Dagmar Urbánková

V transu snu

Beletrie – Próza
revue Ravt 14/2021

Sním v jednom kuse – při chůzi, při zalívání kytek, bloumání po bytě, řízení auta, při plavání v moři. Noční hluboké sny se mi přelévají dlouho do rána, zaplňují probouzení. Je to jak vysoké želé na zákusku, ve kterém pořád ještě stojím, ono mě obklopuje a zároveň už napůl tuším místnost, peřinu, obraz, okno, poličku… Nechce se mi z toho vylízat, stojím v tom, má to šedivobílou barvu. Vracím se do toho, co bylo, nemůžu to pořádně vystopovat, ale bylo to skvělý, atmosféra jako hrom a udály se tam jistě velké věci – ovšem konkrétního nevím nic, zas se ponořím do toho želé a uvidím tam vodní rostlinu, je velmi konkrétní, olivově zelená a nadnášená vodou, pak zas moje šedé želé…  A tahle rajská fáze mezi spánkem a bděním se mi poslední dobrou senzačně prodlužuje, stojím v želé třeba hodinu, možná se mi to ale jen zdá, možná jsou to hodiny dvě. Načež jdu ven, sotva si vyčistím zuby, v parku nikdo není, padají na mě žaludy, ocasy veverek sviští jak dlouhé vlasce nahazované nad rybníkem, jsem pořád v tom polovičním snu – poznám to tak, že když se po hodině chůze otočím, vůbec nevím, kolem čeho jsem šla, vlastně vím, šla jsem kolem samých nádherných věcí – jako jsou větve, smrskávající se listí kaštanů, udusané popraskané pěšiny, dozrávající šípky, bedly, běžci, aleje – ošklivého jsem neviděla nic. Miluju být v tomhle stavu, ve stavu nekonečných procházek, a nejen v parcích, ale i v obchoďácích, je to žitý sen, někdy je mi to jasné úplně, a tak se jen jemně „tlemím“. Ale jakmile si svůj stav začnu uvědomovat, mizí, úsměv ale díky setrvačnosti drží dál, jdu, zase si chci neuvědomovat nic, vlastně nic nedůležitého, jen se koukat na věci v nejbližším okolí: na křemeny, na zebru přechodu, na horolezeckou stěnu, anebo si v myšlenkách odlítnout k mořské rostlině. Je to super stav, výjimečný a myslím, že to můžeme mít pořád. V tomhle babím létě, kdy je to skoro na svetr, slunce je nižší a vytváří listům hlubší stíny a prohlubně, že jsou pak černo žluté, zeleno žluté, mě ten nevědomě vědomý stav „mrskne“ do trávy, zírám do koruny, mravenci mě nechaj, jsme domluvení, někdy tam usnu, těžko říct, jestli jsem fakt spala nebo ne. Ale vždycky se vzbudím včas a dokonce si i správně sbalím věci, když někam jedu. Všechno funguje. A nejlepší je, když řídím – sjíždím třeba nějaké staré fláky od Kyšperského – a to pořád dokola. Někdo by se z toho možná už zbláznil, já ještě ne, jedu sama a jsem v transu svého snu, mluvím se svým vnitřním partnerem, který mi neustále dává nové a nové vizuální a verbální podněty a většinou vypadá jako medvěd, nebo jako pták.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • 06_bublanova
    Alžběta Bublanová

    Povídky

    Ještě předtím, než se ulice malého městečka promění v našedlé mlhavé stíny, které už nebudou znamenat nic, protože tohle město je tak malé, že s příchodem podzimu se uzavře do sebe a trpělivě vyčká až do dalšího léta, kdy se otevře kemp, jedna ze dvou zajímavých atrakcí, protože skýtá možnost seznámení se s někým jiným než s několika málo chlapci, co tu žijí.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 14/2021
  • Mezi uměním a pornem
    Charles Duits

    Bbídáci

    Corinne kouří jako… chtěl jsem napsat jako profesor z francouzské koleje. Jelikož však schopnost způsobovat rozkoš není aktuálně na programu univerzitních studií, je toto přirovnání nepřesné, a tedy zavádějící.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 13/2021
  • Mezi uměním a pornem
    Michal Šanda

    Mezi uměním a pornem

    „Celej večer tady to slovo lítá vzduchem. Koho napadlo bavit se o umění a o pornu je,“ zhluboka se nadechl a zařval: „ČURÁK!“

    Beletrie – Próza
    Z čísla 13/2021
  • Literární rezidence
    Lenka Kuhar Daňhelová

    Hranice

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 11/2021