Na počátku je sice slovo, skládá se ale ze samých otázek: k jaké národnosti náleží dvaačtyřicetiletý prozaik Ivan Meděši (v některých zdrojích psaný jako Medeši), pokud se vůbec k nějaké národní příslušnosti hlásí? Především ale jakým jazykem píše a kterou literaturu reprezentuje? Narodil se sice ještě za časů po Titovi a ještě ve federativní republice Jugoslávie, pak ovšem dějiny zaškubaly všemi oponami a další informace znějí středoevropským českým uším jednou dosti záhadně, podruhé spíše tajemně. Napíše-li se, že se spisovatel stal „literárním reprezentantem Rusnáků“, zdá se to složitější než nejaktuálnější Rubikova kostka. Kdo bohudík ví, kde se nalézá Vojvodina, toho potěší sdělení, že tamní Rusnáci mají patřit k národnostním menšinám žijícím na onom území, jež je zčásti srbské, zčásti uherské (tam se kdysi utíkali maďarští evangelíci). Jak se v něm však mluví a v jaké řeči tvoří Medeši? Prý v jazyce blízkém „východňarčině“ neboli slovenštině východního Slovenska. Proto berme vážně údaj v tiráži, že vydání Jezení ve Větrných mlýnech je překladem ze slovenského originálu, jenž v roce 2018 spatřil světlo světa díky nakladatelství Východoslovenské združenie VALAL. Hnedle víme víc.

Jenže pohříchu jen o něco málo víc a z jazykového a poté i literárněkulturního pohledu je to dál rébus nad rébusy. Po přečtení souboru povídek Jezení nemáme sebemenšího důvodu pochybovat, že Ivan Meděši či Medeši je literární enfant terrible, kterého prý ale v Srbsku či Vojvodině s výjimkou lokality Ruski Kerestur, v níž žije a píše, nikdo nezná. Také se můžeme dočíst, že pochází přímo z „rusínské menšiny“, případně že jde o spisovatele „rusínsko-srbsko-slovenského“. To už vyznívá jak politická a literární koalice! Jenže s tvrzením o „slovenském originálu“ to zřejmě není v pořádku: zvíme totiž, že autorovým literárním jazykem je ve skutečnosti dolnozemská rusínština (neboli: „bačvaňsko-ruská beseda“), kterou je možno označit buď za východoslovenské nářečí, anebo za kodifikovanou východní slovenštinu. Naši slovakističtí jazykozpytci mají tudíž o čem přemýšlet a měli by v této kauze zjednat jasno, je tu ovšem ještě další problém: černé na bílém stojí psáno, že šestici Medešiho povídek „přeložil do spisovné slovenštiny“ autorův východoslovenský obdivovatel a zejména vydavatel Maroš Volovár. Potom by ale vydání ve Větrných mlýnech evidentně bylo přetlumočením jeho překladu!

Takové problémy ve střední Evropě nemáme. Prozatím. Přes všechny (mírně řečeno) nesrovnalosti se ani v literární kultuře nepohybujeme

ve světě, který je punkově balkánsky postkomunistický,

jak se v souvislosti s Jezením píše na záložce knihy, i když se dá namítnout, že také od všeho něčeho trochu. V próze jde vskutku o Balkán, a to s velkým i s malým „b“, jenže připustíme-li přímo olbřímí nadsázku, nemusíme topografické reálie bůhvíjak zdůrazňovat nebo se na ně zaměřovat. Sice příběhy a případy, o nichž prozaik v Jezení s láskyplnou bezohledností píše, jsou „hodně divoké, syrové, až šílené“ a na první pohled se nemohou odehrávat snad opravdu nikde jinde než v nynějším severním Srbsku neboli ve zmíněné Vojvodině, leč mnohem závažnější je jejich nadčasové, a tudíž i nadprostorové určení, ne-li rafinovaně skrývané předurčení. Nepochybně to může být i ona „punková próza“, ačkoli žádnou přesnou definici punkového způsobu vyprávění spíše nemáme než máme k dispozici, také se však můžeme střemhlav ohlédnout do předminulého věku a zkusit připustit, že všechny zmíněné šílenosti a divočiny nejsou ničím jiným než naturalismem non plus ultra. Čili novodobým hypernaturalismem.

