Markéta PilátováArnoštova cesta

Arnošt Lustig a jeho příběh v obrazech

Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová

Psát. Nebylo snad nic tak důležitého v jeho životě. Psát, aby se nic z toho, co zažil, neztratilo. Psát, aby mu ostatní uvěřili. Psát, „Protože to je jediný, co má cenu. […] Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy“.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 4/2024

Arnoštova cesta, nová kniha Markéty Pilátové (1973), ilustrovaná skvělou Eliškou Podzimkovou, je drobná a na první pohled budí dojem kousku pro mladší školní děti. Nenechte se mýlit. Jde o biografii Arnošta Lustiga, tedy o příběh zahrnující zážitky z koncentračních táborů i z bolestných odchodů do emigrace.

Dějová linka se v rámci rozhovorů otce s dětmi vine od začátku druhé světové války přes euforické období poválečné, které omluvně dokladuje Lustigovy důvody vstupu do KSČ, až do srpna 1968, kdy celá rodina emigruje nejprve do Jugoslávie, později do Izraele a nakonec do USA. Najdeme tu také rozhovory „o ženských“, sice decentní, vyjadřující nezlomnou životní energii bujného dospívání a reprezentující Arnoštovo odhodlání nezhroutit se pod tlakem okolností a skálopevně věřit, že tahle hrůza jednou skončí, ale přesto (nebo právě proto) pro menšího čtenáře ne příliš srozumitelné. Ač tedy bohatě a hravě ilustrovaná, vybavená jen relativně malým množstvím textu, je to kniha velice působivá, směřovaná na děti ne mladší než druhostupňové.

V mnoha ohledech odlehčený formát překvapí silou naturalistické výpovědi. Nejde tu o disharmonii, jejíž vinou je těžké určit, pro jak velké děti se kniha hodí. Naopak, humorná, maličko infantilizující výtvarná stránka skvěle otevírá téma starším dětem, které by jinak od těžkého tématu možná ucukly. Střídají se zde autentické vzpomínky, citáty, to vše ve fiktivních rozhovorech, které se svým otcem vedou děti Eva a Pepi. I přes mnohdy syrové líčení situací bezprostředně spojených se smrtí a utrpením tu nenajdeme surovost ani touhu šokovat, chybí zášť i nenávist. Naopak prostřednictvím šokujících událostí, popsaných bez obalu, volá autorka i hlavní hrdina po smíru. Smíru duševním, v němž se odpuštění snoubí s odvahou a schopností postavit se agresi, s potřebou vnímat lidi kolem sebe jako jednotlivce a nesoudit je prizmatem kolektivní viny.

Arnošt kráčí městem a temná královna krutost je všude kolem. Stojí s Arnoštem na dřevěném mostě přes řeku, na jedné straně stojí Rudá armáda a tanky a přes most se valí kolona Němců, kteří jdou do zajetí. Němci skáčou do vody a rudoarmějci po nich střílejí. K Arnoštovi přistoupí mladý rudoarmějec a strká mu do ruky samopal. ‚Na, zastřel si svýho Němce!‘ ‚Nechci, já už jsem tohle všechno viděl,‘ řekne znechuceně Arnošt.

Umným autorčiným i ilustrátorčiným přístupem je tu prezentována temnota a děs po boku optimismu a nadsázky a společně tak vytvářejí velice čtivé, atraktivní dílo. Z často až šibalského vyprávění o lumpárnách, které náctiletý Arnošt prováděl v koncentračních táborech, se čtenáři zároveň rozběhne úsměv po tváři i mráz po zádech. To, co je mnohdy odlehčeně prezentováno jako klukovina, je ve skutečnosti odvážné balancování na ostří nože a riskování vlastního života.

