“. Je to ta stejná hlubina, do které jsi teď odešel? Myslím, že ano. Neodděluje nás, spojuje. Spojuje, co jsme v životě prožili, v různých městech, místech, časech. A říších. V době, kdy jsi zapisoval své pařížské věty, v letech 1968–2006, jsme se poznali a setkávali, v Praze jsme pak až do posledního setkání dobře věděli, že jsme doopravdy přátelé.

Vybírám si z Tvých zápisků 8. červen 1977, i když mi určitě nepatří prvotně. Ale v podstatě patří: „držím se jak můžu toho zlomku věčnosti, který jsme spolu prožili“. Je to tak krásné, že mi působí dobře to číst, vyslovit a poslat dál, protože přece taková, jak píšeš, jsou v pohledu od konce života všechna přátelská setkání. Nevím už, kdy jsme se viděli poprvé, ale vím, kdy jsem poprvé v Paříži přišla k tobě na návštěvu. Byla to slavná adresa někde v desátém arrondissement. (Kolikrát jsem napsala tu adresu na obálku z Říma!) Slavný byl zejména strop v Tvé knihovně. Nikdy dřív jsem neviděla byt tak vrchovatě plný knížek, mám pocit, že v něm nic moc jiného nebylo. Ale jedna místnost byla docela a jenom za knihovnu. Snad jsme seděli na nějakých židlích, ale kdoví. To si nepamatuji, zato mám pořád před očima strop, který se hrozivě nížil. Nebyl na svém místě a neodtrhla jsem od něj oči. Chtěla jsem Tě varovat, ukazovala jsem na něj a lekala se, ale Ty jsi byl tak zvyklý a klidný, že se Tě žádné varování nedotklo. Ten strop opravdu spadl. Naštěstí jsi právě nebyl doma. Nebo už jsi tam nebydlel? Byl tak bytelný, těžký a jednolitý, že mohl zabíjet. Věra Linhartová měla ve stejné době ve svém bytečku v rue Jacob propadajcí se podlahu. Ani ona se nebála, i jejích knih bylo hodně moc, i v jejím bytě došlo k sesuvu. I tam byly mé obavy oprávněné a nevyslyšené. Když se podlaha probořila, bydlela naštěstí už jinde.

Chtěla jsem citovat jednu Tvoji dávnou větu o smrti, ale záložka ze svazku o pařížských čtyřiceti letech vypadla, věta se skryla. Místo ní tu bude jiná, protože vyslovuje ten nejkrásnější, nejpravější, nejvyšší důvod psaní. Dal jsi ji do závorky: „(Píšu, abych nabídl druhým pár důvodů k životu. Ne tak v tom, co sám předkládám ke čtení, jako v jejich vlastním myšlení – toulání., jemuž je otvírám.)”

Když jsi bydlel týden u nás v Římě, kam jsi přijel uvádět Masožravé portréty Věry Linhartové, prochodil jsi celé dny, po večerech jsme si povídali v kuchyni. I ten byt byl nejistý, ve čtvrtém patře se každou chvíli otřásl, jako by bylo zemětřesení. Pod domy v té ulici byly totiž hluboké prázdné prostory z dob starého Říma. Rozlehlé a nepřístupné, vešlo by se do něj několik ulic. Když kolem projel náklaďák, třásly se i podlahy. Tam jsi se zase divil Ty a já se nebála. Ty jsi nakonec všem nebezpečím nasadil korunu, když jsi se vykoupal v Tibeře. Nakladatelé, kteří ještě netušili, že jednoho dne budou bohatí díky Eleně Ferrante, se tenkrát polekali ze všech nejvíc a vypočítali nám, kolik smrtelných nemocí si z Tibery člověk bezpochyby odnese. Podivil ses a napsal báseň. O Andělském hradu. O tom, že na něm právě anděl nebyl, zmizel. V Římě totiž zrovna opravovali archanděla Michaela. I na něho si dovolil dorážet čas a únava materiálu.

Když Tě po listopadu ‘89 jmenovali kulturním atašé v Paříži, měli jsme všichni radost, protože sis to opravdu zasloužil a bylo jasné, že budeš atašé kulturním srkz naskrz. Vydržel jsi ale jen docela krátce, protože jsi se nechtěl zazdít do přece jenom úřednické práce, jakou po tobě chtěli. Milan Kundera nad tím opakovaně žasnul. Přál si, abys byl co nejlépe zaopatřený a Ty tak. Teď před sebou vidím celé Tvé veliké dílo, verše, prózy, korespondenci – a je mi jasné, že jsi nic z něho nemohl obětovat ani nejprestižnější činnosti. Tvé dílo je svět, do kterého jsi vestavěl další a další světy. (Jen svět ze slov může v sobě nést světy větší, než je samo.) Zvedám oběma rukama z knihovny Tvé Vlastizrady a poprvé si uvědomuji, že ta obrovská kniha přece obsahuje celé ještě obrovštější vesmíry. Čtu si v ní už roky, teď právě mám před sebou Voskovce s Werichem například. Ze seznamu: 15 otázek českým básníkům zaznamenávám poslední: „Jak se vypořádáváte s nutností vydělat si na existenci? A jak je to pro Vás slučitelné s poesií“?

Sám sis na tu otázku odpověděl radikálně, nekompromisně, na sto procent. Poesie pro Tebe byla a pořád je nejvyšší hodnotou. Už proto, že vše, čemu poesie chybí, je mrtvé. Nacházel jsi ji na svých dalekých cestách poutníka, nacházel jsi ji ve městech, nacházel ve všem umění. Kromě literatury jsi miloval a skvěle znal hudbu, film, malířství. A ke všemu jsi se navrch ujal úkolu, který sis sám uložil, odpovědně a s největší štědrostí. Četl jsi knihy svých přátel a do očí jim říkal, jaké jsou. Na tak pevnou a solidní oporu autorům žádná kulturní instituce nikdy neměla a mít nemůže. Děkuji Tobě, děkuji životu. Na shledanou v hlubinách času,

Sylva