Anketa s Jiřím Kratochvilem, Petrem Hruškou, Dorou Kaprálovou, Josefem Strakou, Svatavou Antošovou, Vladimírem Novotným, Alenou Zemančíkovou, Michalem Ajvazem, Milanem Šedivým, Petrem Šmídem, Bohuslavem Vaňkem-Úvalským, Vítem Kremličkou, Radkem Fridrichem, Adamem El Chaarem, Vítem Janotou, Patrikem Linhartem, Václavem Maxmiliánem a Michalem Šandou

Číst Kafku je jako protahovat si trnitou růži hrdlem

Ptá se Vojtěch Němec

Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

Rozhovory – Anketa
Z čísla 11/2023

Jak a proč souzní či nesouzní dílo Franze Kafky s vaší tvorbou a čtenářstvím?

 

Nemůže souznět, Franz Kafka je geniální, já jsem jen talentovaný pisálek.

  • Jiří Kratochvil, spisovatel

 

Kafkovo dílo našemu vědomí neustále bezděčně připomíná, co literární text může dokázat, jaká sugestivní síla a výstižnost se v něm může skrývat. Kafka patří mezi „argumenty kultury“. Člověk stižený malověrností z hodnot literatury za posledních sto let se může ve své skepsi propadat skutečně hluboko, nakonec se však bude muset postavit před námitku: Ale je Kafka.

Autor, který výjimečným způsobem dokázal propojit fikci s realitou. Úchvatná vyváženost – jeho přeludy jsou zrozené ze skutečnosti a jeho záznamy skutečnosti jsou ze základu přeludné. Nedostavuje se tak žádná úleva: nemůžeme svou tíseň při čtení nadlehčovat představou, že autor pouze fantazíruje, stejně jako nemůžeme za vší tou přeludností útěšně nahmátnout pevnou podstatu reality. Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

  • Petr Hruška, básník a literární historik

 

Kafka a jeho texty pro mě snad ani nejsou otázkou nějakého souznění či nesouznění. Myslím, že vliv Kafkových textů cítí z principu všichni, kdo píší i čtou, a kdo tvrdí, že ne, je kecal nebo pozér. Nežiju Kafkou, listuji si v jeho knihách poslední roky jen tu a tam, spíš namátkově, nepravidelně a svátečně, ale pochopitelně jsem už od puberty a první četby jeho knih ponořena a namočena do fragmentů světa, které vylíčil s nadčasovou genialitou: světa s děsivou absurditou a existenciálním, podvratným humorem.

  • Dora Kaprálová, spisovatelka

 

Franz Kafka byl pro mne jeden čas velmi důležitý autor a je jím doposud, ale v rozmezí mých osmnácti až dvaadvaceti let to byl právě tento spisovatel, který mne inspiroval k psaní. V té době, míním roky 1990–1994, jsem přečetl vše, co od něho tenkrát vyšlo. Fascinoval mne, doslova, jak dokázal popsat úzkost ze světa, úzkost ze strojové, výkonové civilizace, která byla plna i nesmyslných vyhlášek a nařízení. Uchvacoval, jak velmi precizně a hlavně ponorně sestupuje k hranám existenciální tísnivosti. Obdivoval jsem též subtilnost jeho psaní. Spolu s Robertem Walserem, kterého jsem ale četl až později, mne zaujal jeho subjektivismus, který ale, a možná právě proto, řekne mnoho podstatného o našem světě i o světě, který teprve přijde. Nedávno jsem dočetl nové vydání Zámku a během chvil, kdy jsem byl opět ponořen do tohoto díla, jsem si znovu uvědomoval, jak dovede skoro až básnicky analyzovat nepatřičnost, nezakotvenost jednoho konkrétního člověka, pocit, že nikdy nejsem a nebudu doma. Jen stálý host v tomto světě, životě. Bylo nám dáno jen hostovat. To jiné, o co je možno se snažit, nám není a nebude nikdy souzeno.

