2/2025
Že existuje černá Amerika, je u nás samozřejmou součástí všeobecného přehledu; pokud jde o české země, panuje naopak přesvědčení, že zde žádné takové komunity prakticky nejsou. (Na příslušných místech tohoto čísla si můžete přečíst, jak velice je to přesvědčení mylné.) A někde mezi oběma extrémy je černá Evropa, jejíž existenci tak nějak bereme na vědomí, ale míjíme bez povšimnutí.
Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
jestliže čtete Tvar od konce (třeba po vzoru dávných Lidovek s jejich Posledním slovem), narazili jste v rubrice Rup na fejeton překladatele, publicisty a bývalého velvyslance Petra Janyšky, který v něm mluví o určitém pocitu výlučnosti nás Středoevropanů: před vstupem do Evropské unie představovala naše zkušenost s životem v sovětské sféře vlivu jednu z devíz, kterou jsme chtěli Západu prezentovat jako zdroj své znalostní a možná i morální převahy (nebo mu ji nabídnout jako svůj příspěvek do sdíleného znalostního kapitálu, určeného ke zhodnocení, podle vkusu a úhlu pohledu). Neodprezentovali jsme a nenabídli; nechci se ani náznakem pokoušet odpovědět na otázku, jestli si za to můžeme kvůli nedostatku sebevědomí sami, anebo nás partneři na Západě prostě neposlouchali, protože nás brali od počátku hlavně jako zdroj levné pracovní síly a poslušné trhy, které tolerují odliv vyprodukovaného bohatství a nechávají si za přemrštěné ceny vnutit doslova odpadky. (K tomu poslednímu v zájmu férovosti dodejme, že například náš domácí potravinářský průmysl se zpravidla nechová o moc lépe.)
To není myšlenka moje, pochází z průlomové knihy Bílí, ale ne tak docela kanadského antropologa československého původu Ivana Kalmara, která se například opakovaně umisťuje na předních místech ankety o nejzajímavější knihu v oboru non fiction u kolegů z deníku Alarm. Heslo „patříme na Západ“ se z odstupu jeví jako pouhý identitární pokřik, říká Kalmar, protože na tomto Západě jsme nikdy nezískali plný přístup k privilegovanému prostoru: jsme sice bílí, ale ne tak docela. To jsou ty poslušné trhy a nízké mzdy – a já dodávám: zdroj levného imaginária pro popkulturu, seriály, sci-fi nebo třeba herní design, kde se v polovině čtvrté dekády po pádu berlínské zdi pracuje se zjednodušující studenoválečnou optikou. Ovšem, nic nového: obdobný nevkus a cynismus pozorujeme i historicky, leckde, kde Západ recipuje kulturu ze svého pohledu „východní“; vzpomeňme třeba jen na draculovský vampyrismus. A pokud jde o tu zkušenost s příklonem k východnímu dubisku, ta by se ale snad přece jenom hodila – jak může být tento příklon fatální, vidíme kolem sebe čím dál častěji a čím dál jasněji.
Ale to už jsme došli trochu daleko. Proč o Kalmarovi vlastně mluvím? Proto, že takto uchopený pojem bělošství představuje unikátní prostředek, skrze nějž můžeme uvažovat o rasismu v mnohem širších souvislostech, než by se zdálo: nejpalčivěji v těch politických, sociálních, a proto také vzdělanostních a generačních. Že existuje černá Amerika, je u nás samozřejmou součástí všeobecného přehledu; pokud jde o české země, panuje naopak přesvědčení, že zde žádné takové komunity prakticky nejsou. (Na příslušných místech tohoto čísla si můžete přečíst, jak velice je to přesvědčení mylné.) A někde mezi oběma extrémy je černá Evropa, jejíž existenci tak nějak bereme na vědomí, ale míjíme bez povšimnutí. Nabízíme vám proto autora, který tuto černou Evropu před pár lety procestoval a vydal o ní skvělou a zásadní knihu: Johnyho Pittse a jeho Afropean s podtitulem Zápisky z černé Evropy. Stojí za přečtení celá, ale pro ty z vás, kterým bude stačit reflexe a rozhovor v přítomném čísle, nabídnu pro osvěžení oněch souvislostí jeho myšlenku, která pochází z jednoho z největších portugalských slumů, „lisabonské favely“ Cova da Moura: „Pokud bude Západ nadále slovně očerňovat globální chudobu, obrovskou nerovnost a nevyhnutelnou ekonomickou a environmentální migraci nebo před ní zavírat oči, může se velmi brzo stát, že stejně jako Cova da Moura bude vypadat většina Evropy.“
Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, souvislé čtení.
