03_rozhovor
Afrika v Evropě
Rozhovor s Johny Pittsem

Je to nikdy nedokončený rozhovor

Ptá se Jan M. Heller

Domov je komunita. A stále víc si uvědomuji, že komunita není vůbec vázaná na místo. Mohl bych cestovat kolem celého světa a na konci cesty bude někdo, kdo žije blízko mě, komu můžu zavolat. To je krásné. Domov je něco, co je mnohem méně konkrétní, než nás učili věřit.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 2/2025

Moje první otázka je zřejmá – co je Afropean? Je to především název tvé knihy a projektu, ale můžeš mi přiblížit, co znamená to slovo?

Termín Afropean se objevil už na začátku devadesátých let, a to u belgicko-konžské hudebnice jménem Zap Mama. Označovala jím druh hudby, která je africká a evropská současně. Když jsem dospíval v devadesátých letech, v době globalizace a multikulturalismu, bylo jasné, že na celém světě se rozpouštějí hranice, počínaje pádem berlínské zdi a režimu apartheidu nebo propuštěním Nelsona Mandely a konče sjednocením Jemenu a Německa. Byla to doba optimismu. Ta ale skončila v roce 2001, jedenáctým zářím a globální finanční krizí. Tehdy jsem si začal asi poprvé uvědomovat, že kultury, které mě držely pohromadě a které jsem vnímal jako smíšené v mé identitě, by se mohly rozpadnout. Slovo Afropean tedy pro mě znamená, stejně jako celý projekt, místo hybridity a kulturního pluralismu. Místo, které umožní vnímat dvě věci jako jednu. To je moje epistemologická námitka proti tomu, že černá a bílá jsou striktně oddělené. Když to slovo používám bez spojovníku, naznačuji tím potenciál, možnost. V určitém ohledu je to samozřejmě utopické.

Pokud jsem knihu četl správně, je to cestovatelská odysea napříč kontinentem, pojednává o různých místech a různých zkušenostech s nimi. Přesto si myslím, že jsi hledal něco, co všechna ta místa mají společného. Našel jsi to? Nebo bychom měli mluvit spíš o „Afropeans“ v plurálu?

Odpověď na tuto otázku z mnoha hledisek zní: ano a ne. Když jsem vyrážel na cestu, měl jsem základní představu o tom, co by Afropean mohlo znamenat: příběh o lidech, kteří by se na základě vnějšího vzhledu, módy apod. dali velmi snadno považovat za Evropany a Afričany zároveň. Když jsem ale byl na konci, tenhle optimistický příběh se rozpadl na tisíc kousků. Začal jsem pak pracovat na poznámkách a snažil jsem se všechny ty dílky skládačky shromáždit a dát jim podobu knihy, ony ale nikdy do sebe pořádně nezapadly.

Když oddálíš perspektivu, společné rysy uvidíš. Myslím, že největším kladem knihy je, že dala dohromady lidi, kteří by se ve skutečnosti nikdy nepropojili. Uvedu příklad. V létě 2017 v Londýně hořel věžák jménem Grenfell Tower a při požáru zahynulo sedmdesát lidí. Když se rozkřiklo, že v něm žili imigranti, přineslo to hodně zvláštní a ambivalentní reakce a politické napětí. Něco podobného se stalo o pár let dříve, v roce 1992, když v amsterodamské čtvrti Bijlmermeer narazilo do obytného bloku letadlo a zemřeli tu většinou imigranti bez dokladů. V Marseille zase spadl věžák, protože do něj nikdo neinvestoval žádné prostředky a i v jeho troskách zahynuli lidé s takzvaným migračním původem, kteří v něm žili načerno. Co tím myslím: v Londýně to byli nejspíš původem Nigerijci a v Marseille zase Alžířané, v Nizozemsku zase třeba lidé ze Surinamu. Co mají tyto komunity společného? Společné rysy jsou vidět jen historicky a navíc z pohledu západního kolonialismu. Ze stejné perspektivy ale také můžeme říct, že by jim bylo prospěšné, kdyby spolu komunikovaly.

