Kdo je již aspoň trochu obeznámen s básnickou tvorbou Adama Borziče (1978), ví, že pro tohoto básníka je typické vytváření vlastního světa. Jistě, každý básník – a obecně každý autor – si vytváří svůj svět, spěchám dodat, ale není básnický svět jako básnický svět: můžeme mluvit o způsobu, o míře, místě a čase, můžeme doplnit řadu dalších příslovečných určení. Můžeme mluvit o jazyce, obraznosti, zákonitostech i vnitřních pravidlech. U poslední Borzičovy sbírky Paví logika můžeme mluvit o tom všem.

Abychom začali od začátku, v Borzičově světě může paní Wu kopulovat s panem Vidličkou, a to hned v první básni celé sbírky, a z jejich splynutí se mohou narodit „dvě nové lakované hůlky“ („Báseň, kterou mi pošeptala kožní řasa“, s. 13). Není třeba zas tak pozorného čtení, abychom odhalili napětí mezi „evropskou“ vidličkou a čínskými hůlkami; ostatně východních motivů tu nalezneme množství a ani to nás u Borziče nepřekvapí, autor se svou afinitou k propojování moudrosti a spirituality Východu a Západu nikdy netajil, a dělal to navíc vkusně a bez kýče. Zajímavější mi připadá samotný motiv oplodnění. Ano, i erotika je nedílnou součástí Borzičova světa (a také bezprostřední, a také vkusná, i když umí být explicitní a posvátně přisprostlá!). Rád bych nabídl myšlenku, že v Paví logice se Adam Borzič v poněkud větší míře věnuje zkoumání možností budování básnického světa skrze oplodňování motivů. Tedy nikoli jejich pouhou juxtapozicí na nějaký poetistický způsob anebo tím, že by je ponechal vystavené na subjektově-objektové ose, jak s oblibou činil v některých předchozích sbírkách, nejvýrazněji asi v Legendách (2021).

Uzávorkování subjektivity ponechává prostor pro rozrušování dalších epistemologických vzorců. Toto je „svět paví logiky“, který

není spoután řetězy.
Ani řetězce událostí v něm nenajdeš. […] Paví logika se řídí vůní deště […]

a dalšími zcela nelogickými věcmi („Svět paví logiky“, s. 15). Je zřejmé, že už počáteční básně eponymního prvního oddílu sbírky mají funkci určitých rozcestníků nebo ještě spíše směrovek, bodů první orientace ve světě, který jinak orientovat nehodlá (mimochodem, slovo „orientace“ samozřejmě souvisí s Orientem – kdo máš oči ke čtení, čti). Svět tříště a tkáně, jak psala před čtvrtstoletím Daniela Hodrová; myslela u toho sice na prózu, ale proč se omezovat? Pokud bychom chtěli mluvit o fikčních světech lyriky, světech s vlastní ontologií – navíc ke všemu předcházejícímu –, Borzič nás zve, neboť svět paví logiky je „přesný ve své nekonečné touze“ (tamtéž).

Recenze by se neměla zdržovat u jednotlivostí, jsme koneckonců teprve u třetí básně, ale tohle ještě má smysl si rozebrat: napětí mezi přesností a touhou je obraz, na němž lze dobře ukázat vzájemné oplodnění motivů. Přesnost může být způsobem, jak touhu uchopit, a touha zase tím, co přesnost žene do krajnosti; poezie, která se vyjadřuje jazykem a naráží na limity jeho konvenčnosti i arbitrárnosti (myšleno jako protiklady), je přesnost ve službách touhy, touhy vyjádřit nepřítomné. Touha po nahlédnutí, po osvobození touhy, zase vyžaduje péči o jazyk, a to i za cenu ubrání na jazykové konvenčnosti ve smyslu znakovosti. Vzniká tu vesmír, v němž „co to znamená, ví jen ta ebenová hvězda, / a možná to neví ani ona sama“ („Jedna mrva v láku“, s. 14). Ale vadí to?

Nevadí, protože tady je možné vše – a co se tím myslí, je stále zřejmější z toho, jak lyrický mluvčí v jazyce nespočívá, ale neustále se v něm pohybuje. Odhaluje tím jednu z důležitých vlastností lyrického oplodňování, jeho neomezenost na universum antropologické. To je v jazyce asi jasné, ale autor nás sám navede na to, abychom si to uvědomili, když v nás vyvolá představu mimolidské plodivé síly blížící se energii oživující skutečně ony tkáňové struktury, když už jsme sáhli k biologické metafoře:

Všechna pohlaví mluví řečí rajských ptáků
„Záhada“, s. 21.

