V prvotině Jana Zvettlera (1980) je konstruována překotná řeč, ve které za jistých okolností dochází až k neporozumění, natolik je básnický jazyk plný disharmonie. Sugestivní se stává Zvettlerova poezie tam, kde využívá originální obraznost, kde je prezentována těkavá a fragmentární komunikace (například ve snových scénách se zemřelým). Syntéza básní z tak rozsáhlého období (2011–2023) také přirozeně přináší jistou míru nekonzistence, která se občas odráží v rozdílné kvalitě jednotlivých textů.

U prvotin, zvlášť těch poněkud pozdních, bývá velkým úskalím množství materiálu – jak z něj vybírat a jak ho v knize „utřídit“? Proto je nutné hned na začátku zdůraznit, že kompozice Zvettlerovy sbírky má svůj řád: obsah je rozdělen na dva hlavní oddíly, z nichž každý obsahuje tři části. Ještě než se pustím do hlubšího vhledu, doplním, že sbírka vyšla v Edici poezie nakladatelství Odeon jako dvacátý druhý svazek a je prvotinou autora, který je povoláním psychoterapeut a žije v Českých Budějovicích.

První oddíl „Stále ještě“ shrnuje básně z let 2011–2012 a točí se kolem tématu smrti: jsme svědky pozorování věcí, které zde zůstaly po zemřelém, ale také scén, v nichž lyrický subjekt zemřelého potkává a snaží se s ním rozmlouvat. Už první část, výstižně pojmenovaná „Dům ještě zní“, ukazuje, jakým způsobem se lze vyrovnávat se smrtí. Lyrický subjekt je citlivým pozorovatelem náhle opuštěného prostoru, domu, kde zemřelý bydlel. Je to zachycení okamžiku, kdy jako by v objektech ještě přebývalo něco z lidského života, který už pominul. Vyobrazovány jsou předměty, které zůstaly opuštěné, a dosahuje se tak působivé obraznosti:

starý plynový sporák
teď mokne před domem a čeká
někdo by mu to měl říct
s. 8.

Hranice mezi životem a smrtí je zde osobitě metaforizována motivem paravánu či plenty. Jako by si zemřelý pouze někam odskočil a zase se vrátí. Už se však nevrací a slovo k němu nedoléhá. Zvettler zprostředkovává tyto mezní momenty s vnitřní přesvědčivostí („je to jako mluvit s tebou / který jsi za paravánem / který se řekněme převlékáš / s tebou zaujatým jinde jen / a něčím jiným především“ – s. 14). „Dům ještě zní“ tak patří k nejsilnějším částem celé sbírky.

Po kratších básních Zvettler pokročil k delším kusům, zařazeným do druhé části prvního oddílu, nazvané „Po smrti“. Básně „Začátek“ a „Konec“ jsou koncipovány jako záznamy horečné řeči, z níž se vytrácí význam. Tématem je samotná nemohoucnost vyjádřit se a i přes množství slov tu dochází k destrukci porozumění, snad pod vlivem těžké a tíživé zkušenosti. Tato destrukce se prezentuje v obrazné i hláskové rovině („z koutků vylézá zmuchlané prostěradlo / smějeme se zároveň vykrkáváme cucky cáry / skrz nachrchlané hromádky“ – s. 28). Nutno však říci, že verše těchto básní někdy vyznívají spíše jako slovní cvičení, ve kterých autor staví na odiv svou fantazii, a smysl sdělení zůstává nejasný.

Skutečnost, která je zde vždy fragmentární, zamlžená a jako by se ztrácela z dosahu, je nejzdařileji zpřítomněna v básních v próze, které tvoří druhou polovinu třetí části s názvem „Pasti“. Naléhavé záznamy snů, ve kterých se Já setkává se zemřelým, vynikají niterností, koncentrovaností a poetickou silou. V tomto setkávání se opakuje fragmentární zkušenost, vždy je tu cosi nedosažitelného („Chytám tě za rameno. Dávám ti pusu na tvář. V tu chvíli ode mne odskakuješ a říkáš: ‚To se nesmí, to se nesmí.‘ “ – s. 38), scéna se ztrácí v mlze („Ptám se, jestli tě můžu chytit za ruku. Přikyvuješ. Tvoje tvář je v šeru matná a nezřetelná“ – s. 44). V těchto snových představách dochází k podlehnutí iluzi, která může být útěšná, ale po prozření zůstává bezmoc – odtud velice přiléhavý název „Pasti“.