  • Josef Straka, básník, prozaik a organizátor literárního života

 

Když mi bylo kolem dvaceti, zhltla jsem od Franze Kafky všechno, k čemu jsem se tehdy dostala. Obzvlášť jeho romány ProcesZámek mě dočista uhranuly – především proto, že to, o čem v nich Kafka psal, jsme vlastně prožívali. Psal se konec 70. let a tehdejší vládnoucí garnitura si mohla beztrestně dovolit naprosto cokoliv. Státní bezpečnost i byrokratický aparát té doby jako by braly u Kafky hodiny, tak absurdní mnohé jejich praktiky byly. A ono protnutí četby Kafky s normalizační realitou nemohlo skončit jinak, než že se otisklo i do mé tvorby. Napsala jsem tehdy v rychlém sledu za sebou tři sbírky Sen o velikém uniknutí (1977), Underwood (1979) a Encefalické probuzení (1980) – vyšly pouze samizdatově –, a kdykoliv jimi zalistuji dnes, až se děsím té silné kafkovské linky, na které jsou mnohé básně v nich doslova „zavěšené“. Ale abych nemluvila naprázdno, víc snad napoví malá ukázka – je z Encefalického probuzení:

KAFKOVO ROBĚ

Ráno jsem vstal
a uviděl
jak před domem
ve kterém bydlím
zastavilo auto
Vystoupili z něho čtyři muži
převlečení za ženy
a vešli do domu
Prolezli škvírou pod mými dveřmi
zhasli plynový hořák
na němž jsem si vařil vodu
na čaj
Ustlali mi postel
zalili brambořík
A…
a potom mě mlčky
zastřelili
Dostal jsem čtyři rány
ale protože měli tlumiče
neslyšel jsem jediný výstřel
Lehl jsem si na koberec
zatímco oni přistupovali k zrcadlu
smývali si šminky
a shazovali se sebe paruky
dámské oblečení
boty
a přívěsky
a zavírali je do mého příborníku
Když byli úplně plešatí
a nazí
odemkli dveře a vyšli na chodbu
Slyšel jsem dvakrát cvaknout
zámek
a pak už jen motor
odjíždějícího auta
Zůstal jsem sám
zamčený ve svém bytě
a mrtvý

  • Svatava Antošová, básnířka a publicistka

 

Souznít s tvorbou Franze Kafky, který literární kritik by si to nepřál? Kdo by ideálu či iluzi takového souznění kolikrát podvědomě nepodřizoval i horizonty svého čtenářství? Tak jednoduché to však zpravidla ani v nejmenším nebývá. Proto si zkusme vypomoci dávnou dětskou vzpomínkou, jak táta vykládal u rodinné večeře, že jedna paní si přečetla ve Světové literatuře povídku Franze Kafky a pak spáchala sebevraždu. Kdo byl ten pan Kafka, neměl jsem zdání, o existenci zmíněné revue jsem sice z rodičovských hovorů cosi zaslechl, nezajímalo mě to příliš. O to víc mě v dětinském či výrostkovském věku zaujala představa, že si někdo něco přečte a kvůli tomu svévolně odejde ze světa a ze života. A že to může mít na svědomí jakýsi spisovatel Kafka.

Ke Kafkovým textům se člověk i za studií dostával značně nesnadno, jak však přibývalo kafkovských titulů, každý z nich se stával čtenářskou událostí sui generis. Dopis otci, Dopisy Mileně, Proměna, aforismy. Ale i přelomové knížky o Kafkovi z pera Klause Wagenbacha a Eduarda Goldstückera. Česká literatura 60. let, zvláště próza, byla příznačně kafkovská, ne-li čím dál kafkovštější, jelikož přímo i nepřímo reflektovala společenské poměry, které byly mírně řečeno obludně kafkoidní, byť docházelo k blahodárným liberalizujícím tendencím. Kafka byl sice již tenkrát vykládán kabalisticky i talmudisticky, zřetelně však převažovalo vnímání jeho desítky roků starých románů a povídek coby existencialisticky temperované tvorby. Z odstupu času se ale lze přiklánět k interpretaci autorových prozaických výtvorů v dobovém expresionistickém kontextu německojazyčného písemnictví. Leč existencialistický náhled hluboce zakořenil a jako „kafkovské“ se vnímalo například i absurdní divadlo.

