Prosperovat díky rozmanitosti
Když se řekne Evropa, vytane nám zpravidla na mysli obraz poloostrovního světadílu na okraji oceánu a moří. Navzdory své poměrně malé rozloze se tento kontinent vyznačuje dlouhou historií pohybu a přesunu obyvatelstva. Je to mozaika fluidních a dynamických setkání nepřeberného množství lidí. Od Portugalska po Baltské moře, od Řecka po Skandinávský poloostrov, od Rumunska po Anglii – Evropa je místem, kde různorodí lidé odedávna žijí v mnohonárodnostních společnostech a navzájem se obohacují. V poslední době se však v těchto typicky pluralitních společnostech ozývají nacionalistické výkřiky hlásající evropskou jednotu založenou na „bělošství“ jakožto specifickém rysu, čímž zcela popírají historii tohoto kontinentu a zastírají jeho hybridní charakteristiky.
Jak je již dobře známo, během posledních dvou milionů let migrovaly z Afriky, kde se zrodily a vyvíjely, různé druhy homininů, kteří přišli do Evropy v několika vlnách. Prvními z těch, kteří tento kontinent obývali, byli potomci Homo ergaster, kteří žili před dvěma miliony lety. K nim se přibližně před půl milionem let přidali potomci Homo heidelbergensis. Z posledně zmíněných se posléze vyvinul Homo neanderthalensis, jediný původní evropský druh. Teprve před sto tisíci lety pak dorazil Homo sapiens, který se s nimi setkal, žil vedle nich a mísil se s nimi. Tato dlouhá historie příchodů dokládá, že okrajová geografická poloha Evropy z ní činí vhodný prostor pro soužití. Od počátku osídlení tohoto kontinentu člověkem se zde různé národy setkávaly a koexistovaly, a vytvářely tak jedinečný svět, ve kterém mohli jednotlivci, kultury a celé společnosti prosperovat právě díky této rozmanitosti.
Dlouhodobé vztahy mezi oběma břehy Středozemního moře byly utvářeny vzájemným vlivem. Je to příběh neustálého pohybu lidí, kultur a myšlenek – od obsazení severní Afriky Římany až po arabskou expanzi do Španělska a jižní Itálie. Vzpomeňme na slavnou italskou „pizzu“, která se do Itálie dostala jako široce rozšířená „pitta“ a svůj současný název získala ve středověku díky tomu, že Langobardi vyslovovali „t“ jako „c“. Dalším, novějším příkladem je žirafa Lenka, přivezená v padesátých letech 20. století z Keni do Prahy, která se stala jedním ze symbolů pražské zoo a jejíž příběh byl barvitě vylíčen v českém pavilonu na Bienále současného umění v Benátkách v roce 2024.
Proměna vztahu
Jak uvádí kamerunsko-francouzská historička Olivette Otele, v období starověku a středověku žilo v Evropě mnoho osob afrického původu. Renesanční malíř Albrecht Dürer zobrazil ve svých dílech „černochy“ žijící v Norimberku a Antverpách. „Černošské“ postavy se objevovaly i v těch nejvýznamnějších emblematických pozicích. Příkladem může být svatý Mauricius, ochránce Svaté říše římské, nebo korunovaný Maur, nacházející se nejméně od roku 1284 ve znaku freisingského arcibiskupství, později začleněný do erbu papeže Benedikta XVI., který z tohoto arcibiskupství pocházel. Tyto příklady osvětlují, že vztahy s africkým kontinentem byly a dodnes jsou pro definování znaků evropanství na tomto kontinentu klíčové. Vztahy mezi Evropany a Afričany nebyly vždy určovány rasovými předsudky. Uvědomění těchto důkazů nás vybízí ke zkoumání toho, jak se tyto vztahy projevují v současnosti.
Filosof a logik nigerijského původu Jonathan Okeke Chimakonam tvrdí, že již samotný pojem „Afrika“ odráží rasistický postoj. Předpokládá se, že název kontinentu pochází z řeckého afriké, doslova „bez chladu“, což bylo později přeloženo do latiny jako aprica, tedy „slunečná“. Tato definice se původně vztahovala k severní části kontinentu. Můžeme také zmínit řecký výraz aithiopia, což znamená „spálená tvář“, který použil Homér v první knize Iliady. S postupující koloniální expanzí Evropy se toto slovo začalo vztahovat i na zbytek kontinentu a označovalo místní obyvatele jako „spálené sluncem“ neboli „černochy“. Podle Chimakonama lze v této implicitní definici nalézt hluboké kořeny rasové klasifikace založené na barvě pleti, která udržuje diskriminaci „černochů“ na základě jejich fyzického vzhledu.