To hlavní
-
Domov je komunita. A stále víc si uvědomuji, že komunita není vůbec vázaná na místo. Mohl bych cestovat kolem celého světa a na konci cesty bude někdo, kdo žije blízko mě, komu můžu zavolat. To je krásné. Domov je něco, co je mnohem méně konkrétní, než nás učili věřit.
-
Deník Davida Zábranského však není pouze další variace na Báječný rok, který by mohl sloužit jako dokument o stavu české společnosti v době covidové pro budoucí sociology. Kniha Jů a hele jde dál. Je tragikomicky laděnou zprávou o stavu vnitřního světa současných čtyřicátníků, k nimž se počítám i já. To je pravý důvod její existence, smysl, který ospravedlňuje její vydání.
-
Jednou z nejvýznamnějších oblastí, v níž jsou Afroevropané aktivní, je literatura. Mezi příklady afročeských autorů patří Obonete Ubam, česko-nigerijský spisovatel a autor termínu „Afročeši“, nebo Čechokonžan Tomáš
Zmeškal. Jejich knihy přibližují skrytý i zjevný rasismus, s nímž se během svého života setkali, i jejich interetnické dědictví. -
Vtipnost mu nelze upřít (viz jeho „Dodatky v knize“). A odvahu už vůbec ne. Pokud Faulerová, Bellová, Němec aj. v knize zmínění nebudou zasedat v porotě pro udělování Magnesia Litery, je možné, že se snaživec Zábranský přiblíží svému snu.
-
Už v roce 1927, kdy kniha vyšla, J. M. Augusta psal o šedivé a neradostně zmechanizované době, ve které se sběratelství stávalo čím dál řidším a vzácnějším jevem. Jak je tomu asi dnes, kdy lidé často nemají prostředky na pořízení vlastního bytu nebo domu, a proto žijí ve spolubydlení? Mají vůbec prostor na zřizování sbírek? Kolik asi knih se vejde do garsonky?
-
krucinál
vždyť mě znáš!
zdravej jak ryba
jen tu mrtvici
umrtvím
a kdyby něco
vždyť víš:duch se rozplyne
tělo zetlí a srdce se
promění v jaguára -
Zdá se, jako by se z Kafkova života dalo ukrojit cokoliv, dle vybraného žánru. Nejoblíbenější jsou přirozeně milostné pletky, vhodné pro romantická dramata, ale lze i nápaditě experimentovat s psychologií nebo se pustit do medicínských detailů a pro pokročilé umělce se nabízí křížení jeho života s literární fikcí.
-
Při psaní v noci jako bych prožíval svobodné, imaginativní stavy, o kterých píše Nápravník. Když si to však po sobě čtu všechno znovu, s odstupem a za dne, tedy pod optikou znovunabytého střízlivého rozumu, musím se nad celým pokusem ušklíbnout.
-
Zbloudilci si zaslouží ocenění za to, že beletristicky uchopují důležitá témata, jako jsou sexuální identita, polyamorie či mužská despocie, nicméně trpí jednostrunnou emocionální přepjatostí. V mnohých situacích se tlačí na pilu jedné dominantní emoce a chybějí v nich odstíněnější citové nuance. Některé postavy berou samy sebe strašně vážně a připadá mi, jako kdyby se někdy až zálibně rochnily ve svém bolestínství.
-
Jak už bylo řečeno, sbírka Natálie Schejbalové nenechá, nebo by alespoň neměla nechat nikoho klidným. Sama jsem si při čtení prošla celou škálu silných emocí, od zlosti na to, čemu jsou ženy nuceny čelit, po obdiv k hravému a inovativnímu a přesně pojmenovávajícímu jazyku. Rozhodně je to v každém slova smyslu zážitek. Nepřeháním.
-
Ač jde o téma náročné a v literatuře pro děti nezvyklé, dá se druhý Jeffersonův příběh bez zaváhání zařadit i do kategorie humoristického románu. Podprahovou rovinou jemňoučké komiky je samozřejmě představa zvířat žijících lidské životy. Společnost mnoha různých tváří, tvarů a velikostí udržuje bez přestání čtenářskou pozornost, podněcuje zvědavost a představivost, s níž se těšíme na aktéry každého dalšího obrazu a konverzace.
-
Syntéza, strategie a zasazení do mezinárodního kontextu je něco, co nám většinou chybí. A nejen v psaní knih, ale vůbec v uvažování – o politice, o veřejném životě, o řízení státu, o místní historii. Přitom bychom byli měli vnímat jako svoji povinnost vůči světu přinést souhrnné svědectví o politickém modelu, který druhá půlka Evropy nepoznala, a přispět nějak k tomu, aby se totalitarismy neopakovaly.