Kosti, to je název prvotiny básníka, literárního recenzenta a pedagoga Jana Krasického (1993). Výtvarným doprovodem ji opatřil Marek Franz, o redakci a doslov se postaral Roman Polách.

Sbírka obsahuje padesát čtyři básní. Neboli padesát čtyři kostí, ze kterých si můžeme sestavit kostru sbírky a pátrat po tom, o jaký organismus se zde jedná. Jednotlivé básně jsou tematicky provázány. Tkáně slov a vlákna vět drží pohromadě těla obrazů s převážně existenciálními tématy. Pojivem je téma lidského bytí na světě a jeho konečnosti. Kosti se v básních nacházejí v různých situacích. Leží ohlodané v lese, jsou stlačované v lisu, spočívají na dně strže. Jindy se vyskytují ve formě shozeného paroží nebo jako roh bílého nosorožce v prachu.

Kosti jsou základní stavební jednotkou, od které se lze přesunout ke složitějšímu celku básně, ale jsou také tím, co nakonec zbývá z minulosti. Básník se jako paleontolog ve svých textech zabývá tím, co z naší existence přetrvává v čase. Všímá si zkamenělin aut, v nichž ti, kteří jsou uvnitř, také podléhají petrifikaci (procesu přeměny na kámen). Lasturu v moři, ve které byl kdysi život, vidí jako základy domu, jehož jediný obyvatel už je po smrti. A samozřejmě se zabývá kostmi, které se nakonec promění v prach. „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ (s. 14) I důvěrné položení hlavy na něčí rameno popíše: „Pokládat se / lebkou na / něčí klíční / kost.“ (s. 59) Akt blízkosti je redukován na pohyb kostí. Básník však nefilosofuje o konečnosti života – a přesto je konečnost života tématem sbírky. Nepokládá existenciální otázky a ani nehledá na nic odpověď. Soustředí se na anatomii jevů a všímá si toho, jak spolu věci souvisejí.

V souvislosti s minulostí je zde tematizován nelítostný čas, který krájí a řeže existenci a životy lidí. „Děje se vše. / Vše, co už se stalo. // Chvíle stlačená / jak kuře v kleci / zítřkem je opět / ve své kůži. // Podřezává zas / hladké krky / dní.“ (s. 44) Skalpel dnů „se nezachvěje, / když začíná / pitva.“ (s. 41) Podřezávání času a párání věcí je spojováno i s agresivním vpádem společenských událostí do života běžných lidí. „Zvuk párajícího prostěradla / dávno před tím, než si / sbalili zavazadlo.“ (s. 19). Objevují se přetržené životy těch, kdo museli opustit domov, existenci nebo život kvůli válečným událostem dvacátého století v prostoru střední Evropy.

Fragmentarizaci nepodléhají jen události a věci minulé, ale i ty, které jsou v přítomnosti zatím celistvé, „Budoucí střepy / odrážející světlo.“ (s. 19) Celek je zde mnohdy popisován jako souhrn částí, které jsou určeny k rozpadu. Přesto je důležité dodat, že i střepy dokážou odrážet světlo, tedy něco pozitivního. Schopnost vyjádřit v básnické zkratce mnohoznačnost obrazu je podle mého názoru podstatnou složkou autorovy poetiky.

V dálce z krajiny
lhostejně trčí
jejich budoucí
soukromé pozemky.
s. 37

I listy stromů žloutnou, rezaví, padají, sesychají a podléhají tlení. Větev stromů je napadena snětí nebo se láme. Básník v přítomnosti zří budoucnost, ve které se vše rozděluje a rozpadá. Vidí zánik krajiny, věcí a živých bytostí, jak jsme je znali. Rozpad je však pro něj také jen básnické východisko, základní situace, se kterou je možné si tvořivě pohrát. Zároveň poukazuje na absurditu lidského jednání. Jako je třeba dělení krajiny ve prospěch soukromého vlastnictví. V básních je patrný hořký humor pramenící z toho, jak bezohledně se lidé chovají k přírodě, k sobě navzájem, ale zároveň je téma lidské bezohlednosti pojímáno vážně. Protože na světě jsme jenom jednou. Tady a teď. Básník nebude věřit někomu nebo něčemu jen proto, že mu předkládá světlou budoucnost. Všechno totiž pomine a zmizí i ta smuteční síň, která je určena k demolici, i když průvod za rakví nebožtíka možná někde stále ještě kráčí ke hřbitovu. „Není návratu. / Navždycky z masa a kostí.“ (s. 20) Můžeme se stát jen součástí historie. „Někdo zas utekl / do dějin.“ (s. 47) Obraz panáčka utíkajícího do dějin poukazuje na básníkovu schopnost propojit dětskou hravost s tématem smyslu života. Jako by však z této perspektivy nebylo možné vidět něco jiného než existenci lidí na zemi. Pokusy o nadhled se nedaří. „Nejvyšší hora / halí se do mlhy.“ (s. 23) Zůstává svědectví o tom, že bytí má svůj definitivní konec. „Bůh se neozývá.“ (s. 42)