Jedinečnost Borzičovy básnické imaginarie tkví v mikrokosmu, kde vedle sebe současně mohou existovat různé verze takzvané pravdy, aniž by se navzájem vylučovaly, kde se potkávají zvukové podoby slov („vilnost pochází z vílí říše“ – „Trampoty“, s. 18), armáda ťutíků táhne na Kolín a chorvatský básník Marko Pogačar si hledí do očí s tygříkem v jakémsi bytě na Starém Městě pražském, když už jsme u další typicky borzičovské horizontály, totiž té nahozené mezi světem básnickým a světem jeho vlastního, osobního života – spojnice, která nás pochopitelně dovede až k tezi, že tyto světy nejsou dva, nýbrž je jen jeden, jak nicméně už také víme přinejmenším od chvíle, kdy jsme si před několika lety přečetli sbírku Šišky za úsvitu se lstivě smějí (2020).

Ústup ze subjektivity nicméně není v rámci sbírky pozorovatelný ani tak jako lineární gradient, nýbrž spíš jako dynamická choreografie, složená ze samých úkroků stranou. A zase zpět. Bylo by proti pravidlům paví logiky, kdyby z ní lyrický mluvčí cokoli vylučoval, natož sama sebe, protože emocionální a kognitivní procesy odehrávající se v jeho nitru jsou pro stavbu sbírky naprosto zásadní – v tomto smyslu Paví logika subjektivní je. Subjekt používá ich-formu, nestaví se však do role stabilního já, nýbrž se stává proměnlivým filtrem, skrze nějž svět pulsuje, láme se, mění barvu. A právě zde vstupuje opět do hry polarita přesnosti a touhy: přesnost není nástrojem racionality, ale pohybem mysli, která je v sevření touhy – po obrazu, po smyslu, po transcendenci. Borzič dedikuje řadu básní anglickým a americkým básníkům, Shelleyovi, Keatsovi, G. M. Hopkinsovi, tak k nim jednoho připojíme: William Blake někde napsal, že

co je dnes dokázáno, bylo dříve jen představováno.

Zdá se mi, že Paví logika tomuto obratu věří a že subjektivita v ní zaujímá právě tuto formu, nikoli formu pevného bodu, ale entity, v níž se spojuje snovost, představivost, intuice a emoce – a logika, ta ne-paví, až nakonec. O čem přesně mluvím, bude, doufám, jasné po přečtení desetistránkového minicyklu „Buddhistické léto“ (s. 40–50), složeného z pár básnických meditací, v nichž se podle mého čtení autorovi podařilo všechny složky – hlas, preciznost, kontemplaci, hlad po vidění – vybalancovat nejdokonaleji.

Ovšem: Paví logika se čte jako bohatá hostina, kde se v téměř každém jednotlivém textu nabízí k zakoušení něžně subtilní i vysoce senzuální motivy, balkánská exotika oplodňuje almodóvarovskou smyslnost, římské mediteránně posvátné horké světlo i pražskou každodennost, nad detaily se klene harmonická jednota (pléróma? mandala? obojí?), díky níž se člověka ve větévce může dotknout „kosmický Kristus“. Skutečně to připomíná iracionální, extatický způsob imaginace a kreativity – a autor by jistě souhlasil, že jí můžeme říkat jakkoli, ať už blakeovsky vizionářství, novoplatónsky odraz světa forem v duši, nebo třeba tantricky šakti, ženská plodná a současně imaginativní síla.

A tady se zastavíme, abychom interpretačně neupadli do vyprázdněných analogií; namísto toho budeme konstatovat, že v Paví logice došel Borzič zatím nejdál ve své typické univerzalistické poetice, jejíž hlavní linii představuje nadšené ponoření se do světa ve všech jeho aspektech, a modifikoval ji potlačením dříve rovněž výrazného spirituálního ladění a přerámováním subjektivity směrem k určitému – nebál bych se toho – osobnímu vizionářství, až proroctví, v němž klenba celku a živý nerv pozorování, prožívání a přetváření budují svět ne takový, jaký je, ale takový, jaký touží být.

Neboť touha je nakonec tím, co vede k plodnosti, a tedy tím, co tenhle básnický svět drží celý pohromadě.