Rok se s rokem sešel a máme tu nový román Biancy Bellové (1970), která v posledních letech výrazně zrychlila tempo své produkce, takže zatímco první část její tvorby vznikala s rozvážnými prodlevami, nyní v podstatě co rok vydává nový titul. Zatím poslední, Neviditelný muž, svým názvem odkazuje k autorčině knize Mrtvý muž z roku 2011. Přesto zde Bellová už věnováním „ženám, které tkají pojivo světa“ naznačuje, že se zaměří na hrdinky a jejich pohled na svět.

Styčných bodů s předchozí tvorbou bychom našli celou řadu, včetně tematických (například válka upomíná na Monu, generační traumata, vztahy a rodinná tajemství nutí ke srovnání s Mrtvým mužem nebo Transferem). Také práce s blíže neurčeným časem příběhu a nespecifikovaným prostorem – byť tušíme Balkán, který autorka díky svým bulharským kořenům zná – už je v podstatě neodmyslitelným znakem jejích knih (Jezero, Ostrov).

Podobně jako zmiňovaný Transfer (2023) vznikl i tento román během jednoho měsíce, i když Bellová v rozhovorech o jeho genezi odkryla, že základy příběhu měla zformované již na samém počátku své tvorby jako nedokončenou, odloženou, a tudíž nikdy nevydanou prvotinu. Pro kontext konstruování příběhů jsou zajímavé také pohledy pod pokličku, které se střípkovitě objevily v médiích a v nichž Bellová prozradila své zdroje inspirace. Mnohdy jsou nečekaně prosté, až téměř banální, což je překvapivé vzhledem k výsledku – zmiňme například výběr povolání rozhlasové moderátorky pro hlavní postavu Emiliu, který vyplynul z rozhovoru s moderátorkou ČR a autorčina zaujetí z vyposlechnutého příběhu.

Tato všední a v něčem nedůležitá historka byla využita pro příběh a vyvolala později mnoho otázek po inspiračním zdroji, protože se Bellové podařilo vytvořit dojem pečlivě zkonstruovaného a promyšleného příběhu, zatímco ona se spíš opakovaně vyznává z toho, že je jen „průtokovým ohřívačem“ a že se text tvořil v podstatě sám, aniž by na tom měla zásadní podíl. Tato tvrzení – spolu se skutečností, že se obloukem vrátila k látce z počátku tvorby – lze vnímat jako doklad intuitivnosti, určité tematické konstantnosti i zvláštní citlivosti, se kterou k tvůrčímu procesu přistupuje. Přesto z hrnce nic netrčí ven a vše je do příběhu organicky zabudováno. I samotný koncept neviditelného muže, otce hlavní hrdinky a příslušníka amalské národnosti, která měla v minulosti pod protektorátní správou Serafinu, hlavní dějiště a rodiště postav, vzešel z historky kamaráda popisujícího muže tak tmavého, že ho ve tmě nikdo neviděl.

„Jak to, že nejsi černá jako tvůj táta? Nemáš z něj vůbec nic…“ ptá se protagonistky chlapec, kterého hlídala v dětství, nyní voják a její milenec. Muži jsou sice součástí fikčního světa, ale jak už bylo naznačeno, není jim určena hlavní role. To ženy jsou aktérkami a hybatelkami, strůjkyněmi dramatických zápletek, které svými rozhodnutími, milostnými zápletkami a postoji tvoří dějiny této rodiny, a jsou také vyobrazeny mnohem komplexněji a detailněji. Vypravěčská pozice je přisouzena ženě, srdcem rodiny a elementárním prvkem je babička, problémem k řešení je Emiliina nemluvící matka, která je hospitalizovaná v psychiatrické léčebně. Donucena okolnostmi, konkrétně úmrtím své babičky, nastupuje Emilia cestu do Serafiny, která leží v národnostně smíšeném a třaskavém mytickém prostoru, a tam odkrývá minulost své rodiny, její traumata i skutečné vztahy mezi jejími jednotlivými členy. Na pozadí velkých dějin se odehrávají dějiny pinoživého člověka, ale jeho hledání a touha po vědění a dobrání se pravdy můžou obnášet také objevování bubáků. Ostatně vypravěčka nás před nimi varuje hned v úvodní větě románu.