A právě když spolu nevedou žádný skutečný dialog v reálném životě, dá se to ukázat skrze narativ té knihy. Mohl jsem zobrazit každou z těchto komunit a problémy, kterým musejí čelit, a díky tomu opět vybudovat určitý prostor možnosti, ve smyslu toho, co by se mohlo stát, kdyby k tomu propojování mezi komunitami došlo. Rozhodně to nebylo tak, že bych vycházel z teze, že jsme všichni Afropean a všichni stejní. Také jsem nechtěl vytvářet etnocentrický prostor, prostor nějakého etnického absolutismu, nebo dokonce nacionalismu, který by prohlašoval, že existuje něco solidního a monolitického, a tím pádem snadného. Afropean funguje složitějším, a hlavně fluidnějším způsobem. Ve formě knihy je to svědectví o cestě, která je důležitější než cíl. Je to nikdy nedokončený rozhovor.

Ve své knize také stále podrobuješ reflexi svou vlastní perspektivu, perspektivu cestovatele „černou Evropou“, jak stojí v podtitulu knihy. Jaká ta perspektiva je – nemyslím teď ve smyslu názorovém, ale tvůrčím?

Jednu věc musím říct hned na začátku: ta kniha není jen o rase, je stejně tak o společenské třídě. Obojí se v ní prolíná na každé úrovni a já si uvědomuji, že to, jak jsem tu cestu prožil, hodně souvisí právě s těmito dvěma aspekty. Neměl jsem žádné prostředky, žádné finanční zázemí, a cestoval jsem jako opravdový batůžkář. Byl to způsob cestování, který rozhodně nebyl ideální z hlediska pohodlí. Samozřejmě by se mi cestovalo lépe, kdybych měl k dispozici více peněz – mohl bych si dovolit lepší ubytování a možná i méně stresu. Ale na druhou stranu právě tenhle způsob cestování mi otevřel celou novou krajinu možností a zážitků.

Musel jsem zůstávat v levných hostelech, které samy o sobě tvoří zvláštní mikroklima. V těchto místech se setkáváte s určitým typem lidí, kteří rádi sdílejí své příběhy a zkušenosti. Právě tahle setkání zásadně změnila mou perspektivu. Uvědomil jsem si, že omezení nemusí být nutně překážkou, ale spíš výzvou, která vám umožní vidět svět jinak. Pokud jde o kreativitu, je pravda, že když máte k dispozici dostatek peněz, může vzniknout jiný druh krásy, znalostí nebo vědění. Tak to prostě je. Peníze mohou přinést určitý typ možností, které bez nich nejsou dostupné. Ale na druhé straně věřím, že estetika může vznikat i z nedostatku – z chybějících zdrojů, z omezení a z toho, co máme po ruce.

Nechci, aby to vyznělo lacině romanticky, protože tak to nemyslím. Ale snaha nalézat krásu a estetiku právě v tom každodenním zápase o přežití, v té nutnosti improvizovat a tvořit z minima, je pro mě důležitou součástí tvůrčího procesu. Myslím si, že výsledek, který vzniká tímto způsobem, může být stejně zajímavý, smysluplný a hodnotný jako něco, co vzniklo za pomoci velkých prostředků nebo pod záštitou nějaké oficiální instituce, například akademické. Kreativita je totiž univerzální a dokáže překonat hranice podmínek, ve kterých se nacházíme.

Na jednom místě v knize říkáš, že je úlohou spisovatele měnit věci. Řekl bys, že je tvoje psaní politické?

Rozhodně! Možná je to moje klamná představa jakožto autora, ale pokud píšeš knihu, vždycky chceš, aby ten, kdo ji přečte, byl jiný, když ji odloží, než byl ve chvíli, kdy se čtením začal. Chceš nabídnout jinou perspektivu nebo jiné světlo, ve kterém může druhý znovu promýšlet svoje předsudky nebo prostě představy o tom, jak věci jsou. Neumím si představit, že bych jako autor na takovou otázku odpověděl záporně, že svého čtenáře změnit nechci. Ono napsat knihu také není zrovna snadný úkol, existují mnohem lehčí způsoby, jak vytvořit něco zábavného, třeba reklama nebo videa na tik-tok; nikdo přece do něčeho neinvestuje dva nebo tři roky práce, pokud není přesvědčený, že to nemá potenciál měnit skutečnost. Naopak, píše právě proto.

Takže věříš v transformativní moc příběhu?

