Debutová sbírka Fosfény Jana Horského (2000) je jednoduše krásná (s důrazem na ono příslovce). Na první pohled upoutá modrozelenou obálkou s černými siluetami vodních toků a nápaditou perforací v podobě slunce, vedoucí na pískově žlutou předsádku, kde z původní ilustrace řek zbývá už jen pár vyschlých koryt. Podobně zdařilá je rovněž grafická úprava s opravdu nádherně čistým fontem, jakož i přiznaná šitá vazba (o logu nakladatelství, vyvedeném třpytivě na druhé straně úvodní předsádky i nenápadně vyraženém, tentokrát i s názvem, na zadní obálce, nemluvě). Nakladatelství Adolescent je ostatně známo svými bibliofiliemi, grafickou úpravu má na svědomí sám Aleš Kauer, hlavní postava celého podniku.

Limitovaná edice sbírky obsahuje rovněž bonusový zin, který ovšem není předmětem této recenze. Pečlivě promyšlený estetický dojem samotné sbírky dokreslují sporé, o to však údernější černobílé ilustrace Antonína Zhořce s rozpitými a zároveň ostrými konturami a také recyklovaný papír, podtrhující tematické zaměření – člověka jako integrální součásti svého prostředí, který je všude a zároveň nikde, který chce „jenom se schovat do prasklin a stát se okolím“ (s. 17), přičemž Horský připomíná, že „jsme / oděni v paměť mimo / tělo“ (s. 28).

Obsah sbírky je prudce imaginativní až surrealistický, přičemž autorův tvůrčí proces jako by vystihoval název básně „Obrazotvorné cvak“ (s. 48) a tak trochu alibistický, několikrát opakovaný verš „Text snese všechno“ (s. 46). V tomto případě tedy nejen snese, nýbrž může nést s hrdostí. Proud zřetězených asociací je rozpřáhnutý od všemožných aluzí, například dantovských „devět kruhů pod očima“ (s. 10), po něžné vzpomínky, v nichž „moje babička voní po dešti“ (s. 30). Mezi tím probublávají odkazy na environmentální, ekonomickou, společenskou krizi i krizi identity, někde jen naznačené: „Řekni DPH přesně jednoho verše“ (s. 46), místy pojmenované zcela přímo:

Průtoky a futuricidy
(systematické vyvražďování budoucnosti)
s. 46.

Velkou roli tu hraje tělesnost a smyslové vjemy, jak už ostatně napovídá název celé sbírky a dále rozvádí například báseň „Myslet tělo“. I zde je autorův subjekt jedno s okolním prostředím: „Jsem řeka prach / i mikroflóra plast i korál v něm / jsme všechny propleteny…“ (s. 51). Jinde se prostředí stává součástí člověka a

mraky pozorují vzpomínky
[…]
Jsme vodní plochy
po březích drcené minulosti
hluboko na dně
centrální nervové soustavy
s. 38.

Neméně sbírka vyniká po jazykové a formální stránce. Verše poskakují zdánlivě neuspořádaně, ovšem rytmicky po stránkách, stejně jako titulní Fosfény, tedy mžitky před očima či „kmitající znaky“ (s. 28), přičemž se básně doslova hemží vynalézavými novotvary, například slovesnými: „sklí nám kůže na rukou / […] / Nebe se holubí a já s ním“ (s. 25) a „venku hrudí bouře“ (s. 40). Jinde se adjektivum stává slovesem, plynule mění identitu:

Voláš do lesa
ale lesem mlčí mech
Venku
hluší
spiklenci srpna
Ještě pár let hlušíš s nimi
s. 21.

K otázce identity a jazyka také odkazuje přímé užití koncovky, která je spojována s genderovou inkluzivitou:

abych všem oknům
nebylx můrou
[…]
jako bych hledalx
jako bych něco hledalx
s. 20–21,

v záplavě ostatních hrátek s jazykem působí tato fluidita zcela přirozeně a jako další hra, stejně jako užití singulárního oni: „Dalo jsme ti nové jméno“ (s. 42). Jinde se rod subjektu změní z verše na verš: „Den visí pověšen jako když ses koukal do deště / a neviděla nic“ (s. 37). Není však jazyk jako celek jen hra s naprosto arbitrárními pravidly, která je radno porušovat? V jednom bodě se Horského lyrický subjekt svěří: „Oslovuju se generickým maskulinem / jen tak ze zvyku“ (s. 40) a jeden (tedy jedna) se přistihne při souhlasném přikývnutí.

Již zmíněnému řetězení asociací také přesně odpovídá fragmentární jazyk generace Z, který tu dominuje, místy otevřeně tematizovaný: „když se mě zeptáš / odpovím ti / fialovým srdíčkem / želvou / komunikačním prachem“ (s. 29). Dá se však říci, že cítí-li se Horský být součástí „generace bez hlasu / na pomezí“ (s. 7) z úvodní básně, pak tuto tezi celou sbírkou vlastně vyvrací, natolik je jeho hlas výrazný. Ba co víc, generační výpověď se tu transformuje v univerzální zkušenost, v níž „Bůh-kurtizána ukusuje historiím prsty / Znám to / Znám vás všechny / (je vás tolik) / a nemůžu vás vyslovit / všechny nás štěpí / ta bezobzorná světla“ (s. 16). Vždyť všichni

Jsme moderní
a tak staří
a tak unavení
s. 26.

Závěrem se sluší zmínit, že byť se Fosfény zcela zaslouženě objevily v širších nominacích na Magnesii Literu, na short list se nakonec neprobojovaly. Úspěch u kritiky i čtenářské obce ovšem dokládá, že „tuhle přesevšechno radost / z mžitek před očima“ (s. 47) byste si rozhodně neměli nechat ujít.