Přestože Kučerovu poslední knihu Jen další konec světa tvoří soubor 33 rozhovorů původně vycházejících v příloze Salon deníku Právo v rozmezí cca sedmi let, dojem po jejím přečtení je překvapivě ucelený. Mnohohlasí osobností z mnoha oborů svorkuje téma antropocénu – věku člověka – a bez ohledu na jejich široký profesní, věkový a zeměpisný rozptyl (ke slovu se dostaly osobnosti české i světové, namátkou zmiňme biology S. Komárka nebo věhlasnou primatoložku J. Goodallovou, z filosofů to je např. poněkud bizarní Digitální filosof René Descartes nebo P. Calvo, teolog T. Halík, sociolog Z. Konopásek, ale i ekologická ekonomka N. Johanisová a řada dalších) však zní v překvapivě harmonickém chóru.

Autor má k přírodě blízko, dokládají to jeho vyznání Jizerským horám v předchozích knihách, zejména pak v publikaci Gablonz/Jablonec o městě, které je jeho rodištěm. Zajímavé je, že tématu krajiny, jejích proměn nebo zajímavostí ze zvířecí a rostlinné říše, která je konstantou aktuální publikace, se dotkl i v knize Alžírské arabesky, ve které přetaveně zaznívaly kromě jiného právě ozvěny z autorem vedených rozhovorů.

Vydat knihu rozhovorů, které jsou navíc z velké části dostupné online, je úkol nevděčný a ošemetný nejen proto, že s tak velkým časovým rozestupem mohou novinové texty zestárnout, ale zejména proto, že ucelený knižní soubor může vyjevit potenciální nedostatky v podobě rychlokvaškových otázek, povrchnosti, neznalosti tématu či snahy o líbivou atraktivitu, které by v deníkovém provozu zapadly nebo byly odpuštěny v rámci žádoucí snahy přitáhnout čtenáře.

Nic z toho se ale neděje. Naopak se ukazuje, že Kučera je pečlivě připraveným tazatelem, který řadu rozhovorů otevírá odkazem na respondentovy publikované práce, knihy nebo podcasty: např. na publikaci Realita není, čím se zdá italského fyzika C. Rovelliho, podcast Fall of Civilizations britského historika P. Coopera, samozřejmostí v českém prostoru jsou knihy T. Halíka. Přehled má ale i o článcích českých a zahraničních k danému tématu a orientace, kterou prokazuje, je dokladem toho, že před sebou nemáme novináře žonglujícího se snadno dostupnými informacemi éry digitální, ale opravdu erudovanou osobnost, která je nejenom schopna pronikat pod povrch věcí, ale četnými aluzemi na různá literární díla, znalostí kontextu a historických souvislostí nám dokazuje schopnost přesáhnout běžné kvalitativní standardy: „V knihách Y. N. Harariho, Roberta Sapolskyho nebo Rutgera Bregmana se dočteme, že přechodem od společenství lovců a sběračů k usedlé, zemědělské společnosti skončilo období relativně spokojeného, mírumilovného rovnostářství a nastala éra ohrad, zdí, měst, monoteistických náboženství, autoritářských vládců, jejich vojsk a obecně pak nejrůznějších nerovností. Co si o takové tezi myslíte vy?“ ptá se například Kučera archeologa P. Šídy (s. 172). V neposlední řadě knize napomáhají udržet si kompaktní dojem i metatextové odkazy na rozhovory již vedené („Archeolog Petr Šída v rozhovoru Salonu řekl…“ – s. 214), které jsou v knize zařazeny také.

Šíři témat, kterými se vědci zabývají, jsme alespoň povšechně nastínili výčtem jejich oborových zaměření. Přesto mají rozhovory společné konstanty, jejichž mnohokrát opakovanou základnu tvoří postavení a také otázka odpovědnosti vědy, potažmo vědce a jejich vztah k společensko-politickému rámci světa. Respondenti se opakovaně vypořádávají i s problematikou osobní odpovědnosti člověka ve společnosti, která funguje podle centrálních vzorců, v nichž je nutné vedení politiky, kteří ovšem fungují v krátkodobém horizontu volebních období. Ale i kdyby měli ochotu přinášet a prosazovat řešení palčivých problémů v dlouholetém horizontu, vyjevil by se na trhu nedostatek křišťálových koulí k přijetí patřičných kouzelných opatření, která by změnila současný znepokojivý stav prahnoucí po stálém růstu, konzumu a prosperitě do přírody zasahující společnosti.