Ano, věřím. Tu cestu jsem podnikl před brexitem a před vzestupem pravicové politiky určitého typu, v jejímž čele sice stojí Donald Trump, ale vidíme její rozmach v celé Evropě. Když pak kniha vyšla, bylo to pro mě svým způsobem pokořující, protože věci se rozhodně nevyvíjely k lepšímu; píšeš knihu a doufáš, že to pomůže věci zlepšit, i když samozřejmě víš, že jedna kniha to sama o sobě nikdy nedokáže. Přesto mi hodně lidí už řeklo, že teď vidí Evropu jinýma očima, a i pro mě samotného byly některé poznatky překvapivé – nikdy předtím mě třeba nenapadlo, že tenhle druh historie má třeba takové Švédsko. Nebo Rusko. Takže i kdyby takových lidí, kterým se díky čtení změní způsob vnímání, bylo jen pár, tak to za to stálo.

Ivan Kalmar ve své knize Bílí, ale ne tak docela nabízí tezi, že existují různé podoby „bělošství“ – jde mu o to, že my, obyvatelé takzvané východní Evropy, se nepodílíme na privilegiích bílé západní společnosti. Co o tom soudíš ty, z odstupu své cesty po všech možných podobách a odstínech Evropy?

To je jeden z mnoha problémů, které souvisejí s takzvanou „nadřazeností bílých“, která nemusí nutně fungovat na principu exkluze. Napadá mě, že podobný názor jako Kalmar sdílí Richard Dyer, který napsal knihu jménem White („Bílý“); mluví v ní o tom, že nadřazenost bělochů nespočívá ve vylučování nebílých, ale v neustálém posouvání a přesouvání hranic privilegovaného prostoru, takže z něj jsou často vyloučeni i lidé bílé barvy pleti. Když se podíváme, kde leží epicentrum toho, co nazýváme bělošstvím, nejprve nás napadne jih, antické Řecko nebo Řím. V průběhu dekád a staletí se však toto epicentrum posouvá na sever a na západ a dnes bychom dokonale bílý prostor hledali nejspíš někde ve Skandinávii. Řekové se pak už dnes stávají někým, kdo dostatečně bílý není. Podobné je to ale třeba také s Iry; v Británii ještě v šedesátých letech visely u vchodů do hospod cedulky se zákazem vstupu psům, černochům a Irům. Anebo Židé, kteří jsou nepochybně součástí „bílého projektu“, a je dobře známo, že v určitých obdobích z něj byli vyloučeni nejhorším možným způsobem. Takže já s Kalmarem souhlasím, myslím, že hlavní problém s pojmem bělošství je právě ten, že vylučuje druhé lidi – a paradoxně ne jen černé, ale také bílé. A jistě, pokud jde o takzvanou východní Evropu, je to jen opakování téhož vzorce. Oba víme, že brexit byl z velké části způsoben tím, že hodně lidí si tuto pro ně „novou Evropu“ prostě neoblíbilo a chtěli ji odstřihnout od společného trhu.

Když mluvíme o proměnlivosti hranic prostoru bílé nadřazenosti v čase, myslíš, že tato nadřazenost je způsobena spíš každodenní politikou, jako je v Evropě unijní projekt, nebo nějakým prastarým tribalismem, který máme zakořeněný v kolektivním podvědomí?

Evropa je ohromující, že? Tolik různých kultur a jazyků, a přesto jsme se dobrali k pokusu o aspoň nějaký federalismus. Už to, že jsme se dokázali zaměřit na to společné, a ne na to, co nás odlišuje, je historicky výjimečné. Samozřejmě že to byla také největší výzva; myslím teď samozřejmě zase na Řecko a na to, jak se Evropská unie zachovala za globální finanční krize a po ní. Takže ano, určitě je v nás něco hluboce tribalistického, ale zároveň pevně věřím, že evropský projekt ve své poválečné podobě, založený na myšlence, že je třeba zabránit každému dalšímu podobnému konfliktu v budoucnosti, v tomto smyslu životný je.

