Debutová sbírka Křoví záškoláků psychoterapeuta Jana Zvettlera (1980) je kniha lehká. Ne ve smyslu biblické knihy Daniel, jako by byla „zvážena a shledána příliš lehkou“, ale ve smyslu uživatelské vstřícnosti či přívětivosti: na většině její plochy víme nebo si aspoň dokážeme představit, co autor pojmenovává nebo zachycuje. Lehkost ve smyslu jisté, zkusmo řečeno, křehké pravdivosti: spojuje zdrženlivost, opatrnost, možná až ostych s okamžiky, v nichž nemilosrdně prošlehává pravda. Velká slova si zaslouží zdůvodnit, takže „pravda“: výpověď příliš tichá na to, aby to byla póza, a příliš obnažující na to, aby to byla lež. Tato pravda se týká témat, která jsou těžká. A taky nevstřícná a nepřívětivá.

Sbírka zachycuje verše vzniklé v časovém rozpětí 12 let a skládá se ze dvou celků, „I. Stále ještě“ (2011–2012) a „II. Křoví záškoláků“ (2013–2023). Každý z celků se pak ještě rozpadá na tři oddíly, číslované rovněž římskými číslicemi, ale stejného řádu jako číslování celků, takže tu například sekvenci pod číslem I. najdeme hned třikrát. Těžko uvěřit, že je to náhoda nebo nepozornost, svádí nás to hledat hlubší významový důvod a jako první takový se nabízí, že autorovi šlo o podtržení nelineárnosti, věčného návratu ke stejnému, jen v jiných variacích. Čtení sbírky stejně jako každá sekvence lidského života nezačíná od nuly, ale od jedničky – a klidně i pokaždé od jiné.

Buďme už konečně konkrétnější. Ona hlavní materie, na kterou narazíme hned v prvních básních, je ztráta blízké či milované osoby, prozkoumávání prostoru prázdnoty, který se rozprostře po smrti druhého. Prozkoumávání bolestivé, neboť plné mechanicky vykonávaných činností (pozoruhodné je, že po smrti se ze světa v tomto typu básní nevytrácí dynamika, jsou plné určitých sloves), vzpomínek, nemožnosti pochopit a neochoty uvěřit, jak se zhmotňuje ve výkřiku „To nemůže bejt pravda!“ v básni č. II (s. 9), větě, která se postupně objevuje při drhnutí stolu v rámci (zřejmě) likvidace pozůstalosti. Pravda, jak jsme se zmínili v úvodní části, vyvstává najevo právě takto, když jí subjekt dovolí protrhnout vrstvu, která ji přikrývá, prosvítat skrze ni.

Tyto „pozůstalostní“ básně na sebe většinou berou formu kratších volnoveršových útvarů. V úsečných, fragmentarizovaných verších se obraznost neděje žádnou složitou metaforikou, ale metonymickými řadami a oblíbenou figurou je personifikace: hned v první básni je mrtvý „oblečený do svého bytu“, před domem stojí v dešti vystěhovaný starý plynový sporák „a čeká / někdo by mu to měl říct“ (s. 8), cigarety „popadají dech“, starý rozhovor „se plazí po stole“, dům obrůstá pravdou jako břečťanem… Subjekt je rozprostřen v napětí mezi „já“ a apostrofickým „ty“, ale současně zaznamenává toto „ono se“, řadu drobných trvání a „dějů“, k nimž dochází kolem. K tomu skutečně není potřeba hluboká metaforika, spíše postupujeme po jednotlivostech spojených příznaky, energeticky, situačně. Někdy i zjevně asociativně.

Tyto většinové krátké verše se vyznačují přerývanou větnou stavbou s enjambementy, ale i s funkčními vyšinutími z větné stavby, jako by asociativnost předběhla logický záznam:

dojedli jsme své porce a nyní
už je to dávno mlátím
do talíře olizuji tvou lžíci rád bych
si přidal ale […]
s. 21.