Přímé spojení Afriky se „sluncem“ ji navíc úzce definuje a zastírá úžasnou rozmanitost národů, které kontinent obývají, a jazyků, jimiž jejich příslušníci hovoří. Namísto toho je homogenizuje do jednotné a stereotypní postavy divocha, která byla použita k ospravedlnění jejich zotročení a dodnes tvoří základ jejich marginalizace. S koloniální expanzí Evropy na americký kontinent bylo z Afriky deportováno a zotročeno přibližně deset milionů lidí, což afroamerická antropoložka Marimba Ani definuje termínem „Maafa“, který ve svahilštině znamená africký holocaust. Deportace těchto lidí do Severní a Jižní Ameriky měla řadu následků. Jedním z nich je vylidnění afrického kontinentu, které stálo na počátku období sociální a ekonomické stagnace, jež vyvrcholilo koloniální nadvládou evropských říší. Dalším důsledkem byla akumulace kapitálu v Evropě, která o několik století později umožnila průmyslovou revoluci a vzestup evropského imperialismu. Současně vedla ke zrodu nové populace, Afroameričanů, kteří si vytvořili strategie pro odpor proti utlačovatelskému koloniálnímu systému i pro zachování aspektů svého kulturního dědictví a interakci s původními obyvateli Ameriky, jak je popsal intelektuál Antonio Bispo dos Santos, příslušník komunity tzv. quilombolas, tj. potomků zotročených lidí, kteří bojovali proti otroctví.
Z tohoto panoramatu je patrné, jak se vztah mezi Evropany a Afričany v průběhu posledních staletí proměnil: z konzistence založené na společné zkušenosti se Středozemním mořem jako společným, byť někdy konfliktním prostorem jako by se postupně oba póly od sebe vzdálily. Tento posun vyvolal řadu důsledků v konstrukci imaginárního narativu o lidech tmavé pleti a svého vrcholu dosáhl v podobě teorií vědeckého rasismu a dalších snah o vědeckou podporu politických tvrzení o nadřazenosti bílé rasy. Jak zdůrazňuje zpráva Agentury Evropské unie pro základní práva „Být černochem v EU“, téměř polovina Evropanů tmavé pleti žijících v současné době v Evropě se v každodenním životě setkává s rasismem. Rasismus ovlivňuje různé oblasti života a bere na sebe podobu obtěžování nebo profilování a diskriminace při hledání zaměstnání, bydlení a vzdělávání. Převládající vnímání „černochů“ jako součásti homogenní reality „zaostalosti“ zahrnuje ekonomické, sociální a individuální charakteristiky, čímž rasismus a marginalizaci konzervuje.
Kulturní a umělecké panorama
Zajímavým příkladem je situace „černošských“ akademiček na evropských univerzitách. Černošsko-karibská vědkyně Shawanda Stockfelt vypráví o svých cestách a zkušenostech na univerzitách ve Velké Británii. Ty byly ovlivněny jejím smíšeným etnickým původem, což mělo v akademickém prostředí za následek dvojí diskriminaci. Omezené zastoupení popisuje jako překážku uznání své přítomnosti i vědeckých zásluh. To ji nutí k rozvíjení adaptivních strategií a odolnosti, aby dokázala čelit každodennímu boji o uznání a zviditelnění.
Tento jev nás naléhavě vyzývá k tomu, abychom si důkladněji všímali, kým skutečně jsou obyvatelé Evropy, kteří se identifikují jako černoši, a jaký je jejich život mimo tyto marginalizující stereotypy. V posledních letech se „černoši“ stále častěji hlásí o slovo v médiích, aby sdíleli své zkušenosti, těžkosti, s nimiž se potýkají, a nové možnosti, a to i v České republice. Československo začalo po skončení druhé světové války přijímat mladé Afričany ze spřátelených zemí, a to především studenty. Někteří z nich se po dokončení vysokoškolského studia rozhodli v zemi usadit a založit rodiny. Jiní byli po pádu komunistického režimu nuceni vrátit se do svých domovských zemí. To byl i případ namibijských dětí, které v osmdesátých letech žily v Československu a počátkem devadesátých let se musely vrátit do Namibie.