Jenže… Nechci dělat nějakou apologii komunistickému režimu, ale v poslední době jsem hodně četl Marka Fishera. Ten říká, že jeden z problémů, které přineslo zhroucení Sovětského svazu, spočíval v tom, že neoliberální kapitalismus ztratil svou protiváhu. Kdykoli chtěl být kapitalismus opravdu nespravedlivý a tvrdý, měl tu stále jakousi protiváhu: režim, který alespoň verbálně představoval alternativu, zval, sliboval. Tvrdil, že vítá jinakost a že věří v rovnost všech lidí. Nabízel přinejmenším vizi. Od chvíle, kdy se tyto dva velké politické projekty přestaly navzájem vybalancovávat, je kapitalismus stále divočejší a ničivější v tom, jak zachází s různými vrstvami společnosti. A žádná jiná alternativa nevznikla. To nás v Evropě přivedlo do situace, kdy je kapitalismus takřka všemocný a vytváří ohromné napětí, protože všechno nakonec vyústí do dvou otázek: kdo na kapitalismu vydělává a kdo může za jeho selhání. V poslední době se odpovědí na obě otázky stal multikulturalismus, který je pod obřím tlakem. Je zajímavé, že k masivnímu vzestupu rasismu a útoků na multikulturalismus došlo právě po globální finanční krizi. Lidé si našli obětního beránka.

Takže Francis Fukuyama se přece jen se svým slavným proroctvím konce dějin mýlil… Jak vidíš budoucnost ty?

Hodně přemýšlím o samotném pojmu nebo spíš konceptu budoucnosti. Když se podíváme na šedesátá léta, nebo i na léta osmdesátá, jak lidé smýšleli o budoucnosti, většinou věřili v pokrok a vyznávali technologický optimismus. Ještě i já sám si vzpomínám na dobu devadesátých let, která byla prodchnutá vírou, že po zhroucení bipolárního světa kráčíme ke šťastné budoucnosti, že se zruší hranice, že moderní technologie nám umožní lépe komunikovat… Ale podívej se, co s námi udělal internet. Komunikační nástroje jako e-mail, nemluvě o sociálních médiích, kde můžeme vést rozhovory napříč celou planetou, nám měly usnadnit život, jenže místo toho jsme všichni mnohem zaneprázdněnější a vyčerpanější. Proč to tak je? Protože měřeno čistě technologicky bychom dnes měli pracovat už jen 16 až 20 hodin týdně, ale neoliberální kapitalismus nás tlačí do trvalé posedlosti růstem a těžbou hodnot.

Právě proto, že sám koncept budoucnosti dostal tuhle náplň, jsou už dnes všichni z budoucnosti otrávení. Ani všechna utopická hnutí, počínaje hippies – od kterých mimochodem vede přímá spojnice k Silicon Valley, protože lidé jako Steve Jobs od nich převzali třeba zájem o indickou spiritualitu –, vyznávající hodnoty jako svobodu, individualitu a svobodu projevu, nás nakonec nedovedou k žádné nirváně. Dokonce ani cesta na Měsíc, ať už v podání Muskova SpaceX, nebo Číňanů, či kohokoli jiného. Existuje báseň od Gila Scott-Herona „Whitey on the Moon“ z roku 1970, kdy byl v plném běhu americký kosmický program, v níž subjekt mluví o chudobě, o tom, jak mu po bytě běhají krysy a jak nemůže splatit dluh za lékařské ošetření, zatímco běloch letí na Měsíc. A vyvstávají dvě otázky: jaký má smysl letět na Měsíc, když to takhle vypadá na Zemi? Co přesně závody v dobývání vesmíru změnily k lepšímu?

Takže abych ti odpověděl, nemám nejmenší tušení, kam kráčíme. Věřím, že třeba v potírání globální chudoby se už toho udělalo hodně, a že ačkoli budeme narážet na překážky, směřujeme ke spravedlivější společnosti. Ačkoli za poslední tři čtyři roky, obzvláště od pandemie, si tím už nejsem tak úplně jistý. V kapitalismu platí, že pokaždé, když přijde krize a rozhoupe člun – ať už mluvíme o finanční krizi, covidu, nebo o dodavatelských řetězcích ve válce na Ukrajině –, kapitalismus z ní vyjde ještě silnější a nelítostnější. Lidé se po odeznění krize vracejí k původním pořádkům a je těžké se na to dívat. Nemyslím si ale, že je cestou odstranit kapitalismus jako systém; podle mě je potřeba pořádně se podívat na to, co kapitalismus slibuje a co doopravdy dokáže splnit. Kapitalismus je v tom podobný jako komunismus, také slibuje hodně. Ale jakmile je konfrontován se sliby, které neplní, otevírá se možnost reformovat ho zevnitř. To se také snažím dělat.

