Historická – nebo pseudohistorická, jak říkají někteří kritici – próza je v posledních letech produktivní a snad i privilegovaný žánr. Do této linie přidává svou druhou prozaickou knihu prozaička a scenáristka Sára Zeithammerová (1997) a pod názvem Svatá nabízí příběh, který vychází z jedné dějinné události – mariánského zjevení, k němuž údajně došlo v předminulém století na Broumovsku. K tomu ovšem přidává dvě další perspektivy, které její knize dodávají přesah, díky němuž překračuje hranice žánrové literatury, historického „čtiva“, kterého se v této zemi vyprodukuje také požehnaně. Je to méně výrazná perspektiva hermeneutická, hrající si se zpochybňováním toho, co se na stránkách knihy děje, a pak ta výraznější, řekněme feministicko-sociografická, stavějící do popředí hrdinku. Obě jsou znejišťující. Každá jinak.

Zastavme se nejprve u té druhé. Mariánské zjevení u kapličky v lesích prožívá dospívající dívka jménem Kristina Raisová, vypravěčkou je však její matka, ovdovělá hostinská Aloisie. To z jejího pohledu prožíváme to, v čem jedni spatřují zásah Boží moci do stvořeného řádu (tak zhruba zní teologická definice zázraku), kdežto jiní jednoduše podvod a Kristinu považují za falešnou, tedy rouhačskou světici. Postava Aloisie ztělesňuje ještě jiný druh dilematu: když se zpráva o zázraku rozkřikne a do městečka začnou proudit davy zbožných poutníků, velice rychle se zorientuje, vždyť kdo jiný by mohl ze situace těžit než hostinská. A obsazenými lůžky v pokojích a prodaným jídlem, pivem a kořalkou to nekončí, protože se objeví například jistý pan Pavlovský, který zase podniká v oboru svatých obrázků a podobných devocionálií, a není poslední, kdo Aloisii nabídne obchod.

My pak brzy pochopíme, že znejistění nad Aloisiinou postavou spočívá v otázce, zda je to vypočítavá a tvrdá sebestředná obchodnice, nebojící se vydělávat buď na vlastní dceři, nebo na lidské zbožnosti (což by v dobové senzibilitě zřejmě představovalo o dost vážnější prohřešek), či zda pouze využila nečekaného rozšíření manévrovacího prostoru, které jí v podobě participace na poutnickém byznyse přinesla náhoda; jakožto vdova, za kterou nestojí muž, má v patriarchálním uspořádání 19. století tento prostor výrazně omezený.

Skutečně, jednou z nejvýznamnějších rovin recenzovaného díla je možnost nahlédnout do sféry, jíž se zabývají historiografické disciplíny jako feministicky orientovaná mikrohistorie, orální historie a historická antropologie: do sféry sociálního postavení ženy, již bychom dnes zařadili do střední třídy – samostatně hospodařící podnikatelky, která nicméně z různých důvodů čelí z dnešního pohledu absurdním omezením, ať společenským, nebo ekonomickým. Zde je ještě také třeba učinit zmínku o třetí hlavní ženské postavě, jíž je Anežka, Aloisiina schovanka, která se za střechu nad hlavou zpočátku odvděčuje prací v hostinci, než se vydá na vlastní životní dráhu, jež se ještě několikrát protne s tou Kristininou. Protne tak, že autorka ponechává pootevřené dveře pro možnou queer interpretaci; i to napovídá, že Sára Zeithammerová chce upozornit na způsob kladení otázek nad historickou látkou, jímž je její reinterpretace v jiném než tradičním, chceme-li „mužském“ klíči.

Vložení hlavního vypravěčského partu do úst Kristininy matky umožňuje autorce rozvíjet i druhou perspektivu, kterou jsme zkusmo nazvali hermeneutickou. Kniha totiž začíná položením otázky, která má v danou chvíli pro matku i dceru ten nejzazší existenciální dopad: Opravdu jsi ji viděla? A co z toho vyplývá pro důvěru mezi matkou a dcerou, ba dokonce pro pevnost jejich představ o světě, o loajalitě, o vině a trestu? Ano, je to vlastně tatáž otázka, kterou si kladou místní obyvatelé, církevní představitelé i vykonavatelé světské moci, stejně jako tisícové zástupy poutníků. A odpovědi na ni jsou – nepřekvapivě – různé, což se u hlavních postav projevuje ve zdařile budovaném chaosu v jejich hlavách, což je protimluv jen zdánlivě. Tento chaos navíc podléhá vývojové dynamice  a to je to druhé znejištění. Mimochodem, v jeho silovém poli se takto ocitá i titul knihy.

Je tedy zřejmé, že vedle postav jsou dalšími důležitými nástroji autorčina gesta kompozice a časové členění. Předřazení scény Kristininy popravy (tolik snad lze prozradit) a matčina zoufalého tázání vlastnímu, již víceméně lineárně vyprávěnému příběhu má efekt flashforwardu, budování napětí a zároveň nastavení předporozumění, s nímž bude čtenář události zpětně rekonstruovat. Jako milníky mu v tom pomohou letopočty, jimiž jsou uvedeny jednotlivé větší celky. Mezi silné stránky románu patří také uvěřitelnost reálií, které jsme se také už letmo dotkli; poučené zpracování Aloisiiny socioekonomické situace se pochopitelně přelévá i do dějin každodennosti – dozvídáme se tak i o detailech, jako je režim dne, jídlo, oblečení, pracovní návyky, ale i o tom, jak byly v této každodennosti zcela samozřejmě přítomny určité, dnes již těžko přijatelné druhy násilí.

Oddělením této relativní, quasi-realistické dějové kompaktnosti od otevřenosti díla, nejistoty a zpochybňování samotné naší schopnosti nacházet pevné body mezi vírou a interpretací, klást otázky a hledat na ně odpovědi, sympatizovat s postavami a vcítit se do nich, ze Svaté činí mnohem víc než (pseudo?)historický román i než variování mariánského tématu, nějakou Píseň o Bernadettě pro naše Sudety – třebaže na Werfelovo dílo se v něm několikrát explicitně odkazuje.

Jestliže jsme na začátku pojmenovali dvojí vykročení z rámce historického „čtiva“, můžeme se snad nyní odvážit formulovat, v čem spočívá síla a originalita historické prózy „podle Zeithammerové“. Je to právě pohyb na pomezí genderové dekonstrukce dějin (dokonce přímo pramenů – připomeňme si, že stále čteme uměleckou prózu, avšak dalece inspirovanou skutečnými událostmi), románu víry a epistemologického gesta znejištění. Toto není ani stokrát ve vlastním nálevu vymáchaný malý člověk stojící proti velkým dějinám, ani moralistní kýč s jakýmkoli hodnotícím znaménkem, ale znepokojivě životná intimní a lokální studie o zbožnosti, vině, loajalitě a emancipaci. Domnívám se, že autorským záměrem nebylo vybízet k symbolické interpretaci mariánského zázraku, kolem kterého se děj točí, a bylo by násilné se o to pokoušet. Takhle to úplně stačí.