Natálie SchejbalováNepřeháním

Ať si to laskavý čtenář domyslí aneb Uniknout peklu i životu

Reflektuje Eva Kuchtová

Jak už bylo řečeno, sbírka Natálie Schejbalové nenechá, nebo by alespoň neměla nechat nikoho klidným. Sama jsem si při čtení prošla celou škálu silných emocí, od zlosti na to, čemu jsou ženy nuceny čelit, po obdiv k hravému a inovativnímu a přesně pojmenovávajícímu jazyku. Rozhodně je to v každém slova smyslu zážitek. Nepřeháním.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 2/2025

Natálii Schejbalovou (1999) alias Tali jsem znala z instagramu coby autorku krátkých reels neboli videí, jejichž pointou byla vždy nějaká místy vtipná, místy zjevně záměrně trapná slovní hříčka. Věděla jsem také, že se věnuje slam poetry (a kromě toho je tedy textařkou, písničkářkou a scenáristkou), kterýžto žánr mě, upřímně řečeno, trochu míjí. Zkrátka a dobře jsem od její debutové sbírky očekávala odlehčenou poezii plnou her se slovy a absurdního humoru. Něco takového jsem totiž po sbírce Joanny Oparek Malé povinnosti, nelehkém čtení věnovaném násilí na ženách, potřebovala (recenzi si přečtete ve Tvaru 3/2025).

Jenže, jak se ukázalo, nemohla jsem se splést víc. Totiž, Schejbalové sbírka plná slovních her a groteskních absurdit opravdu je, ovšem tematicky představuje onu příslovečnou ránu na solar. Schejbalová totiž na rozdíl od Oparek sice nepracuje s extrémním násilím na ženách a fenoménem dokonalé oběti, její lyrické subjektky ovšem podléhají násilí v konečném důsledku vlastně neméně brutálnímu, a to ve formě neustálého společenského tlaku na plnění předepsaných rolí, který ženy nenápadně drtí a i v méně extrémních formách bývá dost obtížné se z něj vymanit. Kontrast obsahu s jistou lehkostí formy, kde Schejbalová uplatňuje obratnou práci s jazykem, dodává vyznění celé sbírky na naléhavosti. Čtení vás tedy rozhodně nenechá v klidu. Nevěřícně vykulené červené oko vyvedené ve stylu jednoduchého graffiti na bílém pozadí obálky ostatně dokonale předznamenává čtenářskou reakci.

Sbírku tvoří pět oddílů, z nichž každý je uveden popisem životního příběhu té které lyrické subjektky v ich formě. Na něj pak navazují básně, které tento příběh tematizují a rozvíjejí. Už z názvu Nepřeháním je patrné, že jsou si hrdinky vědomy absurdity svého údělu, který je uvěznil v toxických vztazích, ať už jako manželky, dcery, matky, či milenky, a vtělený do slov působí až vymyšleně a nerealisticky. Groteskní, expresivní jazyk plný aliterací, již zmíněných slovních hříček, originálních metafor a neotřelých slovních spojení v nečekaných souvislostech tuto zdánlivou absurditu podtrhuje. Čtenáři ovšem postupně dochází, že absurdní a groteskní není jen jazyk použitý k reflexi reality života, ale ona realita per se. Realita, v níž ženu v naší společnosti primárně, a v podstatě zcela absurdně a arbitrárně, definují do velké míry rigidní a omezující role, které hraje v životě mužů a z nichž ji často vysvobodí až smrt, jakkoli dotyčná vlastně jen touží po péči a lásce – jako například hned v prvním oddílu s názvem „Tikání tkáně“.

Lyrická subjektka zde na úvod vypráví o tom, jak podstatnou část života vyhlížela svého prince na bílém koni, někoho, kdo by zaplnil její vnitřní prázdnotu, tu „obrovskou bílou místnost, která čeká, až ji někdo vymaluje, položí v ní parkety…“ (s. 11) Bez něj by totiž nebyla nic „… než jenom stará / opuštěná / píča“ (s. 17). Daní za toto zdánlivé naplnění jejího nitra je pak nutnost obětovat se a čekat, až se k ní zase vrátí z vězení, ať už skutečného, nebo toho symbolického, vězení vlastní nedostupnosti. Nezbývá než

přemostit prérii přítomnosti
[…]
vytrvat vytrvat vytrvat
vší silou
nacpat vyrvané kořeny zpátky do země…
s. 13

Byť nepřítomný, i přesto manžel představuje nedostižnou autoritu, bez níž je žena zcela ztracená: „můj manžel by věděl přesně co dělat“ (s. 18), a než žít dále bez něj, rozhodne se raději skoncovat se životem (s. 19).

Druhý oddíl s názvem „Holčičko, kde mám maminku?“ tematizuje problematický vztah dcery s přehnaně ambiciózní matkou, která celý svůj život zasvětila touze dostát tlaku na za každých okolností dokonalý zevnějšek a tento tlak přenáší i na svou dceru v podobě nelehko splnitelných očekávání. Ani jako absolventka medicíny ale lyrická mluvčí neunikne, jak by se mohlo zdát, tlaku zvenčí, tentokrát v podobě toxicity tradičně mužského oboru, kde je hlas její i jejích kolegyň umlčován, a tak se učí, že než by se hlásily o slovo,

všechny zvednuté ruce
si přítomné lékařky amputovaly předem

s. 23.

