Hlavu měl plnou hurúfijských tajemství, jež v každém slově, každém čísle a pochopitelně ponejvíc v každém písmenu nacházela nový význam. A jak se člověku přiházívá, když přečte přespříliš knih tohoto druhu, viděla jeho mysl nyní všude samá slova a hádanky
s. 471,

říká se o jistém šejchovi islámské zekke čili přibližně řádového domu v dosud podle ohlasů „nejméně pamukovském“ z románů tureckého nobelisty Orhana Pamuka (1952) Morové noci.

Nejméně pamukovském proto, že na něco podobného jsme přece u něj byli zvyklí: na komplikovanou významovou strukturu, odrážející se v kompozici a hře s vypravěčskými hlasy, v charakterizaci postav, v metafikčním prolínání psaní a jeho neustálé reflexe, na intertextuální narážky západní i orientální provenience, na žánrový synkretismus, tíhnoucí zejména k románu detektivnímu a historickému, na interpretační otevřenost vůči alegoriím, včetně těch politických. A jak se tak člověku, který přečetl řadu jeho knih, přiházívá, dostane-li se mu na několika stovkách stran spíše než slov a hádanek hlavně stabilního vyprávění, založeného na víceméně lineární fabuli, vypravěčské vševědoucnosti a téměř divadelně charakteristických postavách, může se ho zmocnit pocit, že jeho očekávání nebylo naplněno.

Přestože na Morové noci existuje řada negativních kritik, tak „hrozné“ to zase není. Mezi Pamukovými romány jde nejspíš opravdu o nejtypičtěji historický. To ale po formální stránce neznamená, že by šlo o striktně chronologický, kronikářský způsob vyprávění. Autor vypravěčskou rolí pověřuje ženu jménem Mina Mingerská, která je, jak se postupně dozvíme, pravnučkou jedné z důležitých postav samotného příběhu z minulosti.

Tato Mina sice vypráví, jak už jsme se zmínili, víceméně lineárně, ale vrchovatou měrou využívá nástroj vypravěčského komentáře, který jí slouží k různým účelům od prostého orientování čtenáře v rozestavění aktérů a souvislostech mezi událostmi až po – a to je mnohem podstatnější – tematizaci hravého napětí fikce a dokumentárnosti. Protkává děj odkazy na fiktivní historická díla, vlastními postřehy k tomu, jak se události vyvíjely a jak by se byly mohly vyvíjet, kdyby…, anebo se pouští do filosofujících úvah o smyslu dějin, místy velmi trefných, z nichž vybírám jediný příklad, ale snad dostatečně ilustrativní:

Jako historici dobře víme, že ti, kdo uskutečnili první kroky vedoucí k dalekosáhlým zvratům, převratům a rozvratům, tak zpravidla činili váhavě a ve strachu z důsledků svého počínání a upřímně věřili, že dělají pravý opak toho, čeho nakonec dosáhli.
s. 404

Dodejme ovšem, že i tenhle fígl je vlastně spíš dickensovský než pamukovský, takže… Tato hra s vypravěčem je elegantní, ale ne úplně průzračná: nejde tu o subjektivní hlas v duchu autofikce, ale spíš o autorský model „spolehlivé fikce“. Samostatnou kapitolou jsou vyložené vtípky typu „Romanopisec Orhan Pamuk, veliký milovník historie, mi jednou vyprávěl […]“ (s. 632), což už je snad přece jen trochu ultra modum.

Pojďme tedy konečně k obsahu. Děj románu nás zavádí na středomořský ostrov Minger, který je samozřejmě fiktivní, ale v románovém světě se nachází někde mezi Krétou a Rhodem. Ostrov je součástí osmanské říše, avšak píše se rok 1901 a ta už coby „nemocný muž na Bosporu“ vstupuje do posledního stádia svého života; sice po reformách v období tzv. tanzimatu ve druhé polovině 19. století prochází jistou modernizací, ale politicky stále vězí v mocenském absolutismu a centralismu, je po uši zadlužená a navenek se vyčerpává v bezobsažných rituálech.

To vše je pro kontext ostrovního mikrokosmu důležité úplně stejně jako popisy romantických dlážděných uliček strmě klesajících k přístavu, architektury tureckých i řeckých čtvrtí, vůně anýzu, vavřínu a růžového oleje nebo narůžovělé barvy jedinečného mingerského mramoru; čtenář ani nemusí dobře znát osmanské dějiny, a přesto se neztratí v propletenci pravd, zájmů, aspirací, sympatií a antipatií Řeků a muslimů, bohatých a chudých, konzulů evropských mocností a představených islámských řádů, propletenci slibujícím už tak dost velké turbulence, natož když do života na ostrově zasáhne první velká zápletka: morová epidemie. Tou druhou je vražda hlavního hygienika osmanské říše a generálního inspektora Úřadu pro ochranu veřejného zdraví profesora Bonkowského paši, který už úspěšně zastavil morovou epidemii v Izmiru a na Mingeru by mohl a měl tento úspěch zopakovat.