‚Představ si třeba takovou velkou kuchyň, kde se dělá fašírka.‘ ‚Co je to, tati?‘ chce teď vědět Eva. ‚No fašírka, počkej, teď se asi říká sekaná, ale tehdy to byla fašírka. Tak ta fašírka strašně krásně voněla. A uprostřed kuchyně seděl na pytli brambor esesák a měl v klíně samopal a hlídal. Jenže jak byl nacpanej tou fašírkou a taky jak pořád čichal tu vůni, tak pokaždý mezi jednou a druhou v noci usnul. A na to jsme já a moje parta lupičů čekali.‘ […] ‚Sestrojil jsem takovou kladku a na ní lopatku s háčkem a tou lopatkou jsme přímo nad hlavou toho esesáka vždycky nabrali šišku té fašírky. To jsme udělali snad desetkrát. Já ti byl na sebe tak pyšnej, Pepi.‘ 

Společně s emocionálně náročnými tématy je čtenář zároveň konfrontován s otázkami morálních hodnot, úvahami o schopnosti přežít, dokonce i s problematikou politické příslušnosti. Arnošta Lustiga vnímáme prostřednictvím tohoto textu jako člověka odvážného, vlasteneckého, velice lidského, svobodného.

Biografie je rozdělená do dvaceti dvou vzpomínkových obrazů, až téměř divadelně sugestivních v popisu i vizuálním doprovodu. Každý obraz popisuje konkrétní subjektivní zážitek na pozadí klíčových historických momentů. Pomocí symbolů a snadno zapamatovatelných metafor je bez obalu vyřčeno to, co máme při rozhovorech s dětmi tendenci obcházet jako vroucí kaši. Norimberské zákony a jejich pozvolná realizace je tu demonstrována postupným ukrajováním ko-
leček salámu, systém rozdělování nově příchozích v koncentračních táborech je vysvětlen na příkladu Arnoštova tatínka:

Arnoštův tatínek stojí na rampě a při selekci si nesundá brýle. Neprojde selekcí a pošlou ho do plynu. Brýle totiž považovali nacisté za předmět slabosti a symbol intelektuálů, které nenáviděli.

Ač se tak na jedné stránce objeví vedle sebe rozverná koláž, na níž je Arnoštova rozesmátá tvář, již přikreslená ruka tahá za ucho, a zároveň lakonický popis života v Terezíně: „Pořád jsme museli pracovat a pořád jsme měli hlad. Nosili jsme cihly, pomáhali v truhlárně nebo ševcárně, kopali jsme kryty pro německou nemocnici. A nakonec masové hroby pro mrtvoly.“, není autorčiným záměrem senzacechtivá touha šokovat, ale potřeba mluvit o tom, co se dělo, otevřeně, bez vyhýbání. A činí tak s překvapivou aktuálností i ve chvíli, kdy popisuje Arnoštovu cestu do Izraele, kam v roce 1948 odjel jako zahraniční zpravodaj:

… byla (to) válka, ve které Židi poprvé nebojovali slovem, jako dva tisíce let před tím, kdy pořád jenom utíkali z jedné země do druhé před lidma, kteří je chtěli zabít. Teď se poprvé bránili a bojovali za svůj vlastní stát. A u toho jsem chtěl být. A chtěl jsem o tom psát.

Psát. Nebylo snad nic tak důležitého v jeho životě. Psát, aby se nic z toho, co zažil, neztratilo. Psát, aby mu ostatní uvěřili. Psát, „Protože to je jediný, co má cenu. […] Jenom příběhy jsou věčnost, miláčkové, jenom příběhy“. A k psaní se pojí i krásná, ale bolestná líčení toho, jak sžíravě Arnoštovi celou dobu emigrace chyběla čeština. Bál se, že ji ztratí.

Je těžký být spisovatel a psát česky, když ten jazyk není všude kolem. Když ho neslyšíš v hospodě nebo tramvaji. Je to, jako bys byla houslista a měla housle zamknutý ve skříni a jen si představovala, že na ně hraješ.