Nejsou to však jediné formy, jimiž se autor vyjadřuje, naopak bych si troufal tvrdit, že k zachycení či vyjádření nejistoty u něj patří i určité formální hledačství, avšak opět nikoli ve smyslu autorské bezradnosti, nýbrž aktivního zkoušení, jak by se to celé dalo ztvárnit ještě lépe a výstižněji. Řeč je nejen o občasném užívání eufonických figur typu aliterace či o významových paralelismech, ale také o prozódii, jejímž dokladem je třeba až uhrančivě rytmické číslo IV. prvního oddílu, z nějž ocitujeme pro ilustraci obou jevů poslední strofu: „postávám pod oknem volám / hlava se vykloní kývne / k čemu mám přemluvit koho / výstižně mlčí tě smrt“ (s. 12), nebo dokonce o přechodu do prózy, jak se stalo u osmi závěrečných textů oddílu „Stále ještě“. Ty střídáním subjektů, popisnou dějovostí, a hlavně stupňující se absurditou připomínají sny nebo záznamy myšlenek, když mozek po vypětí dotahuje nevyřízené emocionální resty (chceme-li, když má „dojezd“), a blíží se – a tady bych se toho přirovnání nebál – drobným povídkám Franze Kafky.

V druhém oddíle, vlastním „Křoví záškoláků“, se něco změní a něco zůstane stejné. Zůstáváme u motivů evokujících venkovské prostředí – i tu pozůstalost jsme předtím vyklízeli ze starého, popínavými rostlinami obrostlého domu, v dešti a blátě; nyní se nacházíme ve vesnici, která „není nikdy vesnice / ani obec není / ó obec už vůbec“ (b. „křoví“). Vidíme tedy, že i náznaky hláskové instrumentace jsou na svém místě. Vedle toho básně ještě zestatičtí a ještě více se fragmentarizují. Jsme podle všeho v dětství, v útržcích vzpomínek probouzených smyslovými vjemy, a na svém místě jsou i syntaktické vyšinutosti, přerušení a krátká spojení. Není to však žádná bukolická přírodní lyrika, stejně jako „záškoláctví“ není jen jev ze školních let, ale, jak se zdá, šifra pro existenci mimo role, které jsou nám nějak předepisovány. Uvědomíme si to u básní, které se týkají tematiky již dospělejší, jako jsou třeba únavné a otupující aspekty venkovského života, příkladmo bezcílný a klopýtavý pohyb od ničeho k ničemu v nudě a prázdnotě (b. „na cestu“) nebo sledování debilních televizních estrád (b. „na vsi“), či texty blížící se milostné lyrice, neboť pro vztahy v nich reflektované, prožívané i absentující, platí mutatis mutandis asi tak totéž:

ne že bych s nimi vyloženě spal
ale ano
a další zkrátka milostné
stohy kolem postele a dál
trvá noc
[…]
ne že by to stačilo
ale ano
b. „ale ano“.

Záškoláctví v dospělosti není frajeřina, ale přiznání slabosti. Přesto je v něm jakási vnitřní sebeúcta. Tady někde bych hledal téma, které celou sbírku propojuje. Nemyslím, že by šlo nutně o vztek, úzkost a temnotu, jak sugeruje anotace na přední klopě, respektive: tyto emoce a mocnosti jsou tam samozřejmě přítomné, ale nejde jen o ně. Záškoláctví je v mém čtení Zvettlerova debutu způsob, jak zachytit (nebo zkonstruovat) mechanismy, jimiž reagujeme na svět, který nám utíká tak rychle, že s ním nedokážeme držet krok. Ve smrti, v přímém setkání s ní, je to asi nejsilnější a také nejzřetelnější, protože u Jana Zvettlera není smrt chápána metafyzicky nebo eticky, ale existenciálně, jako něco, co svou nevyhnutelnou konečností a nepoznatelností přímo ovlivňuje subjektivitu každého z nás. Proto ta přerývanost, fragmentarizace, proto ty vzteklé výkřiky i lyrické popisy s obojím hodnotícím znaménkem.

„Křehká pravdivost“, jak jsme si ji nazvali, nespočívá v dramatizaci nebo okázalém prožívání utrpení. Je to přiznání k trvalé nedostatečnosti, neschopnosti na utrpení reagovat, protože nikdo z nás nedokáže být trvale ve střehu, ale zároveň je to přiznání osvobozující, protože tato nedostatečnost je podmínkou autentického prožívání. Není to nedostatečnost života nebo jazyka (i takovou poezii máme), ale nedostačivý je tu subjekt, osoba, ty, já.