Přítomnost detektivního motivu nicméně nepatří k nejsilnějším stránkám románu, působí až jako žánrový cizopasník; historická složka je natolik dominantní, že by Morové noci fungovaly i jen jako čistě historický román. Počáteční potenciál kriminálního prvku se vyčerpává v jedné dlouhé a nepříliš zábavné debatě týkající se zhruba toho, zda je lepší vyšetřovat zločin západními metodami, podle Sherlocka Holmese, nebo osvědčenými postupy osmanských úřadů – zastrašováním, vězněním a baštonádou –, a v jedné podobné analepsi v závěrečné části románu, odehrávající se „po mnoha letech“.

Na zbývajících desítkách stran se už odehrává morová epidemie a různé formy boje s ní, lišící se podle toho, kdo má zrovna rozhodovací pravomoc, a sahající od karanténních opatření přes dezinfekci lyzolem a pálení zamořených domů až po rezignaci na snahu dělat cokoli a odevzdání se do vůle Boží. Ruku v ruce s potíráním nakažlivé nemoci jdou další okolnosti, přesahující medicínsko-byrokratickou rovinu: koordinovaný boj s ní ztěžují rozdílné reakce, nedůvěra, a dokonce i jazyková bariéra. Šíří se strach, pocity viny a hledání viníků, přepisují se zákony i pravidla soužití v ostrovním mikrokosmu, který je zmenšeným obrazem celé pestrobarevné mnohonárodní říše. Překotná jednání, spory, intriky, resentimenty z minulosti, mizerná komunikace s Vysokou portou, totiž centrální vládou v Istanbulu, a konečně i onen detektivní motiv (abychom byli spravedliví) vedou k hluboké politické krizi, v jejímž důsledku se ostrov ocitne pod námořní blokádou evropských velmocí, aby se z něj mor nešířil dál; tato nedobrovolná izolace, zostřená přerušením telegrafního spojení (situace, která v literatuře už také představuje něco jako topos), konečně vede k revoluci, při níž Minger vyhlásí samostatnost a nezávislost na osmanské říši.

Samostatným státem je Minger podle vypravěčky i v současnosti, ale než se do našeho století dobereme, vystřídá se ještě několik politických krizí a více či méně násilných převzetí moci, mor řádí čím dál ničivěji, a hlavně na posledních desítkách stran se odehrává prudký pád do katastrofy, z níž se však přece jen nakonec najde cesta ven. Mezitím projdeme další tematickou linií románu, kterou je utváření národní identity ostrovního společenství, tvořeného třemi kulturně-jazykovými komponentami, řeckou, tureckou a původní, mluvící mingerštinou. Kdo je tady Mingeřan? Tu otázku je třeba zodpovědět rychle.

Pro interpretaci se jaksi samy nabízejí dvě linie, po nichž lze o románu přemýšlet. První možností je číst ho jako alegorii na současnost, respektive velmi čerstvou minulost: na život za pandemie covidu-19, tou druhou pak číst ho jako odpověď na zřejmě nejznámější světový „román o epidemii“, Camusův Mor. Mám obavu, že ani jedna možnost nás nedovede moc daleko. Sám Orhan Pamuk zdůrazňuje, že na románu začal pracovat dávno před příchodem pandemie covidu-19, přestože si nelze nevšimnout, jak moc se i jeho fikční svět „nakazil“ jazykem a logikou nedávné současnosti. Vědecké zprávy, konspirační teorie, nekompetentnost úřadů, nedůvěra k centrálním nařízením – to všechno zní jako z včerejších zpráv. Přesto je třeba říct, že Morové noci nejsou „román o covidu“, ale spíš fikční pokus zachytit, jak se v čase krize chová společnost, která je a zároveň není vnitřně jednotná. V tom je Pamuk tradičně silný a k tomu mu koneckonců slouží i ony literátské prostředky, o nichž jsme obsáhle mluvili na začátku: v jeho textu se stále něco míjí – jazyk, autorita, pravda.

Camusův mor v Oranu je zase existenciální zkouška – odhaluje charakter lidí, kteří čelí absurdnímu zlu, jež nedává smysl. Jeho doktor Rieux nachází ve vytrvalosti a pomoci druhým svůj etický postoj. Mor na Pamukově Mingeru odhaluje nikoli charakter jednotlivců, ale vnitřní nekonzistenci společnosti jako celku; nejde mu o absurditu, ale o sociální, politický a historický chaos a jeho historickou podmíněnost. Skutečně, snad se lze odvážit i tvrzení, že postavy tu nejsou nejsilnější v situacích, kdy se snaží působit jako hybatelé děje s nějakým etickým posláním, ale tehdy, když se z nich stávají figurky v tomto konkrétním rozpadajícím se systému.

A tak by nakonec nemuseli ani skalní přívrženci „pamukovského“ psaní být úplně zklamaní. Je pravda, že v Morových nocích autor poněkud přešel z palácových komnat introspekce, spekulace a dekonstrukce orientalismů do jednací síně politické alegorie – ve které byl už vlastně doma i předtím. Model, který nabízí, není univerzální, a nakonec není ani úplně jednoznačný; ani nemůže být, když pojednává o tolika formách nepochopení. Ta jsou v pandemii podstatnou součástí diagnózy.