Souznít s Kafkou ve sféře literární kritiky (dokonce i postmoderní) by pravděpodobně znamenalo inklinovat v kritickém posouzení estetické hodnoty díla k určité aforističnosti, k beletrizující rovině kritického úsudku, s nadsázkou řečeno směřovat k žánru esejisticky laděné kritické miniatury. Až pak je možné, ne-li dokonce žádoucí uplatňovat i grotesknost, i tragikomičnost, i řeřavou sardoničnost v nazírání světa. Nato může nastat souznění jiného řádu: více než vážně se dá přitakat tezi, snad též spisovatelovu přání, že jeho klasické románové fragmenty byly zamýšleny jako romány pokradmu a potajmu kvazihumoristické, jako groteskní paraboly světa a společnosti k smíchu i k pláči. Podobně tragikomická jsou ostatně i hojná díla Milana Kundery. Jestlipak si také on přál souznít s Kafkou?

  • Vladimír Novotný, literární historik, publicista a kritik

 

Franz Kafka mě fascinuje tím, jak v každém jeho textu, i tom nejkratším, je vždy obsažen celý. Vždy znovu žasnu nad jeho až nestvůrným smyslem pro detail, kterému pro mě vévodí detailní popis hnusné nabídky jídel pro Řehoře Samsu, proměněného v odporný hmyz: stará nahnilá zelenina, kosti od večeře obalené ztuhlou bílou omáčkou, trocha rozinek a mandlí, kus sýra, o němž Řehoř dva dny předtím prohlásil, že se nedá jíst, suchý chléb, chléb s máslem, posolený chléb s máslem. A miska s vodou. Detaily, nejbizarnější chování a způsoby postav činí Kafkovy příběhy či jenom situace a scenerie, jako v nejkratších zápiscích, důvěrně blízkými až do podrobností, za něž se člověk stydí. Důkaz o tom, že předmětem literatury je člověk ve své nejsoukromější podobě a nejdůvěrnější podstatě. A k tomu všemu jistý dobromyslný tón, jímž jsou vyprávěny i velice příšerné věci, jako třeba v povídce „Ortel“. Vidět všechno v ničem je Kafkův vynález.

  • Alena Zemančíková, prozaička a publicistka

 

To, co psal Franz Kafka, je nejdokonalejší próza, jakou znám. Je to próza, v níž splývá příběh, jazyk, obraz, popis a myšlenka do nedělitelné jednoty – do jednoty, kterou najdeme v každé jednotlivé větě, a může to být věta, která několika slovy líčí pohled z okna, nějaký prostor nebo postavu, jež se objevuje na scéně. Je to především důsledek naprosté poctivosti, Kafka by nepropustil nic, co by nebylo zcela přetavené do literatury, nic odbytého, nic, co by bylo jen přibližné. Nedovedu si představit, že by si nad nějakou větou nebo nad nějakým spojením slov někdy řekl: „On stejně nikdo nepozná, že to není úplně dobře napsáno.“ Pokládal by to za podvod na čtenáři i na literatuře samé.

Kafka fascinuje tím, jak proniká rovnou k centru psaní, nezdržuje se u ničeho odvozeného, u ničeho, co se do literárního díla dostává zvenčí, aniž by bylo dílem stráveno a proměněno v tělo díla. Nepotřebuje psychologický popis, poetičnost ani explicitní filosofické myšlenky, odmítá pomáhat si metaforami a cítí nechuť k barvitosti, ke všemu, co jen zakrývá to, co je literatuře nejvlastnější a co je vlastně jedině důležité. A přitom v této dobrovolné chudobě, v této myšlenkové, obrazné a jazykové askesi, která odmítá tolik z toho, co se zdá pro literaturu nezbytné, paradoxně nic nechybí. Najdeme tu filosofii, psychologii, autobiografii, svědectví o prostoru, v němž dílo vznikalo, o historické etapě rodící se moderny, i předtuchu budoucnosti se všemi společenskými, a dokonce politickými aspekty. To vše se však rozpustilo do čiré energie psaní a vstoupilo do tvářnosti jazyka, do samého těla vět, které se neliší od tělesnosti příběhů; to vše je při četbě přítomné jako různé aspekty smyslu díla, na které se přitom smysl nedá redukovat. A zároveň Kafkovo dílo přivolává výklady, vybízí, aby aspekty smyslu byly vyjádřeny jazykem pojmů v interpretacích, které budou často navzájem vzdálené, či přímo protichůdné, ale přitom držené pohromadě prvotní jednotou smyslu textu, který vykládají.