Pokud bychom srovnávali první oddíl „Stále ještě“ (2011–2012) s tím druhým, titulním („Křoví záškoláků“, 2013–2023), vycházejí z toho vítězně básně staršího data, a to především díky své koncentrovanosti a otevřenosti básnického sdělení. Jak je na tom však tematická i kompoziční rovina? Prvním formálním aspektem je časový rozsah: první oddíl obsahuje básně ze dvou let, kdežto ten druhý shrnuje tvorbu za celou dekádu. Od tématu smrti se přesouváme ke každodennosti, která se vyznačuje pitoreskní hravostí, až groteskností. Motiv záškoláctví, jenž prochází celým oddílem, je zdrojem jakési potutelnosti. Zaškolák nebere nic vážně, vše lze zesměšnit, básně spojuje snaha karikovat obrazy a hrát si s řečí. Jako by po zkušenosti s blízkostí smrti již každodennost podléhala nevážnosti, všechno se obrací ve vlastní protiklad.

Co vlastně spojuje druhý oddíl s tím prvním? Pokud jde o kompozici, druhý oddíl je rovněž rozdělen na tři části („Křoví“, „Ale ano, je noc“, „Zátiší“). Oba oddíly prozkoumávají téma nejistoty, nicoty a absurdity – absurditu situace po náhlém odchodu blízké osoby však střídá absurdita každodenního života. Občas tímto podivuhodným časoprostorem probleskne i společenská kritika („na vsi, která není vsí / zvečera zíráme na televizi“ – s. 50, závěrečná báseň „Zátiší“ – s. 79). Očividná je rovněž autorova záliba v negaci, která konstruuje onen absurdní obraz („naše vesnice / není nikdy vesnice“ – s. 48, „ptáčku nebytí“ – s. 54, „přesto máme své nesetkání“ – s. 56). Ono „obalování nebytí“ však občas působí jako efektní hra, která má vypadat zajímavě, jenže vyznívá jaksi samoúčelně. A právě v tom spočívá zásadní rozdíl oproti prvnímu oddílu: v tom druhém je někdy až příliš patrná snaha zaujmout komplikovanou hrou slov a obrazů.

Hra se slovem má v české poezii bohatou tradici. Zvettlerovo psaní tak sice není v tomto ohledu žádné novum, přesto jeho formálním experimentům nelze upřít nápaditost. Pracuje s bohatou škálou prostředků, od křížení („údy z křovin“ vs. „křoviny z údů“ – s. 49) přes jazykové deformace („obalit nebytí je snazší / než seš“ – s. 53) až po paronomázie („my bez sebe tou nocí / tonoucí“ – s. 62). Řeč ve svém překotném spěchu často klopýtá, utváří nedořečenost, jako by se na roztržité cestě občas vytratilo slovo („už jen vyprostit / údy z křovin / o něco hůře / křoviny z údů / a rychle jinam dolů / domů“ – s. 49). I přes občasnou manýru se tak básníkovi daří zprostředkovat úzkost projevující se právě i v řeči, horlivé zoufalství, které chce sdělovat za každou cenu. V tomto těkavém pohybu se však (opět) občas vytrácí smysl a dostavuje se pocit přehlcení.

Zvettlerova poezie prokazuje, že řeč může být katalyzátorem poznání plynoucího ze ztráty, z nejistoty, absurdna. Komplikovaná stavba obrazů i jazykových prostředků ovšem není vždy ku prospěchu věci. I přes jistou kvalitativní nevyváženost dvou oddílů však nepochybně jde o slibný debut. Prvotina Jana Zvettlera zkrátka směle vystoupila z „křoví“.