Toxickým rodinným vztahům je věnován, opět z jiného úhlu, i třetí oddíl nazvaný lakonicky „Můj otec“. Matka opouští rodinu a dcera je ponechána svému osudu pod tyranskou kontrolou otce, který ji nenávidí: „dělám mu to naschvál / všechno to svoje dýchání“ (s. 39). Oddíl graduje básní „Dobrou noc“, v níž je takříkajíc obsaženo vše, žena je tu redukována na generickou představitelku svého pohlaví, které systém hází klacky pod nohy a před jehož naléháními není úniku:

chtějí mě obřezat
obléct do svatebních šatů
berou mi boty říkají běž

s. 42.

Poslední dva oddíly, „Našla jsem boha“ a „Vítejte v Pekle“, představují jakýsi přechod od relativně pasivních hrdinek existujících v předem vytyčených mantinelech k ženám, které v tom takzvaně umí chodit a systém (a muže) využívají a přetvářejí k obrazu svému jako „mužská postava z románu Milana Kundery“ (s. 50). Ne náhodou tu jedna najde boha a druhá se stává ne pouhou vládkyní podsvětí, ale přímo

… jím a naopak
poprvé v životě
[je] šťastná
s. 63.

Lze ostatně peklu a životu uniknout jinak než tím, že ho vezmeme do vlastních rukou?

Jak už bylo řečeno, sbírka Natálie Schejbalové nenechá, nebo by alespoň neměla nechat nikoho klidným. Sama jsem si při čtení prošla celou škálu silných emocí, od zlosti na to, čemu jsou ženy nuceny čelit, po obdiv k hravému a inovativnímu a přesně pojmenovávajícímu jazyku. Rozhodně je to v každém slova smyslu zážitek. Nepřeháním.

Chviličku.
Načítá se.
  • Eva Kuchtová

    (1984) na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudovala anglistiku a obecnou jazykovědu a rovněž překladatelství anglického jazyka. Pracuje jako redaktorka v jednom ostravském nakladatelství, příležitostně také jako překladatelka. V nakladatelském domě Palgrave Macmillan New York ...
    Profil
Natálie Schejbalová

Nepřeháním

Bílý Vigvam

Ironii, absurditu a grotesknost sbírky Nepřeháním si můžete užít trochu jako hru. Jenže co když se za ní schovává něco mnohem hlubšího a bolestivějšího? Co když jsou cynismus a apatie jediny´m možny´m způsobem, ktery´ nám pomáhá vzdorovat životním peripetiím a ktery´ poskytuje alespoň částečnou úlevu od všech těch těsny´ch rolí, jež jsme nuceni hrát? Hrdinkami sbírky jsou ženy, které už nebaví role poslušny´ch matek, manželek, dcer či milenek. Natálie Schejbalová nám představuje jejich perspektivy s drzostí, ale i něhou – přeje si, aby dokázaly najít sebe, stejně jako lásku a porozumění. Podaří se jim to? Život totiž netrvá věčně a kdo ví, co přijde po něm.

10_rec2_nepre

Souvisí

  • Iryna ZahladkoJak se líčit v nemoci

    Probodneme spolu tmu: nemoc a válka v zajetí něhy a nenávisti

    Reflektuje Eva Kuchtová

    Iryna Zahladko představila silnou evokativní výpověď, která se vás dotkne na mnoha úrovních a budete se k ní stále vracet a nacházet stále nové a nové významy. Nebála bych se předpovědět, že ji příští rok uvidíme minimálně na shortlistu některé z literárních cen.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 16/2024
  • Anna Sedláčková (ed.)Lidé jako my. Antologie současné lotyšské literatury

    Prostor absurdna, feminity a traumatu

    Reflektuje Jan M. Heller

    Jako celek lze antologii hodnotit jako velmi zdařilou – cíl nabídnout čtenáři co nejrozmanitější paletu současné lotyšské literatury byl nepochybně splněn. Úroveň překladu nejsem schopen zhodnotit, ale u žádného z textů není plynulost oslabena natolik, že by to vzbuzovalo otázku, zda podobný odpor klade i originál…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 1/2025
  • Petr StančíkZasvěcení temnotou

    AI o UM aneb Jak přehršel atrakcí generuje nudu

    Reflektuje Pavel Janoušek

    Pokud jde o hlavního hrdinu, bude to archeoložka, protože dobrodružné příběhy s takovouto postavou mají největší rating, viz Indiana Jones. Průzkum psané prózy a literárních časopisů nadto dokládá, že v posledních třiceti letech v Česku frekventovanou kladnou literární postavou jsou rovněž ženy, jakož i tzv. disidenti, tedy lidé, které z nějakého důvodu režim pronásleduje. Navrhuju tedy, že tato archeoložka bude hned na začátku příběhu z práce z politických důvodů vyhozena, aby se tak mohla vydat na cestu za vyšším posláním.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 21/2024