Interpretace Kafkových děl často podléhá pokušení nahrazovat – a tím zastírat – vlastní smysl díla tím, že se na jeho místo dosadí některý z aspektů, je jedno, jestli politický, teologický, existenciální, nebo jakýkoliv jiný. Především je však Kafkovo mistrovství zakrýváno tím, co je na jeho díle nejvíc nápadné, totiž fantastičností, snovostí, tajemnou atmosférou neprostupných hierarchií. Kdo vidí v Kafkově díle jen to, co bývá pojmenováváno slovy jako „kafkovský“ nebo „kafkaesque“, nebo kdo dokonce vidí Kafku jen jako trochu lepšího Meyrinka, míjí se se smyslem a jedinečností Kafkova díla. A ovšem sugestivita takových příběhů svádí k plagiátu. „Kafkovská“ díla většinou působí žalostně a dovedu si představit, jak strašně by se Kafkovi nelíbila. „Kafkovština“ ovšem není Kafkovým problémem, ale problémem jeho špatných čtenářů.

Kafka nás především učí, co je to vlastně dobrá literatura, je učitelem dobrého psaní, poctivosti a odpovědnosti vůči napsanému. Pomalé a soustředěné čtení Kafkových děl je nejlepší výukou pro ty, kteří se chtějí naučit psát, a ještě více pro ty, kdo si myslí, že už psát umí. A Kafka je ovšem také dárcem radosti z četby vynikající literatury. Roland Barthes mluví o rozkoši z textu; a kdo takovou slast ze čtení hledá, udělá nejlépe, když si přečte třeba jen pár vět z některé z Kafkových knih.

  • Michal Ajvaz, spisovatel

 

I přestože chodím dvakrát denně (tam a zpět) pět dní v týdnu (pracovních) kolem Kafkova hrobu do rachoty už téměř dva celičké roky vydělávat si své desetitisíce či statisíce káčé, scenerie na pojišťovákově hrobě se proměňuje od nevkusné po přeplácanou v kamíncích, svíčkách nebo upomínkových předmětech. Zrovna u náhrobního kamene je do zdi vsazená mříž, jíž lze každodenně obcovat s břečťanuplnou scenerií a vyhodnocovat proměnnou. Tedy kontakt s Kafkou, či s tím, co z něj nad zemí zbývá, mám denní. Se spisovatelovým dílem mám kontakt leda přes web: ve vídeňském antikvariátu inLibris jsou k mání dva Kafkovy jednostránkové dopisy Robertu Klopstockovi za desetitisíce eur. Mohl by si je obratem ruky dovolit můj zaměstnavatel, k němuž denně od metra Želivského docházím. Já nikoliv.

  • Milan Šedivý, básník a bývalý nakladatel

 

Po povídkách Franze Kafky jsem omylem sáhl, když mi bylo dvanáct. Sestra tehdy maturovala a já četl, co měla na stole. Kloudně jsem těm povídkám nerozuměl a to mě bavilo. Proto mám dodnes rád texty, kterým nerozumím. Člověka to donutí číst je znovu a myslet na ně i před spaním, cestou tramvají. Prostě kdykoli. Díky Kafkovi jsem se nestal čtenářem, který odloží knihu se slovy: „Tomu nerozumím, to je ale blbost.“ A kdo může v postmoderním očistci nepsat jako Kafka? Snad jedině nějaký neužitečný krasoduch.

  • Petr Šmíd, čtenář

 

Kafka mě naučil psát jednoduchými slovy. Ovšem aby to bylo řádně po kafkovsku, dostával jsem se k němu složitě. Na škole mě nebavil. V první půlce 90. let, kdy každý z mé generace byl Kafka, jsem si k němu vypěstoval solidní averzi a v Posledním bourbonu jsem si z jeho kultu tropil šoufky. Pak jsem byl jistým zběsilým režisérem obsazen do role Řehoře Samsy v amatérském filmu Proměna. Režiséra nezajímaly ani tak moje herecké schopnosti, jako skutečnost, že jsem Kafkou nedotčený. Zakázal mi dokonce číst i scénář, abych byl autentický. Po několika hodinách na zádech, kdy jsem kopal nohama a kýval tykadly, se moje skepse prohloubila. Že jsem byl pitomej, mi vysvětlil až někdy po třicítce Milan Kundera ve svém eseji „Kastrující stín svatého Garty“. Hned poté jsem udělal nájezd do své knihovny (k završení absurdity jsem Kafku totiž poctivě kupoval s tím, že vnoučata to dají pak do sběru) – a od té doby jsme spolu v pohodě. A přesně ten způsob vyprávění, který mě dřív nudil, mě dnes velmi uklidňuje.