A zjevně to bude potřebné v jednom ohledu, o kterém také mluvíš v knize, v kapitole o Nizozemsku: podobně jako jsme se nechali přesvědčit o konci dějin, o tom, že liberální kapitalismus je lékem na všechny problémy, nechali jsme si také namluvit, že když se přestane – v duchu ušlechtilé ideje rovnosti všech lidí – mluvit o rase, zmizí i rasismus. Tím si systém myslel, že vlastně vyhrál, protože problém vyřešil jeho zneviditelněním, ale přišla razantní odpověď například v podobě hnutí Black Lives Matter. Takže se zeptám ještě jednou na totéž – jak se to podle tebe bude vyvíjet dál?

Pokud mám zaujmout optimistický, nebo spíš nadějeplný pohled, jsem přesvědčen, že se věci musí zhoršit, aby se mohly zlepšit. Black Lives Matter, podobně jako jiné dělicí linie, které vidíme po celé Evropě, jsou duchové z minulosti. Vyrovnávání se s dějinnými příběhy, které nebyly nikdy úplně vypořádány. Obzvláště v západním kontextu. Mluvím samozřejmě o imperialismu a expanzionismu, který vedl ke kolonialismu. S tím jsme se dosud nikdy pořádně nepoprali. Tihle duchové na nás teď vyskakují v podobě kostlivců ve skříních, abych citoval Malcolma X. Upřímně doufám, že černošské komunity budou v zápase s nimi vedeny snahou se dohodnout a učinit společnost spravedlivější. Setká se to pochopitelně se silnými reakcemi. Je ale nutné, abychom pochopili dějiny Evropy tak, jaké skutečně byly, to znamená rozšířit obsah tohoto pojmu tak, že jeho součástí budou i lidé jiných barev pleti, než je jen bílá. A jakmile budeme disponovat tímto porozuměním, vybudujeme si bohatší a více naplňující kulturní prostor. Ale jak říkám, než tam dojdeme, ještě to chvíli potrvá. I tohle je nedokončený rozhovor.

Ty jsi tento rok působil na univerzitě ve Švýcarsku, kde jsi vedl kurs o „kulturních B-stranách“. To jsou, pokud chápu správně, jevy existující v kultuře nejprve na okraji, ale postupně pronikající do mainstreamu a zpochybňující jeho hlavní narativy. Jak k tomu došlo a jak to vlastně funguje?

Když jsem vydal Afropean, setkal jsem se s profesorem Oliverem Lubrichem, germanistou a komparatistou z bernské uviverzity, který tu knihu četl a navrhl mi, jestli bych nechtěl v Bernu vést kurz. Přijal jsem, ale chtěl jsem, aby ten kurz nebyl zaměřený přímo na Afropean, ale na to, kam mě to celé dovedlo a co mě na tom nejvíc zajímá. Nejde jen o rasou definované identity, ale to, co mohou pozitivního přinést. V Londýně třeba existuje undergroundová scéna, do které patří hudba, kultura, jídlo i antidepresiva, a ta se neuchovává, nearchivuje, mainstream ji nijak neoslavuje ani neoceňuje, ale já ji třeba považuji za nesmírně důležitou a vidím v ní zvláštní krásu. Zajímá mě, jak tyto prostory přežívají, jak dokáží přečkat ty nejhorší podmínky, a hlavně jaký druh umění produkují, jak ho můžeme vnímat, nechat se jím jako evropská společnost obohatit a posouvat se díky němu dál. Tomu byl věnován můj univerzitní kurs. Bylo zajímavé učit na mainstreamové instituci, chceme-li na „straně A“, o „stranách B“ a jejich kontextech. Dělali jsme všechno možné, od terénního výzkumu v rave klubech po debaty o způsobech dokumentace, protože tohle prostředí nemůžeš zdokumentovat tradičním, akademickým způsobem. Pokoušeli jsme se vytvořit specifický literární i vizuální jazyk, který by vycházel z undergroundu.

