Ve své poslední próze Neviditelný muž se Bianca Bellová vrací k žánru novely a také k exotizujícímu prostředí, které je ve své neurčitosti něčím jako jejím autorským podpisem; tentokrát se ocitáme podle všeho kdesi v jihovýchodní Evropě, k tomu však – jako v předchozích prózách – dostáváme jen náznaky v podobě útržků reálií. Tohle autorka ovládá dobře, tu nám cinkne motiv lidového kroje nebo kávové konvičky ozvukem třeba Ismaila Kadareho, explicitně se tu mluví o bývalé thrácké pevnosti, ve znepřáteleném etniku Amalů, které se naopak skrývá za názvem vymyšleným, není těžké rozpoznat Turky, i kdyby jen díky tomu, že se na jednom místě (s. 103) náhodně vyskytne pojem bej. Nejspíš tedy nějaký historicky svébytný region, který se dnes může vyskytovat na území Albánie, Makedonie, Řecka či Bulharska. Na tom celkem nezáleží. Geograficky přesná nehodlá být ani sama autorka, protože tato její země je momentálně s ekvivalentem Turecka na prahu války.

Z kompozičního hlediska je novela tvořena dvěma pásmy, odlišenými typem písma. Jedno z pásem je věnováno přítomnosti, to druhé minulosti, a jelikož se autorčina protagonistka jménem Emilia k minulosti postupně přibližuje, sbližují se, proplétají a navzájem rezonují i obě pásma. K jaké minulosti konkrétně: k historii místní komunity, rodiny i své vlastní. Na začátku se Emilia představuje jako rozhlasačka těsně po rozvodu s hochštaplerským, a jak se později ukáže, latentně homosexuálním manželem Marcem a s matkou v psychiatrické léčebně, která od záhadných „těch událostí“ trpí postraumatickým mutismem a nevydá ani hlásku. Emilia je takový trochu loser v sukních, což je jistě čtenářsky atraktivní typ postavy.

Současně v druhém pásmu sledujeme řadu desetiletí staré události odehrávající se v městečku jménem Serafina, historii obtočenou hlavně kvůli jedné staré mesalianci mezi místní dívkou a mužem, který je nejen příslušníkem nenáviděného etnika, ale navíc černoch. Uběhne pár desítek stran, než nás ichformová Emilia informuje, že ta historie patří předchozím generacím její vlastní rodiny. Zlomovým bodem je okamžik, kdy Emilii umírá babička a ona se po dlouhých letech do Serafiny vrací.

Emilia tedy, uvězněná v Serafině kvůli plot device v podobě porouchaného auta (je to vlastně trochu okatá scenáristická variace na trik se zamčeným pokojem, ale budiž), věnuje svůj čas a energii loučení s babičkou, péči o dům a – rozkrývání oné zamotané rodinné historie, kroužení kolem „těch událostí“. Nebo radši k tomu si povíme až později, teď abych nezapomněl, ještě vztahu s dávným známým z dětství, s nímž se intimně sblíží způsobem neuvěřitelně rychlým a spontánním. V této své neuvěřitelnosti však paradoxně jde o událost, která organicky zapadá do komplikované struktury hlavní postavy ohledně toho, jak to „má s chlapama“; o Marcovi mluví sice s despektem, ale nemá problém mu v opilosti volat a kvílet, že chce, aby se o ni staral; při řadě jiných příležitostí se dočkáme sarkastických komentářů na adresu mužů a maskulinity třeba i prostřednictvím psa, kterého si Emilia neplánovaně a impulzivně pořídí z útulku. Jestli má plasticita postavy sloužit k naskicování rozporuplnosti ženských emocí (a možná tím nabídnout i jiný typ hrdinky, než s jakým pracuje mainstreamověji genderově zaměřená próza typu třeba Kláry Vlasákové), tak se autorce dařilo dobře.

A když už je řeč o tom, v čem se autorce dařilo dobře, můžeme v tom ještě pokračovat.

Nikdy se nehrabej v rodinné minulosti, nevíš, co za bubáky z ní na tebe vykoukne
s. 11,

zní první věta novely (nepočítáme-li prologické převyprávění bajky o králi Midasovi). Jádro prózy tkví ve skutečnosti, že Emilia se jí neřídí a při rozkrývání historie starých rodinných traumat a bývalých i velmi současných politických špinavostí, primitivního nativismu, instiucionální nespravedlnosti, nezvládnutého násilí ústícího v jednom případě do vraždy, dobře ukazuje, jak může zafungovat nejrůznější kanalizace nenávisti a naopak potenciální (to však s výrazným podtržením) moc smíření, a při tom živě a nenásilně tematizuje některé inkarnace univerzální výpovědi o člověku v mezní situaci, člověku stojícím proti komunitě a jejím normám, o loajalitě nebo o vině. Na této úrovni by to, pravda, mohlo snad být šťavnatější, vyprávění pádí kupředu mezi popisy chuti hrušek, ořešákové vůně nebo třeba interiérů a oblečení (ano, i tato „etnografická“ rovina prózy se autorce podařila) a mezi náznaky a náhodnými objevy, ale to je prostě Bellové způsob. Koneckonců v životě se s velkými tématy vyrovnáváme také spíše tápajíce, neboť za nás žádný vypravěč nebo podobný subjekt odpovědnost nepřebírá.

Otevřenou otázkou pro mě zůstává, co si z toho vlastně vzít. Prostřednictvím příběhu tří generací žen autorka snesla k oněm velkým tématům dlouhou řadu jednotlivostí, s nimiž většinou nelze než souhlasit a „etnograficita“ prózy může posilovat zmíněnou univerzální platnost; projevuje se to například i v konstatováních typu

Koukají si navzájem do talířů a hlídají se, jestli chodí do kostela a jestli se jim dcery nekurví. Kdo má novou střechu a z čeho ji zaplatil. Všichni o všech všechno vědí, jen já nevím nic
(s. 116),

které by bylo možno – bez jakéhokoli etnografizujícího ozvláštnění – vztáhnout i na realitu současné české vesnice. Těmto jednotlivostem dodala slušnou dynamiku bez rušivých prvků, kterou nakonec korunuje několik narativních odhalení nebo přeskupení (ano, skutečně hned několik – Neviditelný muž není novela jednoho rozuzlení). Jako by tu však nakonec bylo potřeba pochytat tolik uzlíků, až to vzbuzuje pocit, jestli nám mezitím neuniklo něco podstatného.

Pokud tím podstatným má být závěrečný minizvrat, jímž autorka ke třem předchozím generacím žen přidává v závěru čtvrtou, ještě nenarozenou, proto, aby vtiskla protagonistce do úst poselství tohoto znění:

Já taky žádná matka roku nejsem, nikdo mě to nenaučil, ale budu se strašně snažit to neposrat. Žádná lepší možnost totiž neexistuje, holčičko
s. 169,

pak zůstávám na pochybách, zda autorka nakonec nabízí hlubokou pastorální moudrost, nebo banální a myšlenkově jalovou trivialitu. Podobně nepřesvědčivě na mě působí ona úvodní bajka o Midasových oslích uších – to, co fungovat má, by fungovalo i bez tohoto zcizovacího efektu. A to, co fungovat má, je scelení, jímž se dostávají do jedné perspektivy dávná tajemství, do kterých není radno šťourat, „ta posraná válka“, bouřlivé proměny venkova… Do perspektivy žen, které jsou v tomto románovém světě ty viditelné.