  • Bohuslav Vaněk-Úvalský, nakladatel a spisovatel

 

Franz Kafka je taková tlapková patrola literatury. Je neskonale nudný a konformní, že nemá konkurenci. Víc už se lze nudit jedině nad románem. Když si Kafkovy povídky přečtete pozorně a víckrát, zjistíte, že se v jejich příbězích neděje skoro nic. Výjimku tvoří Řehoř Samsa z novely Proměna, který chodil vyvádět s děvčátky do hotýlku za městem, a proto se změnil v chrousta, načež zahynul po zásahu jablkem do krovek. V tom tvoří svérázný prozaický pandán k Ovidiovým Proměnám.

Abych uvedl na správnou míru, nejsem kafkofob, ale kafkomil. Četba jeho díla, povídek, fragmentů, je víc čtení k přemýšlení než čtení pro čtení. Ta nuda je geniální: neděje se nic a jenom paradigma vypravěčova jazyka vede pozornost. Je to němčinou – pevným pořádkem slov úřednického jazyka vypravěče. Z toho vyplývá ta neoblomnost a jednoznačnost myšlení a cestičky vyprávění. Co naplat, v Praze prvního dvacetiletí 20. století se v podstatě nedělo nic. Horší už to bylo jenom v Brně, té poslední serpentíně před Vídní. Občas problýskne humor, ale skrytý a musíte hledat.

Moji rodiče měli po roce 1948 vcelku kafkovský život, a tak v rodinné knihovně Kafkovy knihy chyběly. Ale jinak byl Franz Kafka takříkajíc nablízku, opodál. A čekal. Veřejné knihovny Kafku vyřadily v roce 1970 do stoupy, a tak jsem se s ním setkal až na gymnáziu, když školní knihovna vyřazovala školní četbu – a nebyla to kniha Kafkova, leč kniha o Kafkovi, záznam liblické konference o jeho díle a motivech. Odtud vedla další cesta k jeho povídkám a nakonec jsem se potkal s Martinem Grušou, vnukem kafkologa Eduarda Goldstückera. Založili jsme kapelu Národní třída, chodili na mejdany a na ryby. Tak se stal Franz Kafka jedním z mých prazdrojů.

Kdo se alespoň neotře o Franze Kafku, jako by nebyl.

  • Vít Kremlička, literát

 

Bez četby Franze Kafky bych zcela určitě nepochopil určité vidění světa a jeho absurdní mechanismy, čtu ho s přestávkami průběžně třicet pět let a nepřestává mě fascinovat. Z jeho děl upřednostňuji zejména povídky a deníkové záznamy, méně již dopisy, fragmenty románů již nečtu. Na Kafkově stylu jsem vždy obdivoval přesnost psaní, výstižnost, zároveň i zastřenou poetičnost. Sekundární literatura mi v mnohém pomohla být ještě „vzdělanějším“ čtenářem, nedávná četba Stachovy třídílné monografie opět způsobila, že jsem na tohoto génia nahlédl „novým“ okem.

Vzpomínám si, jak kdysi na jedné přednášce v první půlce 90. let na PF UJEP v Ústí nad Labem Kafkův vykladač František Kaufman prohlásil, že tohoto autora čte v různých fázích svého života jinak. A nemýlím-li se, Zdeněk Kožmín prohlásil, že číst Kafku je jako protahovat si trnitou růži hrdlem. Krása! Obojí bych signoval.

A souznění s mou tvorbou? Bezesporu jsem pod jeho vlivem napsal některé krátké prózy a básně v knize Žibřid (Host, 2006), zde jsem vědomě navazoval na některé jeho dopisy a popisy vymyšlených bytostí.