Náhodou jsem zrovna dokončil hodnocení závěrečných prací a jsem z nich úplně u vytržení – z toho, jak někteří z nich vztáhli pojem „B-strana“ k vlastnímu životu. Musím říct, že jsem v kurzu neměl nikoho jiné barvy pleti než bílé, většinou to byli rodilí Švýcaři ze středních vrstev, ale když jsem je podnítil k tomu, aby hledali B-strany ve svém životě, vzniklo hodně úžasných prací.

Je to samozřejmě také součást projektu Afropean v dlouhodobém smyslu, záměrem bylo poskytnout víc zdrojového materiálu prostorům, které nejsou dostatečně reprezentovány, vrhnout tam víc světla, ale také vzbudit pokud možno sympatie vůči černošské komunitě – ale i obráceně. Je to pro mě vždy otázka spojení.

V souvislosti s nepřítomností archivů, s místy ztracené paměti, použil bys pro svoje psaní pojem trauma writing? Je to tam také přítomné, i když jsem si vědom, z četby i z tohoto našeho rozhovoru, že hledáš spíš krásu než staré rány – ale ty mohou přece také nést estetický náboj, a dokonce i zprostředkovávat humor.

Jsem rád, že se o tom zmiňuješ. Podle toho poznám, kdo tu knihu skutečně četl – hodně lidí k ní přistupuje jen z hlediska sporu mezi černou a bílou. Nemyslím si, že úplně souzní s pojmem trauma writing. Spíš než o traumatu – a vlastně i spíš než o humoru – bych mluvil o melancholii. Když jsem získal Lipskou knižní cenu evropského porozumění, musel jsem si ji kvůli covidu převzít současně s mužem, který ji získal za předchozí rok a přebíral ji se zpožděním. Byl to maďarský filosof László F. Földényi, který cenu získal za knihu jménem Melancholie. V řeči při předávání ceny zaznělo srovnání filosofického přístupu u jeho chvály melancholie a u mojí cesty černou Evropou. Földényiho teze zní, že bychom se neměli vzdávat nebo zříkat pocitu melancholie, protože nám reálně pomáhá překonávat těžkosti a zotavovat se z nich. Obzvláště v kapitalismu platí, že pokud neutečeme, musíme se vyrovnat s jednou silou, která nás pohání ke spotřebě, a na druhé straně musíme neustále předstírat, že všechno je skvělá zábava, ze které se nedá ani na chvíli vystoupit. Myslím, že nemít dovoleno si na nějaký čas prostě sednout a poddat se stavu melancholie, být potichu a přemýšlet, není zdravé. Melancholie není špatný stav. Je příjemné a obohacující tam někdy pobýt. A tak nějak to bylo i s Afropean.

A není nějaká míra melancholie přirozenou částí každé cesty? Postava flaneura je přece v nějakém ohledu ztělesněním melancholie.

No ano, přesně tak! Být na cestě znamená stát jednou nohou uvnitř společnosti a druhou mimo ni. Na konci svého hledání, jaká je černošská kultura, jsem si uvědomil, že jsem si ještě méně jistý tím, co to vlastně je černošská kultura a co je vlastně Evropa. A jaký je vůbec můj vztah k oběma? Navštívil jsem místa, která měla představovat černošské čtvrti, ale necítil jsem se tam vůbec vítaný. Takže tenhle stav mysli, kdy si od druhých lidí držíš trochu odstup, pozoruješ je a prožíváš spíš tuhle tuláckou melancholii, se odráží z velké části i v knize. A máš pravdu, že něco melancholického je obsaženo v každé cestě, protože každá cesta je jedinečná a zároveň efemérní. Vím, že mnohá místa, která jsem navštívil, bary, kluby, obchody s vinyly, už neexistují. Pocit pomíjivosti, který tě doprovází, je hluboce melancholický.

Nakonec se zeptám na tvou poslední knihu Home Is Not a Place, ve které podobným způsobem zkoumáš černou Británii. Změnilo se ve tvém vnímání něco od doby, co jsi vydal Afropean?

Británie Evropu opustila a já jsem tuhle knihu taky nechal tak trochu na holičkách. Jestli se ale něco změnilo, tak je to zvláštní, ale – cesty po Evropě mi umožnily, aby pro mě Evropa pokračovala dál. Z pohledu byrokracie jsem po brexitu přestal být součástí evropského projektu. Díky spojnicím a kontaktům, které jsem si vytvořil, jsem se ale i nadále cítil Evropanem stejně jako kdykoli předtím. Takže ačkoli mi Evropa zavřela dveře – vlastně přesněji řečeno mi zavřela dveře Británie –, můžu díky práci na Afropean mluvit o dlouhé řadě důvodů, proč jsem pořád spojený s kontinentem. Ta kniha mi to umožnila.