Jenže samozřejmě nemáme na mysli výsostný epický naturalismus klasika Émila Zoly nebo podobně koncipované naturalistické kreace jeho pokračovatelů a nástupců (včetně autorů z českých končin). Kdeže: ač svět, prostředí či etnická příslušnost v autorových povídkách zařazených do Jezení taktéž vysloveně oplývá člověčinou nad (pod)člověčinu – přičemž kráčí o neúprosné prostibolo, a to nikoli o příležitostně povznášející prostibolo duše –, leč je to člověčina laskavěji řečeno náramně hnilobná a antiaromatická, odpuzující a znechucující, ponaturalisticku prezentující lidského tvora coby zvíře nad zvířete se zvířecími pudy a sklony, navíc žijícího ve společenstvích řídících se podobně zvířecími, ergo veskrze fyziologickými potřebami a představami. Včetně bití a zabití.

Zároveň však punkový literát Ivan Medeši nepřichází s nějakou zavrhující morální filipikou, neb není všemohoucím, aby své postavy předělal a polepšil: vždyť mohou být dokonce ještě horší, než jaké je se srdnatou dávkou černého, až surreálně absurdního humoru ve svých textech zachytil a zobrazil. Jeho další kniha má být ještě neslitovnější a svým způsobem ještě „zvrhlejší“. Ergo naturalisticky hodnověrnější i věrohodnější.

Dovolme si však miniaturní nemedešiovský exkurs. Tato knížka vyšla ve Větrných mlýnech za finanční podpory několika bohulibých kulturních institucí, a dokonce i Evropské unie, co by si však pekelnický autor z Ruskiho Keresturu asi pomyslel, kdyby se na stránce s copyrightem dočetl (a zřejmě se dočte), že tato knižní publikace

nereprezentuje názory Evropské komise

a že

Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem?

Nejspíše ani předkládaná recenze nic nereprezentuje a za své informace neodpovídá. Také si však přeje podpořit prokletého mladšího prozaika z Vojvodiny.

Poněkud přeháněje by se zato dalo povědět, že balkánští či vojvodinští vesničané (povýtce mladšího věku), jejichž přirozené životní peklo tu spisovatel neúprosně a zároveň s porozuměním zpodobuje i se sebemrskačským úsilím ho reflektovat, vnímají svůj život jen od pasu dolů a také ho žijí jen od pasu dolů. Není to arci pokaždé, neboť Medeši v nejpřesvědčivějších z vybrané šestice próz registruje též jejich „duchovní život“, spočívající kupříkladu v přebornickém pozorování porna. Upozorňuje však i na to nejstrašnější, co takové lidské bytí ve všudypřítomných exkrementech může v zapadlém koutě Vojvodiny potkat: že člověku vypovědí službu antény a že mu pak nezbývá nic jiného (což by mu ani mezi čerty nehrozilo), než, stydno je to povědět, sledovat srbskou veřejnoprávní televizi. Ne že by ty neveřejnoprávní nebyly ještě stupidnější, jsouce však idiotské nečiní z diváka víc než idiota. Zatímco veřejnoprávní telka (zde: srbská) v lidských prosťáčcích posiluje rozčarování z reality a co nejkrušněji „pocit projebaného života“. Hvězdo boží, kams nás to jen dovedla? táže se Medešiho poločlovíček a vědoucně odpovídá:

Od emigrace ze zakarpatské medvědoprcírny do psomrdníku srbského.

Sic.

To vše „v bídě a naprosté prdeli“. Samostatnou chvalořeč by si zasloužila expresivní, hyperjadrná a ultradrsná spisovatelova mluva, jež vskutku „z úst jak lidu roste“. Leč v daném případě nutno slova uznání adresovat překladatelům, poněvadž, jak již víme, jde o převod slovenského přetlumočení z dolnozemské rusínštiny. Takže de facto si laudatio zaslouží čeština obou překladatelů, kteří se volky nevolky museli s nezbytnou bezohledností zaměřit na spisovatelův „jazyk, který si nebere servítky“. Literární češtinu Jezení vpravdě můžeme nemálo obdivovat, zatímco tolik záhadnou a vzdálenou autorovu rusínštinu si můžeme ponejvíce jen představovat. Je tu však i tvrzení mírně do pranice, nebo naopak nadmíru trefné: na záložce knihy se konstatuje, že by Jezení mohlo lákat a přilákat především tuzemské čtenáře, kteří jsou možná „už trochu unavení jistou spořádaností současné prózy“. Baže, tak groteskní zrůdnosti z českého venkova (nebo z českých Bílých Hradů a srbských Athén) si téměř nedovedeme v beletristickém ztvárnění představit, natolik sadisticky a vlastně i sofistikovaně se nyní prezentují v člověčím panoptiku postmoderního postnaturalisty Medešiho. Přejme si nicméně, aby bylo i v tuzemské literární kultuře uvítáno co kometa vzešlá z pekel podzemí.