  • Radek Fridrich, básník

 

K povinné četbě jsem měl vždycky averzi, klasiky objevuju až v posledních letech díky knihobudce. A Kafka v ní nikdy nebyl. Co se týče jeho díla, mám trochu manko, ale on ho vlastně ani nechtěl vydat, že jo? Pár věcí jsem od něj četl, to se rozumí. Kdysi se mi do ruky dostala knížka, ve které byly kratší věci. Ty se mi líbily. Na ty delší mi hádám přijde moc intenzivní, imaginativní. Chybí odlehčení, jako že vlastně o nic nejde. Jemu v psaní hodně o něco šlo, proto to pak možná taky chtěl spálit. Na střední jsem všechno, co jsem napsal, vyhazoval do papíru. Byl to vždycky skvělý pocit, dnes už toho bohužel nejsem schopen. Kafka chtěl svoje věci spálit, a místo toho zůstaly jako důkaz jeho spalující vášně. Psaní pro něj bylo otázkou života a smrti, reinkarnace. Jako člověk mě rozhodně zajímá – jeho rodinné a romantické vztahy na pozadí belle époque asanované Prahy. A co se dělo pak, že jo? V psaní žil druhý život na úkor toho prvního, na úkor spánku. Četl jsem Dopisy Felici, to je silné kafe. Těžký stalking. V knihovně jsem sáhl po novém Stachově životopise a naposledy deníku, ale pak to vyhrály básně Egona Bondyho. Kafka je mi blízký svou zálibou v plavání a zdravé stravě. A že se rád smál, všemu navzdory. Z internetu jsem jednou v noci přečetl Proměnu. Jednoduchý, archetypální nápad a chytlavé zpracování. To můžu.

  • Adam El Chaar, básník, prozaik a publicista

 

Kafka mi vždycky připadal krystalicky jasný a čistý. Když se narodíte v určitém čase, na určitém místě, s duší jako rybí měchýř, všechno to mudrování a intelektuální skotačení kolem něj vám přijde k smíchu. Protože každá návštěva pošty, každý den v práci je jen novým pokusem o návštěvu zámku, novým pokračováním nikdy nekončícího procesu. Zkrátka, jemand musste Sie verleumdet haben už v den vašeho narození. A že to není možné, že by se taková věc nedala vydržet? Ale ano, jen to stojí trochu více energie, kterou ale ostatní beztak z přebytku cpou do matrací, která se jinak usazuje v širokých vrstvách pod kůží.

(deníkový záznam 23. 1. 2023)

  • Vít Janota, básník

 

Kafka, pro mnohé je to skvělý autor nebo také ikona, s níž se mohou měřit. Pro mne to byl tajemný autor, ne méně než Meyrink nebo Severinova cesta do temnot. Pochopil jsem ho teprve, když naše nápadná podoba přiměla členy Vyžvejklé bambule, abych si ho zkusil zahrát – abych v Siřemském dnu, v tom našem filmu amatérů, zkusil Kafku. Ono to zní jako jakási povýšená nadsázka intelektuála z periferie. Teprve to setkání mě přimělo číst jeho povídky, jeho tvorba je precisní a současně divoká jako cesta do nikam, pochopil jsem, že Daniil Charms je jeho blíženec. Pro mě je Kafka – právě tak jako Pessoa a Charms – úředník-pankáč-mystik dokonalé literatury: přesný a bez naděje na něco, co je mu celkem vzato lhostejné. Je velkou touhou mého života, mého psaní a všeho, co tak od malička dělám, abychom si z jejich životů, ovšem i z díla, ale ze životů především, vzali příklad. – Ono to vždycky vyzní nějak šíleně, ale přesně to jsem si z Kafky vzal: domýšlet dokonalost. Obětovat psaní celý život; ne kariéru, ale život – to sice není jeho poselství, ale na tohle bouchnou saze dvěma nebo třem literárním ubožákům denně.

  • Patrik Linhart, esejista, básník a performer

 

Kafkův Zámek byl jednou z prvních vážných knih, které jsem v životě četl. Určitě první, na kterou si pamatuji. Mám stále ten stejný výtisk, a kdykoliv ho vezmu do ruky, otevře se ve mně jako dveře vzpomínka na dobu mého končícího dětství: konkrétní čas, místo, vůně, hudba. To, co vidím, je tak osobní, až je to nesdělitelné.