V dohledné době vychází Afropean také jako fotografická publikace v nakladatelství Mörel Books a také jako podcast. Do podcastu jsem si pozval některá velká jména z Evropy, akademiky, aktivisty, umělce, hudebníky, historiky, beru to jako možnost rozšířit rozhovory o Afropean dál a oslovit s nimi lidi, které opravdu obdivuji. Také to bude pozvánka pro ty, kteří třeba nepreferují četbu tištěných knih. Nejsou to studiové nahrávky, opravdu jsme cestovali přímo na ta místa, do Amsterodamu, Stockholmu nebo Berlína, jsou tam slyšet autentické zvuky města jako v imerzivní zvukové krajině.

Jestliže tedy domov není místo, co je domov?

Domov je komunita. A stále víc si uvědomuji, že komunita není vůbec vázaná na místo. Mohl bych cestovat kolem celého světa a na konci cesty bude někdo, kdo žije blízko mě, komu můžu zavolat. To je krásné. Domov je něco, co je mnohem méně konkrétní, než nás učili věřit.

foto © Jamie Stoker

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan M. Heller

    (1977, Hradec Králové), vystudoval bohemistiku a komparatistiku na FF UK a evangelickou teologii na ETF UK, postgraduálně antropologii na FHS UK. Působí jako editor na iLiteratura.cz a ředitel Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze. ...
    Profil
  • Johny Pitts

    je televizní moderátor, spisovatel, hudebník a fotograf. Narodil se v Sheffieldu jako syn amerického černošského hudebníka a anglické matky. Časopisecky uveřejnil povídky a věnoval se publicistice. Jeho kniha Afropean: Notes from ...
    Profil

Souvisí

  • Afrika v Evropě
    Paride Bollettin

    Černá Evropa, zpátky do budoucnosti

    Jednou z nejvýznamnějších oblastí, v níž jsou Afroevropané aktivní, je literatura. Mezi příklady afročeských autorů patří Obonete Ubam, česko-nigerijský spisovatel a autor termínu „Afročeši“, nebo Čechokonžan Tomáš
    Zmeškal. Jejich knihy přibližují skrytý i zjevný rasismus, s nímž se během svého života setkali, i jejich interetnické dědictví.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 2/2025
  • Anna Sedláčková (ed.)Lidé jako my. Antologie současné lotyšské literatury

    Prostor absurdna, feminity a traumatu

    Reflektuje Jan M. Heller

    Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 1/2025
  • Stačilo jen třiadvacet let na to, aby Irsko došlo od dekriminalizace ke zrovnoprávnění. Navíc lidovým hlasováním, v jiných zemích si podobné zákony schválili v parlamentech. Zpátky tedy k vaší otázce, pro mě to není autofikce, ale bildungsroman. Je to tradiční román, v němž mohu přinést čtenářům tolik věcí, které se staly nejen mně, v mém životě, ale i těch, které se mi nestaly.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2024
  • 04_rozhovor
    Rozhovor s Emmou Kausc

    Být kritický k vlastní paměti, ale i k vlastní kritičnosti

    Ptá se Jan M. Heller

    Středem mého kánonu je v jistém ohledu Jorge Luis Borges. Od něj se toho odvíjí hodně. Vždycky mě zajímala literatura, která mě dovede za hranice vlastního uvažování, a v tom je pro mě Borges naprosto jedinečný, vždycky, když ho čtu, tak si uvědomuji, že lidská hlava dovede úplně všechno, když chce.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 19/2024
  • Emma KauscNarušení děje

    Povahy ekvivalencí

    Reflektuje Jan M. Heller

    Ve vloženém příběhu se zmíněným již ledovcem mrazivě dýchne environmentální téma. Přes veškerou kompoziční a komunikační složitost je zřejmé, že to autorka vypravěčsky drží pevně v rukou a že je hluboce poučena literární teorií a světovou literaturou, včetně současné feministicky orientované prózy, hledající nové způsoby výpovědi o otázkách traumatu, identity, tělesnosti apod.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 19/2024