Míra skepse plynoucí z tlaku osobní odpovědnosti neslučitelné s rolí člověka v systému a znalého i neutěšeného fungování ostatních částí světa se u jednotlivých osobností liší. Všichni se však shodují v tom, že neexistuje nedotčená příroda očištěná od člověka či jeho vlivu a že současný stav změn je mnohem rychlejší, než kdy lidstvo zažilo, a „nezbývá než zkoušet říkat, že se svět mění, ale kam změny povedou, se nedá přesně předvídat“ (s. 172). Že nás – v „lepším“ případě naše potomky – nečeká nic pěkného, to už je víceméně jasné a alarmující jsou i názvy článků, potažmo kapitol („Příroda to sama nezvládne“, „Čas hraje proti nám“, „Blíží se další doba ledová“), z nichž jeden se stal i výmluvným názvem knihy.

Příroda si sice poradí s mnohým, ale jestli si s tím poradí i ignorující lidstvo, to už je kapitola jiná. Kniha přináší mnoho příkladů neochoty hledat řešení či házet vinu na jiné, tragikomický výrok vesnického souseda kybernetika Jana Romportla, který problém sucha přikládá za vinu Merkelové,

protože Německo má podél pobřeží větrné elektrárny, co zastavujou vítr, takže ten sem nedonese vodu od moře
s. 71,

toho budiž dokladem.

Složité problémy ale málokdy mívají jednoduchá řešení, čehož jsou si badatelé vědomi: „Prostě budeme dělat chyby a vydávat se dočasně špatnými cestami. Zásadní je slepé vývojové větve co nejrychleji identifikovat, opouštět a vydat se směrem, který se ukazuje v praxi jako účinnější.“ (s. 81) Mnozí z nich se shodují také v tom, že důležité je začít – kdokoli, odkudkoli, jakkoli; komplexní řešení nastiňuje v lidské normalitě a možnosti realizace Jane Goodallová na příkladu výkonného ředitele mezinárodní korporace, který se rozhodl kvůli své dceři začít pracovat na tom, aby se jeho firma stala environmentálně i sociálně udržitelnou.

Přese vše zmíněné není kniha souborem bububu rozhovorů o globálním oteplování, ale hlavně vhledem zapálených lidí do zákulisí a současného stavu mnoha vědních oborů. A také fascinujícím svědectvím o nových objevech, tajích přírody a zdrojem zajímavých poznatků, k nimž vědci v posledních letech dospěli. Mnohé mohou vyznívat fantasticky až fantasmagoricky, řadu z nich čeká další fáze výzkumu a ověřování, my ale můžeme žasnout nad tím, jak úžasný svět se kolem nás nachází a kolik toho nevíme i o těch nejobyčejnějších či základních „věcech“ kolem nás.

Patří k nim například otázka vědomí zvířat a jejich schopnost snít surreálné sny a imaginovat o věcech, které nikdy neviděla, mít duchovní či spirituální prožitky; jejich schopnost učit se a předávat si vědomosti a dovednosti v rámci skupiny (rodiny – tlupy) napříč generacemi; v/Vetřelci lumčíci, potravinový mol se svými superschopnostmi požírače plastů, rostliny mající vědomí:

protože znají hranice svého těla, vyvinuly si individuální strategie přežití, pravděpodobně cítí bolest, starají se o své potomky, a dokonce dokážou pomocí kořenů rozeznat vlastní příbuzné
s. 183.

Nejsme zkrátka tak mimořádní, jak jsme si mysleli, pokud bychom parafrázovali slova Paca Calva, a to je také memento, které bychom si z knihy měli odnést.