Někteří z Afročechů se nyní aktivně podílejí na zvyšování povědomí o přítomnosti lidí tmavé pleti v Česku, o jejich přínosu pro širší společnost i o přetrvávajícím problému rasismu. Česko-nigerijský choreograf Yemi Akinyemi Dele, rodák z Liberce, se po dlouhé mezinárodní kariéře usadil v Praze a oživil zdejší uměleckou scénu. Ben Cristovao, česko-angolský zpěvák narozený v Plzni, reprezentoval Českou republiku ve zpěvácké soutěži Eurovize 2021 a aktivně se angažuje v různých ekologických kauzách, například v oblasti ochrany zvířat. Česko-súdánská moderátorka a herečka Lejla Abbasová, narozená v Praze, působila jako mluvčí Ministerstva pro lidská práva a národnostní menšiny a v roce 2009 obdržela bronzovou medaili Ministerstva zahraničních věcí. Česko-ghanský televizní moderátor Reynolds „Rey“ Koranteng, rovněž narozený v Praze, patří k nejznámějším zpravodajům v zemi. Tyto a mnohé další příklady lze vyjmenovat i v dalších evropských zemích, a zdůraznit tak přínos Afroevropanů pro kulturní a umělecké panorama.
Evropa bez Afriky?
Jednou z nejvýznamnějších oblastí, v níž jsou Afroevropané aktivní, je literatura. Mezi příklady afročeských autorů patří Obonete Ubam, česko-nigerijský spisovatel a autor termínu „Afročeši“, nebo Čechokonžan Tomáš Zmeškal. Jejich knihy přibližují skrytý i zjevný rasismus, s nímž se během svého života setkali, i jejich interetnické dědictví. Zpochybňují tak mainstreamové narativy o rovnostářské společnosti za komunistického režimu a multikulturní demokracii v současném neoliberálním kontextu. Tito autoři na jedné straně popisují osobní výzvy a obtíže spojené se životem v zemi s převážně „bělošským“ obyvatelstvem a na straně druhé zdůrazňují mnohost možných trajektorií. Jejich životy dětí narozených v Evropě se liší od zkušeností Afroevropanů žijících v uprchlických táborech, vyučujících na univerzitách, pobývajících v různých regionech střední, severní či jižní Evropy nebo pocházejících z různých afrokaribských či afroamerických prostředí. V některých zemích, například ve Francii, se díky rozsáhlému koloniálnímu dědictví černošská literatura rozvíjela již v meziválečném období, a to v podobě děl martinického básníka a prozaika Reného Marana či haitského spisovatele Jacquese Roumaina. Navzdory časovým rozdílům a odstupu je nicméně možné rozpoznat síť srovnatelných příběhů, jak uvádí francouzsko-guayanská spisovatelka Elisa Diallo.
Uznání přítomnosti lidí tmavé pleti v Evropě zvyšuje povědomí o nutnosti redefinovat rasismus zakotvený v pocitu nadřazenosti, který stále prostupuje mnoha narativy o evropské jedinečnosti. Dlouholetá historie i novodobá krajina, která je zde stručně popsána, dokládají pestrost života Afroevropanů, a to navzdory tomu, že stále musí bojovat proti rasismu a zasazovat se o uznání. Tento zápas utváří kolektivní zkušenosti, jaké mapuje například organizace Black Central Europe Studies Network, která se snaží zviditelnit přítomnost lidí tmavé pleti v historickém kontextu střední Evropy. Jindy zase vypráví příběh individuálního úsilí, jako je tomu u výše zmíněných a mnoha dalších v celé řadě evropských zemí. Je to i příběh Florence Ajanaku, Nigerijky, která se před více než dvaceti lety přestěhovala do severoitalské Padovy, kde dnes provozuje jednu z nejdéle fungujících místních restaurací. Ve svém podniku propaguje jak nigerijskou kuchyni, tak mezikulturní dialog v jedné z nejcharakterističtějších a nejstereotypnějších oblastí italské kultury, kterou je právě jídlo. Máme-li čelit rasismu, nestačí, aby Afričané chápali evropské kultury a respektovali je. K tomu, aby bylo možné objevit bohatství individuálních a kolektivních příběhů, které Evropu odedávna utvářely a utvářejí ji dodnes, je nutné vzájemné uznání a zapojení. Není možné uvažovat o Evropě bez Afriky ani o Evropanech bez Afričanů, neboť oba kontinenty jsou vzájemně nerozlučně propojeny na cestě směřující ke společné budoucnosti.