Později na přednáškách ze světové literatury hovořil Martin Pilař o tom, že pokud má smysl číst něco z Kafky, jsou to jeho povídky, protože ty jsou, na rozdíl od románů, dokončené. A tak jsem kromě těch velkých jako „Ortel“ nebo „Proměna“, které jsem měl už přečtené, začal číst i ty kratší okolo. A dodnes ve mně zůstávají zážitky z povídek „V kárném táboře“, „Šakali a Arabové“ nebo „Starý list“ jako jedny z nejsilnějších zážitků při čtení povídek vůbec. Jejich vliv cítím možná doteď.

Později bylo pro mě také zajímavé sledovat, jaký měly Kafkovy texty vliv na mé oblíbené české autory, Havla, Grušu nebo Wernische. Ale i na ty světové, jako jsou Borges, Handke nebo Frisch.

Cena Franze Kafky, pokud by ji někdo dělal dobře, by mohla být nejzajímavější literární cenou u nás.

Kafkovými deníky i dopisy jsem zatím víceméně jen listoval a pročítal je, než že bych se do nich plně zapustil.

Ale ještě raději listuji knihou V Kafkově knihovně od Herberta Blanka.

  • Václav Maxmilián, spisovatel a redaktor časopisu Host

 

Záleží, kterého Kafku máte na mysli, já znám dva, s tím prvním hrával otec o sobotních večerech v hospodě Na Růžku mariáš, a když v pondělí otec odjel na montáž, chodil Kafka k nám domů zase za maminkou a pokaždé mi z cukrárny přinesl kremroli se šlehačkou, aby mi tou kremrolí zaplácnul pusu, a potom zčistajasna zmizel a našli ho po dvou letech ve sklepě pod hromadou briket, vedle něj v uhláku ležel dopis na rozloučenou, jestli se ale ptáte na toho Kafku s podmračeným kukučem, co vypadá, jako by ho šťouchali do zadnice rozžhaveným pohrabáčem, to je vyprázdněný pojem dobrý leda tak na trička, a ani to už dneska moc netáhne, mnohem zábavnější jsou trička s Beyoncé.

  • Michal Šanda, spisovatel
Chviličku.
Načítá se.
  • Alena Zemančíková

    (1955), slovesná dramaturgyně Českého rozhlasu, literární a divadelní publicistka. Literární reflexe publikuje nejčastěji v Listech, Salónu Práva a Deníku Referendum.
    Profil
  • Bohuslav Vaněk-Úvalský

    (1970) český knižní producent, editor, spisovatel, fotograf. Vydal přes třicet beletristických a fotografických knih. Žije v Praze-Nuslích. Z díla: Nářez brouků na palouku (Krásné nakladatelství, 1994), Hubotřasný román Poslední Bourbon (tamtéž, 1995), Zabrisky ...
    Profil
  • Dora Kaprálová

    (1975, Brno) Vystudovala na JAMU dramaturgii a scenáristiku. Knižně debutovala divadelní hrou Výšiny (2002), prozaicky novelou Zimní kniha o lásce (2014). Mezitím vydala knižní rozhovor s Květou Legátovou Návraty do Želar (2005). Naposledy ...
    Profil
  • Jiří Kratochvil

    (1940, Brno) absolvoval filosofickou fakultu, obor čeština-ruština. Velice krátce učil a v čase normalizace byl zaměstnán jen jako pomocný dělník. Publikoval v samizdatu a v exilových časopisech. První knížka mu mohla vyjít až v roce 1991 v nakladatelství ...
    Profil
  • Josef Straka

    (1972), básník a prozaik, organizátor literárního života. Je autor dvou básnických sbírek a… jiné časy (G Tisk, Liberec) a Proč. (edice Tvary, TVAR, Praha), které vydal v devadesátých letech, a čtyř ...
    Profil
  • Michal Ajvaz

    (1949), prozaik, esejista, filosof. Průkopník a zastánce magického realismu u nás. Vystudoval bohemistiku a estetiku na FF UK, po absolutoriu pracoval v dělnických profesích. Je autorem básnické sbírky Vražda v ...
    Profil
  • Michal Šanda

    (1965), vystudoval pražské Gymnázium Jana Nerudy. Za normalizace vystřídal řadu zaměstnání, např. Pražský stavební podnik, Kniha n. p. Praha, Obuv Gottwaldov, Poštovní novinová služba. Od roku 1991 je zaměstnán v ...
    Profil
  • Milan Šedivý

