V určitých ohledech kniha možná připomene kunderovská témata, samozřejmost se náhle stává nesamozřejmostí, neochvějná sebejistota se začíná bortit. Jako by Beneš svým příběhem sděloval, že na složitost života nevystačí žádný algoritmus, a je nutné říct, že tak činí velmi přesvědčivě.

Zvettlerova poezie prokazuje, že řeč může být katalyzátorem poznání plynoucího ze ztráty, z nejistoty, absurdna. Komplikovaná stavba obrazů i jazykových prostředků ovšem není vždy ku prospěchu věci. I přes jistou kvalitativní nevyváženost dvou oddílů však nepochybně jde o slibný debut.

Texty Jana Krasického na mě nepůsobí jednoznačně depresivně nebo bezvýchodně. Umí je odlehčit. Možná i tím, že dokáže vytvořit poutavý a silný obraz (kráter dřezu) a zručně jej zakomponovat do celku básně (obraz kuchyně).

List je popisován a prázdných míst ubývá, tak jako na mapě kontinentů. Pro vyznavače pokroku to snad znamená úspěch, ale u jiných to může vyvolat melancholii a ambivalentní pocity.

Onuferův překlad si je vědom zvláštností Eliotova jazyka a zachovává jeho specifičnost tak, aby text působil autenticky.