Lidé mohou odvést pozornost a ukrátit si chvíli zábavou v kině či na displeji média. „Daleké obcházení strže. / Kina, divadla, displeje, / obchodní domy a rutiny.“ (s. 33) Do divadla přijíždějí zájezdní herci a klaun. „Hukot plynojemu. / V dálce psí vytí. / Klaun, co má trému. / Úplněk, co svítí.“ (s. 39) Také jsou tu kolotoče a s nimi zvířata v klecích. Téma zvířat v zajetí či v divočině se ve sbírce objevuje vícekrát. Hyena a lvi v kleci, medvěd v zámeckém příkopu. Vůbec nejsmutnější jsou zvířata vycpaná jako úlovek na zdi nebo jako erb na domě. Dravé zvíře, vlka, jsme nechali jít. „Probuzení / s myšlenkou na vlka, / kterého nechali jsme jít. // Pak věčný spánek.“ (s. 43) Jako bychom se tím zbavili instinktů důležitých pro přežití a boj. Je tu jaguár na řetízku, který se může utrhnout a hledat svou kořist. Jak nebezpečné ovšem může být zvíře připoutané na řetízku? Nakonec se ukáže, že jaguára lze snadno polekat.

Hrdličky vrátily se
na stejnou větev.
Padající pírko
polekalo kolemjdoucího
jaguára.
s. 63

Zvířata v zajetí jsou domestikována, zbavena své moci a autority a prchají před vpádem civilizace. Jejich přirozená životní síla je minimalizována. Možná ze strachu, co by se stalo, kdyby jejich zvířecí přirozenost zesílila. Vztahy nebo pozitivní cítění, které zvířata v lidech někdy mohou vyvolávat nebo které přinášejí, jsou upozaděny ve prospěch celkového pohledu na osud lidského i zvířecího rodu. Ve prospěch vědomí, že vše musí skončit, protože to tak vždycky bylo a bude i nadále. Jen zvířata mimo klec mají energii a schopnost volného pohybu. Ale i na ně čeká poslední jistota, zvířecí krematorium.

Básník se však neuzavírá jen do obrazů nevyhnutelného rozpadu všeho a všech. Motivy růstu jsou zde také zastoupeny. Zase přijedou kolotoče a věci a zrození se budou opakovat. Něčí ruka bude nabízet talíř se snídaní jako symbol domova a péče o blízké. Objeví se routa, možná jako léčivá rostlina. „Routa / vystupuje / na jejím / těle.“ (s. 65) Životní síla či energie je však pro mě ve sbírce nejsilněji vyjádřena emocí hněvu z toho, že věci jsou právě takto. I v kritice lidské společnosti.

Billboardy
občas bičují
deště.
Odolávají
spásnou chvílí
století.

Plivancem
ve věčnosti.
s. 52

Sbírka obsahuje padesát čtyři básní, což je prozíravé. Básník si nevybral jednoduchou látku ke zpracování. Téma existence a zániku tak čtenáře nezahltí a mohou vyniknout zdařilé básně, které by při větším množství textu zapadly. Lyrický mluvčí jako by byl místy ve světě opuštěný, není však izolovaný od okolního dění. Zájem o okolí mu nechybí.

Texty Jana Krasického na mě nepůsobí jednoznačně depresivně nebo bezvýchodně. Umí je odlehčit. Možná i tím, že dokáže vytvořit poutavý a silný obraz (kráter dřezu) a zručně jej zakomponovat do celku básně (obraz kuchyně). „Lidé ve skafandrech / za zvuku přijímače / chvíli nehybně stojí před / kráterem dřezu, / než se pustí do práce. // Nevědí nic. / Povolil šev / zapíchnuté vlajky.“ (s. 49) Básník se drží realistických a civilních obrazů. Dokáže být přímočarý a drsný, ale nepotřebuje k tomu hrubost či přepjatost ve výrazu. Tečka na konci básně bývá rázným ukončením a shrnutím textu. Prostě to tak je. Konec.

Některá slovní spojení mi však připadají až příliš velkolepá („Velikost dějin / krouží supem / nad kořistí.“ – s. 45) nebo krkolomná („Noc. / Ještě vede války / se svítáním, / co má zlého dvojníka / v zubech proslovů.“ – s. 48). Jinde je zase závěr básně až moc doslovný a vysvětlující. Jako by básník nevěřil, že předchozí řádky textu mohou stačit, a měl za to, že báseň potřebuje ještě podpořit vysvětlením. Ale zároveň si uvědomuji, že upozorňuji u prvotiny na jednotlivosti, které o celkovém vyznění nerozhodují. Bezpochyby je to zajímavá sbírka s konzistentním výrazem a mohu ji doporučit k vlastnímu čtení. Jistě jsem ji svými poznámkami neohlodal až na kost.