    (1977, Teplice), básník. Vystudoval učitelství na ZČU v Plzni, kde byl členem literárního klubu Ason. Básně publikoval v celostátních denících (MfD, Salon Práva), literárních časopisech, rozhlase nebo ve vozech metra. Z jeho tvorby ...
    Profil
  • Patrik Linhart

    (7. 8. 1975, Duchcov) básník, spisovatel, essayista, výtvarník a performer žijící v Teplicích a v Duchcově. Je zakladatelem Vědeckého studia Stará milenka, jehož náplní je „aktivisace každodenního života“ a „magie všedních dnů“. Výsledky této práce ...
    Profil
  • Petr Hruška

    (1964) je český básník, narozený v Ostravě, kde žije dosud. Autor řady sbírek poezie, nejnověji Nikde není řečeno (2019). Píše též krátké prózy, které vyšly v originálním deníku Jedna věta (2015), dosud ...
    Profil
  • Radek Fridrich

    (1968, Děčín) básník, výtvarný autodidakt, překladatel, recenzent. Vystudoval češtinu a němčinu na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, působí jako učitel. V roce 2008 vydal své překlady v knize Modroret: Z pověstí ...
    Profil
  • Svatava Antošová

    (3. 6. 1957, Teplice) básnířka, prozaička a publicistka. Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, 1987), Ta ženská musí být opilá (Československý spisovatel, 1990), Dvakrát pro přátele (Spolek českých ...
    Profil
  • Václav Maxmilián

    (1987) žije v Brně, pracuje jako redaktor literárního měsíčníku Host a vyučuje na Masarykově univerzitě a na Fakultě výtvarných umění VUT. Je autorem básnických sbírek Meziměstí (Host, 2016) a Pobřeží (Protimluv, 2019) a studie o estetice ...
    Profil
  • Vít Janota

    (1970) je básník a příležitostný hráč na saxofony a klarinet. Vydal básnické sbírky K ránu proti nebi (2002), Fasování košťat (2004), Praha zničená deštěm (2006), Miniová pole (2008), Jen třídit odpad nestačí (2011), ...
    Profil
  • Vít Kremlička

    (1962, Praha) debutoval v roce 1981 básněmi a prózami v časopise Violit (literární část sborníku X, zvaného „Desítka“), dále publikoval v samizdatových sbornících, mj. Už na to seru, protože to mám za pár, 9x ...
    Profil
  • Vojtěch Němec

    (1983, Cheb), prozaik, občasný literární publicista, příležitostný kritik a esejista. Časopisecký a nakladatelský redaktor. Autor sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris, 2005), novely Uroboros (vl. nákl., 2008), románu Opus pictum (dybbuk, ...
    Profil

Souvisí

  • Václav Maxmilián

    Nové byty, nové pokoje

    Pták mu přelétl přímo před očima, a jak jej Harry sledoval, všiml si v okně v nejvyšším patře siluety, která se na něj dívá. Nerozeznal, jestli je to muž, nebo žena, okno bylo příliš vysoko. Osoba navíc stála tak, že za sebou měla těžký, tmavě oranžový závěs (nebo byl červený?).

    Beletrie – Próza
    Z čísla 11/2023
  • 05_poezie
    Svatava Antošová

    Stín dětství

    Někde ve mně nabírá na obrátkách kumulace úzkosti
    z hasnoucího slunce které se ztrácí v temných konturách
    díkůvzdání uprostřed bujení lacinosti v marx-leninském
    stylu uprostřed kanibalské víry v liduprázdné sny
    o návratu k lidství co s takovou vírou ze zamyšlení
    mě vytrhne šouravý krok dozorce cítím jeho blízkost

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 8/2023
  • Petr HruškaSpatřil jsem svou tvář

    Poetický dokument

    Reflektuje Jan Krasický

    List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 6/2023
  • Petr HruškaSpatřil jsem svou tvář

    Existenciální plavba Petra Hrušky

    Reflektuje Olga Stehlíková

    Síla této básnické sbírky je také v její skryté reflexivnosti, novinářská deskriptivnost není „autorsky komentována“ (vše je přítomno přímo v popisech samých) – je zpracovávána samotným médiem básně, totiž přesnou a nesmírně naléhavou obrazností, sugestivní vizualitou, senzualitou obecně, přitom za zachování podivuhodně věcného sdělení.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 6/2023