Epičnost v současné české poezii není ničím obvyklým, o to zajímavější je, když se s ní setkáme tváří v tvář skutečnosti, jež se udála před více než pěti sty lety. Petr Hruška (1964) svou osmou básnickou sbírku zasvěcuje kulatému výročí dokončení plavby kolem světa. Z Magalhãesovy výpravy se tehdy vrátila pouze jediná loď, o jejíž cestě podal ve svém deníku zprávu Antonio Pigafetta, jeden z přeživších. To jsou holá fakta. Co se ovšem vyjevuje v intencích básnické skutečnosti, která si vzala „na paškál“ dějinnost?

Ještě než zamíříme do těchto tajuplných vod, zaujme nás vizuální stránka knihy. Hruška opět spolupracuje s Jakubem Špaňhelem, jehož tři variace na loď jsou zde využity, grafika nezapomíná ani na potenciál původních map. Celou publikací probíhají pásma přerušovaných čar, nepravidelně konstruovaných vždy v úvodu básní. Snad nám mají připomínat vyznačení trasy na mapě, ovšem svou nepravidelností se vymykají geografickým pravidlům, chladný řád je narušen. A ač na sebe kniha upozorňuje už jen reprodukcí na obálce, uvnitř zůstává skromná a Hruškova poezie si i zde uchovává svou citlivost.

První oddíl „Papoušci v zrcadlech“ pracuje s formou deníkového záznamu, ony „zápisky“ z cesty proniká autentická působivost. Snaha zaznamenat věci tak, jak jsou, to samo o sobě může být až překvapivě poetické, jak nám už dokázalo mnoho básníků napříč staletími, každopádně setkání s neznámem, s rituály i životními principy odlišné kultury, v tomto případě kmenové, posouvá imaginaci zase na jinou úroveň. Záznam postrádá strohost, a nejen proto, že se onen „svědek“ setkává se zcela novým světem, ale samozřejmě sem vstupuje autorské já člověka 21. století. Polovina milénia se tak rozplývá v sounáležitosti lidské existence, všichni jsme na lodi a všichni jsme z lodi, což přirozeně ukazuje na společný smysl, ale i na nahodilost lidského bytí:

Od osmé kapitoly Písma
pocházejí všichni z lodi.
A dnešní ráno
je zářivé tak,
že by se život měl ještě stihnout.
s. 16

Nadřazování evropské kultury, povyšování určité existence nad jinou se pojednou stává bezvýznamným gestem, v zrcadlech se zjevuje náhle překvapená tvář.

Je nutno ocenit, jakým způsobem v Hruškově díle interaguje dokumentárnost s imaginací. Básnicky leckdy promlouvá už jen sama zkušenost předvědeckého chápání světa ze strany kmene, se kterým se mořeplavci setkávají:

Později jsem zjistil,
že stejný a jiný
nerozlišují
a že nártouni ženám každou noc
vyjídají paměť.
Muž je pro ně ten,
kdo se směje.
Naše lodě
považují za zbytečně těžké.
s. 25

Objevuje se zde i slovníček výrazů kmene, slovo tu nabývá imaginativní síly, navíc je to lyrický subjekt, který zakončuje onen zápisek s názvem „Dobré vědět“ spojením oni manchiuri acsua, což v překladu znamená pomeranč v dešti. Lyrično vystoupilo z prostoru dokumentu, některé meditativní pasáže sahají téměř až k surreálnu:

Listí křivých stromů na zemi ožívá
a rozbíhá se kolem.
Ptáci svítí.
Zvířata stojí na důležitých místech.
V kamenech pulsují žíly.

Když jsme pluli kolem,
náhle se zeptal tesař,
co je zbytečnost.
s. 39

Jako další text následuje ne zcela básnická zpráva o ztrátě deníku. Vše se tak rozbíhá, rozvrstvuje. Filmového fanouška napadnou v této souvislosti filmy Terrence Malicka, které tematizují historickou skutečnost, ovšem posouvají ji do zcela jiné roviny (Tenká červená linie, Nový svět, Skrytý život).

Klasická historiografie opěvující pokrok byla moderním bádáním již dávno shozena z piedestalu, podvědomě však pohyb kupředu kultura stále reflektuje. Takový pohyb Hruška významně problematizuje, ptá se, jestli se nakonec nešlo spíš zpátky. Objev tak může být paradoxně i ztrátou, reálné absurdním, velkolepé marginálním. Z lidské zkušenosti vyplývá nejistota nad smyslem konání, nad zdůvodněním toho, čím výjimečné byly tyto činy, jak je to líčeno v závěru popisovaného oddílu:

Je-li nám dáno
vrátit se z opačné strany tam,
odkud jsme před lety vypluli –
podle čeho nás poznají,
změněné cestou k nepoznání?
A poznají-li nás
právě podle té vepsané cesty –
co jim řekneme?
Nedovedete si představit,
jak stejní jsme,
jak stejní jsme,
když se teď vracíme z opačné strany…
s. 53

Skladba „Přetížená loď“, která tvoří druhou část sbírky, je jakousi rozpravou básnického já s Pigafettou, účastníkem a zapisovatelem plavby. Verše provazují citace z Pigafettovy zprávy, básnické já současnosti obdivuje dobrodruhovy záznamy, zároveň ovšem poukazuje i na stinné stránky kolonizace:

Umírali zvědavě,
narychlo pokřtěni.
Byli nebezpeční,
ale nevěděli to o sobě.
Počítali jste s tím,
že korále, zvonky a okovy se ve slunci
oslnivě lesknou, viď, Pigafetto…
s. 62

Zachycení obrazotvorné každodennosti tak prochází nejen přikloněnou, ale i odvrácenou stranou: „Několikrát jsi užil slovo krása.“ (s. 62), „Mnohokrát jsi použil slovo hrůza.“ (s. 63)

Snad to souvisí s naším obecným povědomím, že se zahlazuje prvotní zkušenost, ona elementárnost počátku, a lidstvo se neustále točí v kruhu: „Všechno postupně začínalo něco připomínat.“ (s. 63) List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity. Sbírka je tak trochu alegorií lidského bytí, které vykonává svou plavbu životem, neustále si klade otázky, zaznamenává, pozoruje, nechává se uchvátit, ale zároveň se dostává do bouře a mimo trasu. Tragika, magično, absurdita, to všechno je součástí této daleké cesty.

Budiž řečeno, že se ono já skrze své verše často vztahuje k věcem zdánlivě nejbanálnějším, od popisu předmětů na lodi až po pozorování vlastního stínu. Kromě pestrosti navštívené (všestranné) exotiky lze poezii vidět i ve zcela všedních aktech, v předmětech každodenní námořnické rutiny. I takovými způsoby Hruška dokazuje, jak rozličně lze dosáhnout básnického účinku – ostatně vydal se tu celkově trochu jinou cestou než ve svém dosavadním díle.

Kdo očekával autorovu typickou poetiku, bude možná zklamán – Petr Hruška jde ve své nové sbírce dále, jeho poetický dokument otevírá cestu mnohostrannému básnickému poznání. Odvahu vzít v dnešní době historickou látku a přetavit ji v nový, svébytný výtvor, zvýznamnit ji jiným způsobem než pouhým popisem reálií je třeba ocenit. A při hlubším „ponoru“ vyplave na povrch nová zkušenost.