Emiliin manžel je odklizen ze scény, neboť odchází k milence, o otce byla v dětství násilně připravena, když byl zavražděn místními lidmi, vesnický farář je jen figurka – sice respektovaná staršími obyvateli z Emiliiny rodné vesnice, ale nechápající či až zaslepeně a ostentativně ignorující staré spory a křivdy. Rány jsou v těchto místech navíc znovu jitřeny novými válkami – metaforicky, neboť zde neodpouštěné a nedořešené stále doutnají v mezilidských postojích a vztazích, ale i doslovně, v rovině skutečné války, která zuří někde v těsné blízkosti a do níž jsou odváděni i chlapci z vesnice.

Muži nejsou zobrazeni jako slaboši, jejich svět je však místem, ve kterém se problémy řeší obvyklým mužským způsobem, tj. buď násilím, hrubou silou, nebo mlčením, ignorováním a uzavřením se do sebe, což ovšem na okolí působí podobně destruktivně. Prezentovanou formu tohoto projevu mužské síly navíc podtrhuje fakt, že ústřední postavy (milovaný dědeček, tajemný otec, milenec) jsou vojáci, což vnáší do románu výrazný prvek neklidu a znepokojení.

Bellová nezobrazuje dichotomii mezi oběma pohlavími dehonestujícím nebo povýšeným způsobem, nestaví oba světy do nesmiřitelné opozice, ale používá rozdíly mezi nimi jako hybnou sílu románu, kterou je konstruovaná opozice mezi vnitřními zápasy a boji postav a skutečnou válkou, brutalitou a něhou, možným a nemožným, racionalitou a iracionalitou a mezi různými způsoby vnímání světa kolem nás. Logika a snahy o racionální řešení, ke kterým Emilie inklinuje, jsou opakovaně vychylovány jejími emocemi, nabourávány vlivem okolí, narušovány okolnostmi nebo nadpřirozenými zásahy. Třeba duchy!

Těmi se to totiž v jejím rodném kraji jen hemží – i teta Francina, která zemřela na rakovinu žaludku, chodí každou noc otevírat dveře od lednice. Když ale Emilie natrhá na zahradě jiřiny a jde na hřbitov, kde „jsou za zdí hroby sebevrahů, označené jen cedulkou s číslem. ,Ahoj, tati,‘ řeknu a položím kytku na Aslanův hrob. Neodpoví“ (s. 114), vlastní otec mlčí, i když se jeho duch-oběšenec houpe ve zvonici kostela. „Všichni o všech všechno vědí, jen já nevím nic,“ (s. 116) glosuje hlavní hrdinka poměry ve svém rodišti, do kterého se nikdy nechtěla vrátit.

Autorka je v posledních knihách ke svým postavám poněkud laskavější, než bývala. V náznacích se tak rýsují možnosti usmíření, vyrovnání, či dokonce naděje – zde ji symbolizuje těhotenství Emilie. Tím ovšem není řečeno, že nás čekají šťastné vyhlídky. Stejně jako v předchozích prózách Biancy Bellové platí, že odhalení tajemství nenastoluje jejich vyřešení. Hezky naaranžované krutosti života jsou postavám nabízeny k debužírování štědře, s gustem a mnohdy nad míru toho, co by mohl přinést i vysloveně nesmlouvavý osud, navíc je Bellová konstruuje do podoby bizarních, tragikomických nebo nečekaných situací – z těch nevinnějších zmiňme vzpomínku Emilie, jak vařečkou bacá dědečka, který ochrnul po mrtvici, a připadá jí zábavné, že stařeček nijak nereaguje, protože si toho zřejmě ani nevšiml.

Balancováním na hraně román i končí – hrdinka o svém otci stále neví „vůbec nic“, i když se toho v mnoha ohledech dozvěděla až moc. V čtenářsky atraktivním, téměř detektivním zápalu protagonistka vykopala všechny kostlivce rodinné historie, kteří ještě drželi pohromadě, a odkryla rodinná a zároveň i vesnická tajemství. Přesto očekává, že její dítě bude mít „stejně dysfunkční rodinu, jako jsem měla já“, přesto věří, že se její milenec a otec jejího potomka vrátí z fronty, přesto se bude „strašně snažit to neposrat“, neboť jak si uvědomuje,

žádná lepší možnost totiž neexistuje.