Chci se ještě na okamžik vrátit k ilustracím Elišky Podzimkové. Jejich skvělá souhra s textem tvoří z Arnoštovy cesty skvostný historický bilderbuch (nikoliv grafický román, jak je mylně zmiňováno). Ilustrace jsou vtipné, podtrhují optimistického ducha Arnošta Lustiga, ale ani v nejmenším jeho příběh nebagatelizují nebo neznevažují. Kombinovaná technika přesně odráží povahu textu – předkládá nám reálné fotografie, ale dobarvuje je, odívá postavy do kreslených kalhot, nechá je s vyplazeným jazykem a se žlutou hvězdou na hrudi uhánět krajinou na střeše transportního vlaku, usadí je do vany nebo je vystřihne úplně, aby dovolila vyniknout Pražskému hradu za děsivě černými siluetami. Kolážová legrace rámující dějinné hrůzy této historické beletrii hraničící s literaturou faktu náramně sluší.

Chviličku.
Načítá se.
Markéta Pilátová

Arnoštova cesta

Odeon

Arnošt Lustig byl jedním z nejvýznamnějších světových spisovatelů, kteří se ve svých dílech věnovali holokaustu. Tento román v obrazech představuje hlavní momenty na jeho životní cestě. Mohou to být obrazy zásadní jak pro něj, tak pro jeho dceru Evu a syna Josefa. Kniha je koncipována jako jejich dialog o cestě životem. Děti i Arnošt na ní stárnou a zjišťují o sobě nejrůznější věci – a tím se k sobě také přibližují. Zjišťují, kdo opravdu jsou, a kým jsou pro sebe navzájem. Text Markéty Pilátové doprovázejí obrazové koláže Elišky Podzimkové.

14_rec4

Souvisí

  • Anja PortinRádio Zapomenutých

    Pro koho vysílá rádio Zapomenutých?

    Reflektuje Petra Schwarzová Žallmannová

    Anja Portin vypráví zimní příběh o neutěšené osamělosti, který postupně košatí a rozkvétá jako Amandiny jabloně, nabírá na síle a graduje při velké vánoční hostině Zapomenutých. Je to příběh dětí, které zoufale touží po pozornosti. Je to příběh rodičů, kteří se nedokážou, nemohou nebo nechtějí o své děti starat.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 3/2024
  • Petr Zídek, Karel HrubýVěřil jsem v budoucnost

    Cesty, úkoly, budoucnost

    Reflektuje Milan Pavlovič

    I díky onomu prolínání různých sfér, ve kterých se pohyboval, zachycuje Karel Hrubý spíš svět, v němž lidé řeší vlastní dilemata a strasti, místo aby se výrazněji uchyloval k dějinným zobecňováním.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 3/2024
  • Ivan MedešiJezení

    Sadistické grotesky z Vojvodiny

    Reflektuje Vladimír Novotný

    Poněkud přeháněje by se zato dalo povědět, že balkánští či vojvodinští vesničané (povýtce mladšího věku), jejichž přirozené životní peklo tu spisovatel neúprosně a zároveň s porozuměním zpodobuje i se sebemrskačským úsilím ho reflektovat, vnímají svůj život jen od pasu dolů a také ho žijí jen od pasu dolů.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 3/2024
  • Marek TorčíkRozložíš paměť

    Rozložíš paměť je především román o odpuštění

    Reflektuje Zuzana Kultánová

    I přestože vám Torčík naservíroval víceméně přehlídku beznaděje, cítíte, že postavy chtějí milovat, on nakonec i ten děda prosí za odpuštění a i té upracované matce, kterou sužují migrény, věříte, že svého syna miluje, jen už nechce čelit další „nenormálnosti“, jako jsou jeho homosexualita nebo vztah s „cigánem“.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2024
  • Petra DvořákováPláňata

    Další utrápená rodina

    Reflektuje Alena Šidáková Fialová

    Jako učebnice psychopatologie malé české rodiny to je působivé, jako vzpomínkové album osmdesátých a devadesátých let s dobře odpozorovanými detaily doby dokumentárně cenné. Jako celek to však postupně jede čím dál více samospádem stereotypů, v kolejnicích, které už známe.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2024